Pivo, hospody a česká kultura

Počátky českého obrození jsou dějinami hospodských společností, které horovaly pro český jazyk a českou vlast. Český jazyk na přelomu 18. a 19. století přežíval pouze v krčmách a hospodách. A byly to, jak vzpomíná Ladislav Quis „kvelby často druhého a třetího řádu”. Nóbl hostince a kavárny a vinárny patřily německé elitě.
Tam, do obyčejných putyk, se uchylovali čeští vlastenci, tam vznikaly první manifesty, rodily se myšlenky, ideje, české knihy, národ. Jan Neruda o těchto časech napsal: „Každý z nás do omrzení jistě slyšel výrok z let třicátých, učiněný tenkrát v hostinci u Bílého lva, kde scházela se společnost vlastenecká, hlavně pak společnost literární: Kdyby ten strop spadl, je po českém národě”.

V oněch dobách se lidé shromažďovali buď ve šlechtických salonech anebo v hospodách. Mluvit česky se považovalo v oněch dobách za něco sprostého a oslovit někoho na ulici česky, byla urážka anebo projev nekulturnosti či podřazenosti mluvčího. Naproti tomu v hospodě, ve familierním prostoru, společenská pravidla češtinu připouštěla i pro hovor osob na vyšší společenské úrovni.

Literární historik Vladimír Macura píše, že by bylo možné sestavit mapu české kultury 19. století jako mapu hospod a kafíren. Tak např. v Brně se scházeli vlastenci v hospodách U Funtána a Kricka na dnešním Žerotínově náměstí a na rohu ulice Veveří U Smetany. V Pardubicích Na Veselce a ve Vlašimi přímo v pivovaru. V Praze pak bylo takových hospod nepřeberně. Hospoda v Templu, pajzl u Ritzenhalerů, U červeného orla v Celetné, kam chodívali Čelakovský s Chmelenským. Erben, Tyl a další chodívali k Zelenému orlovi v Michalské, U Šilhů, kavárna U Tygra, U Platejze, studentská hospoda Amerika a další. K vlastenectví samozřejmě patřilo pití piva – slovanského národního nápoje. Nápoje, který patřil ke starobylé české kultuře. Básník F. J. Rubeš vydává tiskem roku 1861 pivem okouzlené verše:
Jak sladce zní to slovíčko:
Ty pivénko!
Ty pivíčko!
Jaká sladkost jenom toho slova
K dokázání piva výtečnosti
Slova toho bylo již dosti.

Také Jan Neruda píše v parodii na národní hymnu: „Kde domov můj? Tam kde pivovárky strmí!” Jediné ucelené drama Jaromíra Erbena se jmenuje Sládci a odehrává se v pivovaru. Erben přitom nebyl zdaleka jediný dramatik, který zabrousil do pivovaru. Od konce 18. století patřily zpěvohry a veselohry z pivovarů k nejoblíbenějším kusům na českých „scénách”. Scény píšu v uvozovkách – inu, protože nejčastěji se divadlo hrálo buď venku anebo kde jinde: v hospodách.

Český spiovatel Jaroslav Hašek, nejvíc s pivem spojovaný kupodivu nebyl vyloženě pivař, byť ho lidová tradice s ním spojuje. Začínal pivem ale byl schoný na tahu pít cokoli co dostal a také to pil, ponejvíc obyčejné kořalky. Kuděj vzpomínal, že Hašek bez reptání vypil i nejhorší kyselé pivo, byť by to byl „odvar z březových košťat“. Také, navzdory legendám a pokud to šlo, nepsal opilý. Když psal Švejka na Lipnici v hospodě U České koruny nechával si do pokoje posílat grog a dolů do hospody odcházel až po napsání plánovaného počtu stránek.

Česká hospoda ale Haška inspirovala a vkládala mu do pera nepřeberné množství lidských příběhů, stejně jako později Hrabalovi.
Z legendárních literátů asi největším pivním fajnšmekrem a milovníkem byl Jan Neruda. Pivu věnoval nejen fejeton o pivní pěně, ale jako stará mládenec u piva v hospodách strávil celý život a hospody se mu staly hlavním informačním zdrojem v jeho novinářské práci.

V této souvislosti nesmíme zapomenout na hospodu u Brejšků ve pražské národní třídě. Tady se traduje první neoficiální sidlo novinářské burzy – předchůdkyně ČTK. Už od Nerudových časů se tu výtečně a levně vařilo. Scházeli se zde novináři ze všech pražských redakcí a vyměńovali si navzájem aktuální zprávy. Na počátku 20 století to také posedával Jarka Hašek. Prodával kuriozity a zajímavosti - za pivo anebo dvě viržinka kus.

Pravdou ovšem je, že mnozí básníci, jako Skála, neskrývali v pohledu na český národ přisátý k půllitru svoji skepsi:
Ba ještě div, že lid je živ
Kde tolik hradů, tolik piv,
A nikde na džbán skutku.
A nakonec ještě Jan Neruda: „Český duch může sice na čas bloudit, rozmach mohutného jeho křídla může ho zanést někdy třeba až na kraj světa, ale k pivu vrátí on se najisto vždycky zase”. To je svatá pravda, ale Pán Bůh ví, kdo zaplatí útratu...