Pivní monitoring po vlastech českých a moravských (II.)

V Havlíčkově Brodu jsem si všimnul nových vývěsních štítů tamního Rebela. Doufám, že jich bude na českých hospodách časem přibývat a prodej na domácím trhu, zvláště pak v okolí komína, se po hubenějších letech opět zvedne. Na hodně z nich byly vidět dohromady se znakem největší české pivní masovky (rozuměj Gambrinus).

Na cestě z „Havlbrodu“ přes Ždírec nad Doubravou, Hlinsko, Pardubice, Holice, Žamberk do Ústí nad Orlicí má vyznavač pivní klasiky možnost ochutnat produkty dvou lokálních pivovarů. Hlineckého Rychtáře a pardubického Pernštejna. První jmenovaný a zároveň i „největší“ pivovar Pardubického kraje má ve svém domovském regionu pozici podstatně silnější (tomu odpovídá i mnohem větší počet restaurací s tímto pivem) a je víc vidět, než jeho cca 40 km vzdálený soused z města perníku. Tomu „pivní pšenka“ doma moc nekvete. Ono se ani není čemu divit. Přímo v Pardubicích má distribuční a obchodní středisko Budějovický Budvar, v blízkém Hradci Králové Plzeňský Prazdroj. Pro domácí pivovar nelehká situace. Pardubické pivo tak bylo k vidění hlavně v hospůdkách místních vesniček. Vedení pivovaru však vyvíjí snahu tento pro něj nepříznivý trend otočit a Pernštejn do domácích hospod prosadit jako druhou značku k převážně čepovaným globálům. Držím jim palce, ať se to podaří.

Pro vyznavače pivní třídy „superklas“ vřele doporučuji udělat na mnou výše uvedené trase občerstvovací zastávku v Medlešicích (cca 5 km jižně od Pardubic), respektive Žamberku a pošmáknout si na několika kouscích živého, příjemně kalného a hlavně vynikajícího piva od tamních zástupců restauračních pivovarů. I já jsem neodolal. Kvůli řízení auta jsem byl nucen vzít zavděk alespoň lahváčem žambereckého polotmavého 13° nefiltrovaného ležáku (obsah alkoholu 5 %) a po úmorné cestě ho doma pěkně vychutnat. Hotové pivní lázně...

A to ještě nebylo všechno. Při tankování na čerpací stanici Benziny v Ústí nad Orlicí ve směru od Vamberka (pozor nezaměnit s pumpou stejné firmy, nacházející se však na opačném konci města, při vjezdu od České Třebové) jsem si při čekání ve frontě na placení všimnul, že v lednici mají pivní láhve pro mě s poněkud neznámou etiketou. Po přiblížení na „místo činu“ jsem zjistil, že se jedná o dalšího ze zástupců českých mikros. A sice světlou desítku vrchlabského Krkonošského Medvěda. Nelenil jsem a hned jsem čapnul po vícero kouscích, abych se o ně podělil se svými kolegy a udělal jim patřičnou pivní osvětu. Té totiž není nikdy dost. Za okamžik jsem se dozvěděl, že pumpu má v nájmu rodinná příbuzná majitele Pivovaru ve Vrchlabí. Tímto mu pomáhá s prodejem jeho piva mimo domovský region (vlastně restauraci). Chvályhodná aktivita....

Potěšen nevšedním pivním setkáním jsem uháněl přes Vysoké Mýto, Poličku a Svitavy směrem domů. Bylo vidět, že i Měšťanský pivovar v Poličce si pod svým komínem počíná víc než zdatně. A nejen tam. Ve Svitavách a potom blíže Brnu (především v Březové nad Svitavou, Brněnci a Letovicích) vyplnil místo po uzavřeném svitavském pivovaru. Zřejmě je místním pivařům bližší než Svitavák vařený v Havlíčkově Brodu. Toho jsem tady prakticky nezahlédl. Škoda. Přece jenom si myslím, že i přes přenesení jeho výroby jinam, což byla jediná cesta k jeho záchraně, sem rozhodně patří. To by si měli uvědomit zejména místní štamgasti. Oběma regionálním pivům by to ve zdejších hostincích společně slušelo. Byla by to dvojka tradičně sem patřící. Rozhodně lepší než tuctoví a dnes prakticky všudypřítomní Gambrinus, Pilsner Urquell, kterých je tady na můj vkus poměrně dost.

U Letovic vystřídalo pivo z Poličky „Čéháčko“. Především Boskovicko s Blanenskem jsou jeho výsostnými baštami. Jeho pozice tady je na malý pivovar opravdu silná. Velcí až na pár výjimek moc hospod ve své režii nemají. Důvodů je více. Především vynikající pivo. Dále vysoce kvalitní limonády, dobře zpracovaný marketing (s novým venkovním designem propagačních předmětů pro restaurace), tradičně dobrý servis, dlouhodobá péče o zákazníky a zejména různorodé aktivity černohorského pivovaru zaměřené na domácí region.

Po návratu domů a nezbytném odpočinku jsem o prosluněném víkendu vyrazil na rodinnou procházku, spojenou s návštěvou minipivovaru Richard v Žebětíně. Musím uznat, že lepší tečku za prožitým pivně-pracovním týdnem jsem si přát vlastně nemohl. Desítkový „Ríša“ byl famózní a dokázal ve mně navodit ten správný pocit těšení se na další díl pivního monitorování. Tentokráte v Jihočeském kraji. Ale o tom až příště....