Nad Tatrou sa blyská...(II.)

Nejvíce pochopitelně „Gold Pheasant“. Oproti našim hospodám jsem zaznamenal dosti markantní proměnu tvaru a barevného designu jeho vývěsních štítů. U nás (tedy alespoň v Brně) jsou k vidění bílé půlovály s červeným lemováním a opeřencem včetně nápisu uvnitř. Na Slovensku je dávána lidem z ulice přítomnost této národní značky logem ve tvaru malého obdélníku tmavě zelené barvy a žlutým vystouplým nápisem. Heineken tím jednoznačně signalizuje, že jeho barvou je zelená. Slovenská „dcera“ je tak ještě mnohem víc marketingově spjata s jeho nizozemskou „matkou“...

Hospůdek s Bažantem je u sousedů požehnaně. Podobně jako u nás s Gambrinusem. Já však po něm netoužil. Pokud ho budu chtít blíže poznat, mohu tak učinit i doma. Dnes jak vidím, celkem bez problémů.

Můj pivní sluch (od fajnšmekrů) a zrak (díky různým zprávám) několikrát zaregistrovaly, že jistý „šmrnc“ má značka Martiner ze stáje Heinekenovců. Ta ale v Tatrách nebyla nikde k vidění. Docela mě to zarazilo. „Snad s uzavřením pivovaru neukončil jeho vlastník postupem doby i výrobu tohoto piva v jiném svém závodu?“, zněla v duchu poněkud nervózně otázka sama sobě. Na zpáteční cestě, při průjezdu samotným Martinem, jsem zahlédl jeho tmavomodrou reklamu na něj. Tak snad existuje dál...

Na Štrbském Plese se mně zato nabídla jiná ze slovenských značek Heinekenu. Nitranský Corgoň – světlé výčepní. I když vlastně přívlastek vyjadřující vztah k místu původu je v jeho případě jaksi „out“. Pivovar v Nitře (stejně jako v Martině) už padl za oběť efektivním trendům globalizační doby a dnes se toto pivo vaří v obou zbylých tamních závodech nizozemského obra. Zajímalo mě, zda pivo s udatným kovářem ve znaku, po němž je i pojmenováno (ve městě pod Zoborom mu jako projev díků za to, že zachránil město od Turků postavili pomník), je vyráběno v Hurbanově nebo Rimavské Sobotě. Na můj dotaz číšníkovi odkud pochází v restauraci jím čepovaný Corgoň, bylo odpovědí pokrčení ramen a vykulený pohled. Pídil jsem se po tom dál a dlouho, až jsem se dopátral. Takže teď už vím, že pro západní Slovensko se Corgoň vyrábí v Hurbanově, pro východní (kde jsem byl já) v Rimavské Sobotě.....

Co k němu dodat? Jedno bylo na žízeň a osvěžení po cestě sem a zároveň před další cestou, druhé pak po obědě. Mělo slabě hořkou chuť, dobře drželo pěnu. Nic výraznějšího se nedalo vypozorovat. Hlavní účel splnilo beze zbytku, takže v jeho hodnocení převládají pozitiva. Na desítku každopádně dobře pitelné.

To Smädný mních od Šariše na Hrebienku chutnal jinak. Silný kalibr, Moc dobrý. I když šlo, stejně jako v případě Gorgoně, pouze o „desinu“, při vzájemném srovnání jsem měl pocit, jako bych pil dvanáctku. Plnější chuť a sladové aroma - základní rysy, kterými bych ho charakterizoval.

Před odjezdem jsem zatoužil ještě jednou vyzkoušet Topvar. Znovu si ověřit zda při mém posledním kontaktu s ním se jednalo o pouhou shodu náhod či o pád do chuťové unifikace. Z té už cesta pod stávajícím vlastníkem zpět zřejmě nevede. V překrásném penzionu alpského stylu, na samém konci a v kopci obce Ždiar, se k tomu naskytla dokonalá příležitost. Na čepu světlá a tmavá jedenáctka. K vepřovému kolínku se hodí spíš světlé pivo, takže jasná volba. V konfrontaci všech piv, která jsem za týdenní pobyt ve slovenských horách vyzkoušel, musím bohužel pro Topvar konstatovat, že z nich byl nejméně chuťově výrazný, takový nijaký. Nemohu říci mdlý nebo špatný, to rozhodně ne, ale nedovedu ho po posledních nabitých zkušenostech přesně zařadit. A přitom jsem pil jeho ležáky. Dvě vypité jedenáctky mě v tom utvrdily.

Degustační žebříček by dle mého čistě subjektivního pohledu vypadal asi takto. Zvítězil Ležiak Tatran 12o (a to jednoznačně), druhý Smädný mních 10%, třetí místo obsadil po delší pauze Corgoň 10o (z Rimavské Soboty) a čtvrté Topvar 11% svetlé.

Nevím jak jinde na Slovensku, ale v místech, kde jsem se pohyboval já, má ortodoxní pivní našinec poměrně velkou možnost zůstávat věren českým barvám. Pravda, pouze však těch velkých značek (jedinou výjimku jsem zaznamenal při cestě sem, kde někde mezi Povážskou Bystricí a Žilinou byla hospůdka s náchodským Primátorem). Nejvíce rozšířené české pivo na Slovensku, Velkopopovický Kozel, je de facto značkou místní vzhledem k jeho licenční výrobě ve Veľkém Šariši (stejně tak i Gambrinus). Jeho kořeny a taktéž i nealkoholického boha pohostinnosti (rozuměj Radegast) jsou tady hodně hluboko zapuštěny. Muselo by přijít nějaké obrovské pivní tornádo, které by je dokázalo vyrvat. Kozel podporuje masivní televizní reklama a pěkně to tady pivně válcuje. A Birell? Ten je oproti Česku neskutečně zviditelněn (viz třeba velké slunečníky či jiné reklamní předměty). Kupodivu víc než nealko od Bažanta, to jsem tady v restauracích nijak moc nezaregistroval. S napětím budu sledovat, jak se bude vyvíjet souboj z pivní říše živočichů neboli Kozel versus Bažant....

V jednom z mých posledních článků jsem vyjádřil jisté obavy nad působením Heinekenu na jeho českou akvizici. Zmínil jsem, že není daleko doba, kdy bude zahájena licenční výroba buď Starobrna na Slovensku, respektive některé ze slovenských značek (pravděpodobně Bažanta) u nás. Už se tak už děje. V Tatrách se mi do ruky dostalo lahvové Starobrno Tradiční. Na etiketě mělo napsáno, že jeho distributorem je Heineken (což by bylo zcela v pořádku), avšak krajina původu Slovensko(???). Při bližším prozkoumání údajů výrobku jsem dále zjistil, že i obsah alkoholu na „slovenském“ Starobrnu se liší od toho původního. Zatímco Tradiční, tradičně vařené v Brně, má 4% alkoholu, to ze Slovenska pouze 3,8%. „Brněnské“ pivo se licenčně vyrábí v rimavskosobotském Gemeru. Ten se tak pomalu stává internacionálním pivovarem....Docela by mě zajímal názor jejich vrchního sládka jak se takový široký a různorodý záběr dá z hlediska kvality zvládnout....

Co mě také na pivních Tatrách překvapilo, byla absence totálního světového dua značek Amstel a Heineken. Jako by ti dva tady ani neexistovali. Tomu nevěřím...

Největší pivní perličku si nechávám na samotný závěr. Jako každý večer jsem si po vysilujícím denním programu objednal svého Tatrana. Naproti sedící postarší muž se mě nad půllitrem Zlatého Bažanta zeptal, proč piju to popradské pivo. Po chvilkovém hecování a slovní výměně několika poznámek k tomu kterému moku, s naprostou samozřejmostí ze sebe vyhrkl: „To máš jedno, nejlepší je stejně Krakonoš........

Svatá pravda. Promiň, Slovensko, ale nad České pivo není…..