Pivní vzpomínání – Lanškroun

Město Lanškroun, založené někdy před polovinou 13.století, leží pod nejjižnějšími cípy Orlických hor, v kraji jemuž vévodí mohutný masiv Suchého vrchu. Pivovarnictví ve městě má prastarou tradici. Během roku 1700 dal kníže Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna pokyn italskému staviteli Sallovi a projektantu Martinellimu ke stavbě pivovaru ve městě. Už v roce 1701 bylo uvařeno první pivo. Tím však porušil lichtenštejnský pán slib, daný měšťanům roku 1568 Vratislavem z Pernštejna, že ve městě nebude postaven panský pivovar.

V Lanškrouně pak pivovar právovárečného měšťanstva působil společně s "knížecím" až do konce 19. století, kdy byla výroba ukončena. Právo vařit pivo se pak stalo výsadou panského pivovaru. Zatímco panský pivovar v Lanškrouně byl nadále centrem jak výroby, tak i části společenského života města, hlavní budovu bývalého měšťanského pivovaru koupil c.k. erár a upravil ji pro potřeby okresního hejtmanství. Dnešní podoba budovy je z r. 1933, kdy byla přestavěna pro okresní úřad (nyní ZŠ Jiráskova).

Výroba v panském pivovaru se modernizovala, vyráběn byl ležák, březňák a kozel, později 17° tmavý Primátor. Pivo se rozváželo do celého panství a do Vídně. Lichtenštejnové pokračovali v modernizaci pivovaru i po vzniku ČR. Varna byla rozšířena na čtyřnásobek, byla vybudována železobetonová spilka a ležácké tanky, v Dortmundu byly zakoupeny ocelové smaltové ležácké tanky.

Po 2.světové válce byl pivovar zkonfiskován. Výroba se nadále modernizovala, ale ne v takové míře, jak by bylo potřebné. Pivo bylo vyváženo do Polska, a to dokonce 9 500 hl ročně, z toho 55 % v cisternách. Prastarý pivovar tedy bez úhony přežil veškeré socialistické restrukturalizace a centralizace. Pivovar byl součástí koncernu Východočeských pivovarů, později pod hlavičkou státní podniku Pivovary Hradec Králové. Tehdy kromě tradiční světlé desítky se zde vařila světlá jedenáctka Novopramen (což byla značka „globálně“ vyráběna ve vícero pivovarech ve východočeském regionu) a poctivá světlá dvanáctka s názvem Lanškrounský ležák. Setkat jste se mohli i se světlým ležákem Koruna.

Po roce 1989 došlo k postupné privatizaci provozoven východočeského pivovarského uskupení. Došlo i na lanškrounský pivovar. Nejvýznamnější majitelem „postsocialistické“ éry byla společnost Bevi spol.s r.o., založená v roce 1991. Na její majetek byl Rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. ledna 1998 prohlášen konkurs. V té době z brány lanškrounského pivovaru začala vycházet značka Generál Laudon. Toto označení jste mohli vidět na světlém výčepní pivu a světlé jedenáctce. Světlá dvanáctka měla název Koruna či Knížecí Koruna. Společnost Bevi tehdy také vlastnila i zaniklý pivovar ve Vrchlabí, jenž v letech 1903-1973 produkoval pivo pod značkou Rýbrcoul. Firma se rozhodla navázat na tradici staré značky a začala ve Vrchlabí vařit desítku, jedenáctku a dvanáctku Rýbrcoula. Pivo bylo většinou stáčeno ve svitavském pivovaru, kde se značka posléze i vyráběla. (K pokusu vařit Rýbrcoula došlo i v pivovaru v Hradci Králové).

Od ledna 1999 provozovala lanškrounský pivovar společnost Knížecí pivovar a.s.. Na trhu se objevila nová značka Zlatý Beran. Kromě tradičního lanškrounského pivní světlého trojlístku, byla uvařena i světlá čtrnáctka a zdejší sládek koketoval s výrobou silného světlého porteru. Nicméně pivo jakoby už ztratilo své štamgasty. Výroba piva byla v tomtéž roce ukončena.

Lanškrounská radnice v roce 2000 část konkurzní podstaty společnosti Bevi (areál pivovaru) koupila za pět milionů korun a sháněla firmu, která by pivovar opět oživila. I přes další peripetie (snaha přenést výrobu do pivovaru v Jevíčku či zájem českokrumlovského pivovaru o zdejší pivovar) se to již nikdy nepodařilo a lanškrounská pivovarská tradice definitivně zanikla. Od ledna 2004 začala demolice starých pivovarských budov a na jejich místě vznikalo např. nové náměstí, silnice či parkoviště a samozřejmě byty, obchody a restaurace.

Mé první setkání s lanškrounským pivem proběhlo někdy v druhé polovině devadesátých let minulého století u stánku zvaném Občerstvení na druhém nástupišti vlakového nádraží v České Třebové. Světlá jedenáctka Laudon byla pro mne tehdy zcela neznámým pivem. Na chuť si pochopitelně již nepamatuji, ale velice mě zaujal samotný název moku a etiketa umístěna na lahvi. Ihned jsem pojal úmysl východočeské město navštívit.

Město Lanškroun jsem poprvé navštívil až v červnu 1999. Byl překrásný letní teplý den a já nedočkavě chvátal z vlakového nádraží hlavní ulicí do centra města. Samozřejmě bych to nebyl já, abych neprolezl jakoukoliv prodejnu, kde se dal tušit prodej lahvového piva. Po místním pivu však jakoby se zem slehla. Neviděl jsem ho nikde ani na reklamách před šenky. Na náměstí jsem již byl celý netrpělivý a neprodleně jsem se vydal k pivovaru. Ten tehdy ještě stával na tzv. Podměstí, kam jsem sešel po dlouhých schodech.

Areál na první pohled působil neživým dojmem. Jeden z tehdejších zbývajících zaměstnanců mě zavedl do skladu materiálu, kde jsem si z krabice vybral aktuální etikety lanškrounských piv. Na točeného Zlatého Berana jsem si mohl nechat zajít chuť. Sudové pivo už nedělali. Ve skladu jsem ještě nalezl zaprášenou půllitrovou sklenici s logem Laudon. Následně jsem byl nasměrován k pivovarskému šenku, jež se nacházel na okraji areálu u hlavní silnice. V nehezké „putyce“ prodávali lahvové Zlaté Berany. Na asfaltovém vyhřátém plácku před „hospodou“ sedělo pod slunečníky s logem firmy Bevi několik pivařů, chladících se lahvovým lanškrounským. Nízká cena piva utvářela strukturu osazenstva výčepu. Dlouho jsem se zde nezdržel a s plným tlumokem lahváčů ještě oběhl město. Nad vchodem jednoho z hostinců jsem ještě nalezl plechové logo piva Koruna. Bohužel uvnitř již z pípy vytékalo „desítkové géčko“.

Posezení před "pivovarskou hospodou".

Odpoledne jsem nakonec zakončil v bistru či cukrárně v rohu náměstí, která se mohla pochlubit jednak dřevěnou stinnou zahrádkou a jednak nabídkou celého tehdejšího sortimentu lanškrounských piv. Místní prodavačku jsem pak v pravidelných intervalech udivoval strohým přáním: „…jednoho Berana desítku (jedenáctku, dvanáctku)…“. Popíjel jsem Zlatého Berana a pozoroval ruch lanškrounského náměstí, užívajíc si příjemně teplého červnového dne s chladným pivem. Musím přiznat, že jsem tehdy naivně věřil v budoucnost zdejšího pivovaru. Netušil jsem, že se s lanškrounským pivem již nesetkám a že jsem zhlédl umírající pivovar.