Pivní monitoring po vlastech českých a moravských (IV.)

Cesta po dálnici na Prahu pěkně ubíhala, nikde žádný dopravní kolaps. Nedaleko od Humpolce, na čerpací stanici firmy Agip v Mikulášově, jsem se rozhodl natankovat a zároveň dodat organismu tolik potřebný kofein v podobě šálku lahodného italského espresa. Přeci jenom je to ještě pořádná štreka. Při čekání na vytoužené kafíčko v přilehlé restauraci jsem si povšimnul, že za barem nad výčepním kohoutem pípy vykukuje logo havlíčkobrodského Rebela. V kiosku pumpy může pivní fanda zakoupit různorodé lahváče od výše jmenovaného pivovaru, ale i od cca 10 km vzdáleného domácího humpoleckého Bernardu. V jeho případě mě zvlášť zaujala „Humpolecká jedenáctka“, kterou pivovar prodává pouze v nejbližším regionu. Dál ni krok.

Když jsem tak stál před tou lednicí, vybíraje si kousky, které za chvíli skončí v mé tašce, přistoupil ke mně muž středních let a položil mně zajímavou otázku. „Už Vás tady chvíli pozoruji a předpokládám, že jste asi pivní fajnšmekr“. Následovala moje odpověď. „Jak jste to poznal?“. Chlapík pohotově odvětil. „Jednoduše, kdybyste nebyl, sáhnul byste prakticky po jakémkoli jiném pivu nežli po tom co právě držíte v ruce a prohlížíte si ho s takovým zaujetím“. A ještě přidal. „Počkejte“. Za okamžik mně donesl odkudsi igelitku, jejíž obsah skýtal čtyři třetinky exportní havlíčkobrodské dvanáctky „Czech Rebel Beer“. A podotkl. „To je klasa, na vývoz do Států, to máte ode mě jako malou pozornost, taky jsem vyznavačem piv od malých pivovarů“. Než jsem se zmohl na nějakou kloudnou reakci a poděkování, muž se mně představil jako nájemce čerpací stanice a za moment se mezi námi rozvinula plamenná diskuse na téma jak to ti malí mají těžké apod. Až mně bylo líto, že jsem to musel ukončit. Čas neúprosně tlačil a já jsem nebyl ani v třetině své cesty. Po návratu domů a vypití obsahu darovaného pokladu jsem si vzpomněl na jeho slova a nedivím se, že Rebel je s tímto pivem za oceánem tak úspěšný. Tímto Vám ještě jednou pane Krpálku děkuji.....

S pocitem, že je nás stále ještě dost co vyznáváme jiné pivní hodnoty než ty co jsou v dnešní globální době v převaze, jsem projel po asi slabé hodince Prahu a přiblížil se k cíli své cesty.

V Hostivicích jsem s lítostí minul upoutávku na minipivovar Chýně, v Krušovicích se na vlastní oči přesvědčuji o tom, jak taky může vypadat supermoderní pivovar dnešní doby. To je jako z pivního sci-fi. Při pohledu na tento kolos mě napadlo cosi o závodě na výrobu pudinku Dr. Oetkera….Místním pivařům to však vůbec nevadí. Zdejší hospody jsou zcela jasně v režii Královského pivovaru a jeho výrazné propagační identifikace (marketing byl vždy silnou stránkou Krušovic).

Po pěti hodinách jízdy konečně v cíli. Tím je Tisová u Sokolova. Prostředí je naprosto nevábné a ničím nezajímavé. Původní myšlenka, že bych tady našel nějaké ubytování a trochu se pivně porozhlédl vzala z výše uvedeného důvodu brzy za své. Takže otáčím kola svého vozu a mířím k Praze a jejímu okolí, kde se budu v následujících dvou dnech pohybovat. To jsem netušil jaká to byla spásná myšlenka.

Cca 15 km za Lubencem jsem sjel z hlavního tahu, projel Jesenicí a pokračoval Křivoklátskem souběžně s karlovarskou silnicí. Za moment mně poutač u silnice oznamoval, že v dědince Šanov je penzion „Na statku“. „To bych mohl prubnout“. Po chviličce jsem už stál na návsi před ním. Pěkně vyhlížející a moderně vypadající ubikace. Nad vchodem do malého penzionku visel zelený kosodelník oznamující všem kolemjdoucím, že se tady čepuje humpolecký Bernard. No vida, jak jsem si dobře vybral. Po nezbytném vybalení věcí na pokoji (mimochodem velmi moderně zařízeném) jsem si posléze zašel do milého šenku na večeři. Na pípě byly 4 výčepní kohouty, tři s logem Bernardu. Nad výčepem anoncovaly reklamní visačky humpoleckou čepovanou nabídku - Bernard 11°, 12° a tmavý. Čtvrtá upozorňovala na pivo Pilsner Urquell. „Aha, to je ten čtvrtý neoznačený kohout“, pomyslel jsem si. V regálu jsem koutkem oka zahlédl i pár sklenic s pro mě dosud neznámým potiskem. Při zaostření zraku jsem uviděl nápis Bakalář....

Něco mi tady nehraje. Zaregistroval jsem 5 značek piva, ale točí se ho tady pouze ze čtyř kohoutů. Napadlo mě, že sklenice s logem Bakaláře jsou asi pozůstatkem z doby dávno minulé a čtvrtá bude obligátní Plzeň. Na rakovnické pivo totiž nebyla žádná upoutávka, byť sebemenší. Všude samý Bernard. Rozhodl jsem se záhadu rozluštit. Zaplaven nepopsatelnou radostí jsem byl posléze, když servírka na můj dotaz týkající se nabídky čepovaného piva uvedla mezi výše zmíněným humpoleckým sortimentem i dvanáctku Bakaláře.

Tak to je pivní bomba. Poprvé v životě budu degustovat rakovnické pivo. A ještě k tomu z nedávno znovuotevřeného pivovaru. Hustá pěna, správná barva, výrazná chuť a říz, dokonale vyvážené pivo. To není reklama v televizi na nejprodávanější tuzemskou masovku. „Pouze“ jsem okoštoval, vzdálen cca 10 km od zdroje, vynikající ležák Bakalář. Díky za něj, pane sládku Zárubo. Gratuluji a smekám před Vámi.

Všechno bylo super. Akorát mně vrtalo hlavou, proč až na pár výjimek skoro všichni místní chlápci (a že se jich tady sešlo opravdu hodně a na to, že bylo pondělí se toho hodně i vypilo) konzumovali jen Bernarda. Nic proti němu, ale předpokládal bych z mnoha různých důvodů, že tomu bude právě naopak. Logicky vzato, přece jenom jsem se nacházel kousek od Rakovníka. Tak kde jinde by už měl malý regionální pivovárek hledat podporu pro své produkty, když ne doma? Pivaři, styďte se!!! Takto macešsky se opravdový štamgast vůči svému pivu nechová. Co by za to jinde dali, kdyby měli zase ten svůj pivovárek (viz např. Litoměřice nebo Lanškroun)…