Moravskoslezské pivní putování II. - Zlatovar

O něco později v Píšti, to už je jiná! Nechali jsme se zlákat sympaticky vyhlížející restaurací „U Slaninů“. Vývěsní štít se Zlatovarem, venkovní posezení, není co řešit. Po prozkoumání nápojového lístku vyšlo najevo, že kromě dvanáctek Prazdroje, Radegastu a Ostravaru je na čepu i 12% Zlatovar. A to za pouhých 13,50. Není divu, že ho místní docela pili. Navíc nebyl vůbec špatný, spíš méně hořký, příjemné chuti – skutečně velmi dobré pivko. Jenže, je to ještě vůbec Zlatovar? Tedy o značce samozřejmě není pochyb. Jistěže to byl Zlatovar, stejně tak, jako kdyby to pivo pojmenovali Adidas, tak by to byl prostě Adidas. Takže jinak, pijeme opavské pivo, nebo jen pivo prodávané pod opavskou znčkou?

Ptal jsem se velmi příjemné paní hostinské, netušila nic. O ukončení (či snad přerušení?) výroby piva v Opavě slyšela poprvé ode mě. Tak jen doufám, že jsem jí neprozradil něco, co raději neměla vědět. Pivo jim prý vozí jako vždycky z Opavy ve zlatovarských sudech (černé kegy se žlutým logem). Snad se dovíme něco víc přímo v Opavě.

Pokračovali jsme přes Chuchelnou na Opavu, logo Zlatovaru bylo tu a tam k vidění.

V tomhle kraji nás velmi příjemně překvapila zachovalost obcí. Byli jsme sice v pohraničí, jenže po zchátralosti, tak typické pro jiné pohraniční oblasti, není ani památky. Že by se zde příznivě projevovaly pruské kořeny části obyvatelstva? Je patrná rovněž větší zbožnost. Pečlivě udržované kostely, kapličky, křížky, snad na každém druhém domě je ve výklenku nějaký svatý. Hostinská v Píšti se ráda pochlubí velkou slávou v jejich obci u příležitosti vysvěcení jednoho z místních na kněze. Skutečně kontrast proti „pohanskému“ vnitrozemí. Ale zpátky k pivu.

V Opavě jsme samozřejmě neopomněli navštívit pivovarskou restauraci. Nebyl to potěšující zážitek. Byla sobota, velmi teplý den, blížil se večer a hospoda včetně venkovní terasy téměř zela prázdnotou. Cestou na terasu míjíme výčepní kohouty se štítky, připomínajícími nedávnou pestrost sortimentu opavského pivovaru. Jenže je jasné, že například na kvasnicové si můžeme nechat zajít chuť.

Točí se dvanáctka „Premium“ a jedenáctka „Max“. Hostinský s nostalgií vzpomíná, kolik sudů kvasnicového piva vždycky o víkendu vytočil. Bylo prý tak oblíbené, že tvořilo i víc než půlku výtoče. Krucinál, jak rád bych ochutnal! No nic, měl jsem přijít o pár měsíců dřív, zpátky na zem a na terasu, ze které je tak pěkný výhled na nádvoří pivovaru. Ten výhled by byl samozřejmě mnohem hezčí, kdyby byl podpořen vědomím, že to v útrobách pivovaru žije a kvasí. Tenhle sobotní podvečer je ale jedinou známkou života ospalého areálu přítulná pivovarská kočka. A kvasí tak akorát vztek na majitele, který, dle slov místních, prý pivovar pro… (…no prostě hospodařil s ním takovým způsobem, že to sloveso zní opravdu velmi neslušně).

Pivo bylo chutné, jak jsem se v hospodě dověděl, sudové prý vozí z Litovle a lahvové z Přerova. Takže jsme si nejspíš pochutnali na litovelském. Má cenu pátrat po tom, jestli je vařeno alespoň podle nějaké odlišné receptury? Pochybuji, že je v něčím zájmu něco o tom zveřejňovat. Pokud se přece jen někdy objeví nějaká taková informace určená veřejnosti, tak receptura bude nepochybně „původní“ a jistě nejméně z roku 1825.

Tedy Zlatovar má po letech nejspíš opět něco společného se společností PMS (Pivovary Moravy a Slezska). Nějaká naděje na obnovu vaření prý možná ještě je. Pan Kolek podle zpráv v tisku prý vaří Zlatovar v Polsku a chystá se expanze do Číny. To působí poněkud úsměvně, ale budiž. V určitých ohledech je zřejmě do Číny blíž než z obchodního domu Breda na nádvoří opavského pivovaru…

Rozloučili jsme se s opavským pivovarem, je čas pokračovat. Večer nad "dojezdovým" Ostravarem a Radegastem probíráme dojmy. Snad se do krásné Opavy ještě někdy podíváme za pivně mnohem příznivějších okolností.

V minulém dílu jsem avizoval přesun na Krnovsko a Osoblažsko. V příštím dílu tedy poputujeme z Opavy podél polské hranice do jednoho z nejchudších výběžků ČR a pochutnáme si na znamenité Holbě.