Jaromír Franzl uveden do Síně slávy českého pivovarství a sladařství 2005

Odpověď je jednodušší, než by se zdálo: byl vlastně vším. Lze jej charakterizovat jako odborníka, který se stal manažerem ve své době nejmodernějšího pivovaru u nás a který měl i ten dar, že byl s to své znalosti, vědomosti a mnohaleté zkušenosti předávat i nastupující generaci. Měl i to štěstí, že snad měl v sobě geny, které jej osudově předurčily k tomu, že přes nastoupenou cestu mimo obor zůstal a vlastně celý život pracoval v řemesle svých pradědů, dědů i otce. Není u nás mnoho rodin, kde se řemeslo dědilo z generace na generaci tak, jak tomu bylo u Franzlů. Vždyť Matěj Franzl, který se patrně narodil v roce 1758, byl prvním z nich a Jaromír po neuvěřitelné čtvrttisíciletí tradici udržoval.

Když se 30. listopadu 1918 narodil Ing. Bohuslavu Franzlovi, řediteli pivovaru v ruské Penze, a jeho ženě syn Jaromír, nebylo jisté, bude-li i on pokračovat v pivovarsko-sladařském řemesle. Pravdou je, že již v sedmi letech projevoval velký zájem o provoz pivovaru v Litovli, kde byl jeho otec v té době zaměstnán, a především o stroje, s kterými se tam pracovalo a které a se staly jeho velkou láskou. Proto nepřekvapuje ani fakt, že v 15 letech dostal od tamních zaměstnanců zvláštní, a především vlastní, lopatu na vidrování. Co mu však vedle strojů nejvíce imponovalo, bylo umění řemeslných bednářů.

Po maturitě překvapivě začal studovat medicínu, a když byly německými okupanty v roce 1939 české vysoké školy uzavřeny, odešel do Kolína, aby – jak říká – „zmizel z evidence gestapa jako vysokoškolský student“ a vyučil se pivovarskému řemeslu. Neudiví nás, čteme-li na vysvědčení po vyučení toto: „Jmenovaný učil se ve sladovně, varně, spilce i ve sklepích…, a jelikož práce jemu svěřené vykonával vždy čistě, rychle a svědomitě a dokonale je ovládá, prohlašujeme ho za tovaryše sladovnického. Chování jeho jak v závodě, tak i mimo závod bylo vždy vzorné a můžeme ho co nejlépe doporučiti.“

V letech 1941– 42 vystudoval Vyšší pivovarskou školu v Praze. Poté se vrací do pivovaru v Litovli, kde se stává vedoucím laboratoře, která analyzovala suroviny a vlastní pivo. V roce 1945 přechází jako spilečný do hanušovického pivovaru a na podzim téhož roku jej zaujal inzerát, kterým dnes již legendární pivovarský odborník Ing. Rudolf Tille (1892 –1998) hledal specialistu do pivovaru v Karviné. Tille si Franzla vybral a ten do karvinského pivovaru v listopadu téhož roku nastupuje jako vedoucí laboratoře a podsládek. Jak na něj Jaromír Franzl vzpomíná?

„Ing. Tille byl vynikající odborník, ale byl velmi náročný k sobě i všem kolem. Byla to pro mne sice tvrdá škola, období velmi náročné, ale krásná doba,“ vzpomíná na roky u Tilleho.

Když byl Tille v roce 1948, jak dnes říkáme, „odejit“ a mimochodem našel práci v chebském pivovaru u jiného pivovarského odborníka, Františka Hlaváčka (1893 –1967), stal se po něm sládkem pivovaru v Karviné a od ledna 1953 jeho ředitelem. Ale jen krátce – v noci ze 13. na 14. duben se pivovar propadl o 30 cm v důsledku důlní činnosti a pivovar přestal pivo vyrábět. Když se v únoru následujícího roku propadla i sladovna pivovaru, byl celý areál uzavřen a Franzl po krátkém působení v Ostravě přechází z rodinných důvodů do Jarošova. Tam potkal jako na mnoha jiných místech „bezvadné a velmi pracovité lidi“; ale v roce 1958 přechází do pivovaru Loučka a poté do Strassmanova pivovaru v Ostravě. I ten však byl poddolován, a tak odchází do pivovaru Ostrava, kde působil dalších deset let. A to již ve funkci sládka. Tehdy jako jeden z prvních u nás zavádí v té době velkou, dnes bychom řekli logistickou novinku, dopravu na paletách. Jak sám vzpomíná, nebylo to jednoduché, mnozí se tomu tehdy bránili. Dnes bychom si přepravu bez palet už nedovedli představit…

Nebyly to však jen technické novinky, které Franzl zaváděl. Byl jedním z prvních, kterým se podařilo získat v československém pivovarství pro své působiště titul „Závod vzorné jakosti“. „To nebylo jen mou zásluhou,“ brání se glorifikaci své činnosti sám Franzl. „Měli jsme tam schopného ředitele a řadu dalších šikovných lidí, ale faktem je, že jsem až pedanticky dbal o kvalitu piva, byť tehdejší technické podmínky byly z dnešního pohledu velmi bídné,“ dodává Franzl.

Pivovarství na Ostravsku však mělo jednu velkou specifičnost. Havířství v té době bylo preferovanou profesí, pro kterou bylo třeba vytvářet maximálně příznivé podmínky, a to včetně piva, jež bylo populárním nápojem horníků a pro mnohé z nich i dennodenním chlebem. Když stávající provozy poptávce nestačily a tehdejší funkcionáři se báli problémů, situace paradoxně napomohla rozhodnutí vybudovat v regionu moderní pivovar.

V té době nebylo mnoho takových odborníků, jakým byl Jaromír Franzl, a i když, jak on skromně říká, „byl tehdy již v letech a mladšího zrovna nenašli“, nastoupil 1. 6. 1970 jako technický náměstek do rozestavěného pivovaru v Nošovicích. Měl „šibeničních“ 6 měsíců na provozní zkoušky a uvedení pivovaru do provozu. Podařilo se a koncem téhož roku byl pivovar, jehož prvním ředitelem se stal Ing. Václav Petras (* 1927), uveden do provozu. V roce 1979 Ing. Petras odchází do jiné funkce a ředitelem pivovaru byl jmenován Jaromír Franzl. „Byl jsem nejstarším zaměstnancem pivovaru, ale měl jsem štěstí, že jsem se mohl obklopit mladými lidmi. Nebyli to zpočátku na slovo vzatí odborníci, ale co jim chybělo na odbornosti a znalostech, doháněli chutí něco se naučit. Striktně jsem trval na tom, aby noví techničtí zaměstnanci absolvovali ,pivovarské´ kolečko, aby nejen poznali práci, ale především lidi. Vím, neměli to se mnou jednoduché. Byl jsem z těch, kteří trvali na kvalitní práci na jedné straně, ale zase mohli mnohé pochytit, naučit se,“ vzpomíná na roky v pivovaru Radegast Jaromír Franzl.

Franzl, kterého od dětství bavily stroje a technika, postupně v nošovickém pivovaru spolu se svými spolupracovníky zavedl technologickou novinku semikontinuální kvašení v tancích a také systém plánovité údržby, nikoli až údržby v okamžiku poruchy. Systém plánovitých odstávek se od té doby stal běžným v řadě jiných pivovarů. A jeho druhým koníčkem – nebo snad spíše posláním – bylo důsledné vyžadování a dodržování čistoty a pořádku na pracovišti včetně oblékání zaměstnanců. A navíc se mu podařilo i to, co je podle něj stejně důležité: místní mladí zaměstnanci se stali patrioty Radegastu.

Nošovický pivovar uvedl na trh pivo, které se od řady tehdejších lišilo svou chutí – bylo charakteristické svou hořkostí, pro niž je dodnes vyhledáváno mnoha ctiteli. „Co já se nabojoval a bral za to, aby pivo z nošovického pivovaru mělo dostatek českého chmele a svou charakteristickou vůni a hlavně chuť,“ připomíná nejednu, jak sám říká, bitvu s tehdejšími mocnými. „Tehdejší marketing byl jiný než dnes. Chodili jsme po hospodách a sbírali názory těch, kteří pivo pili, i těch, kteří jej distribuovali. Nebylo nám zatěžko diskutovat o pivu s hostinskými, byť se tehdy pivo spíše distribuovalo, než prodávalo,“ dodává Jaromír Franzl s úsměvem.

Jaromír Franzl odešel v roce 1981 do důchodu. Mnoho si ho však neužil a v roce 1989 se vrátil do „svého“ Radegastu zpět, aby pomáhal ve firmě jako odborný technický poradce při zavádění KEG sudů a nových výčepních technologií do restaurací.

Za svou vynikající odbornou, vzdělávací a především manažerskou činnost obdržel státní vyznamenání Za zásluhy a byl prvním, kterému bylo uděleno firemní ocenění Zlatý Radegast. A dodnes jej můžeme spatřit v pivovaru Radegast, kde někdy působí jako zasvěcený průvodce.

Jaromír Franzl však nežil jen prací, i když ta byla jeho největším koníčkem. Hrál v orchestru na harmoniku, rád chodil na houby, ale jeho největší zálibou byla auta. V mnohém mu byla a dodnes je oporou jeho manželka, mají spolu dceru. O svém milovaném pivu říká: „U vína se vždycky zpívalo, u piva se vždycky dobře diskutovalo.“

Jaromír Franzl charakterizuje své životní motto takto: „Měl jsem svou práci rád, protože je vidět a je pro lidi. A pivní řemeslo vytváří produkt, který dovede uspokojit a zpříjemnit život a navozuje pravou českou náladu.“

Tisková informace Českého svazu pivovarů a sladoven.