B Í R K V É

Usadil se přímo naproti vetřelci – tam, kde obvykle sedává Jarda Červinka. Muž, pečlivě oholený a učesaný padesátník v tmavém obleku, se na Honzu Králíka zamračil a významně se rozhlédl po okolních prázdných stolech. Když viděl, že tím Králíka nezažene, sklonil se zpět ke svému smažáku a becherovce. Honza Králík nasál vzduch a ke své nelibosti zachytil vůni pánského parfému. Aby mi tak ještě zasmradil židli, pomyslel si. Ani v době, kdy měl ještě práci, by ho nenapadlo koupit si pánskou voňavku.

„Měl byste si dát pivo,“ poznamenal Králík, sotva před něj hospodský postavil první půllitr. Nebyl zvyklý sedět u piva mlčky. „Je sice jen z místního pivovaru, ale stojí za to. Jedenáctka.“

Hospodský Hašek pokýval u pípy spokojeně hlavou. neznámý host ale pouze usrkl becherovku a zabručel: „Já pivo nepiju.“

„To jste divnej patron,“ opáčil bez skrupulí Honza Králík a protože věděl, že tím toho podivína spolehlivě otráví, natáhl svou snědou chlupatou ruku přes stůl a zahlaholil: „Já jsem nějakej Králík.“

Neznámý vsunul svou dlaň do Králíkovy a řekl stroze: „Doktor Jaga.“ V Králíkových očích tím opět o trochu klesl. Jarda Červinka je taky doktor, a přitom se tím takhle nechlubí.

„Tak to musíte bejt hodně chytrej, že jo?“ ušklíbl se. Nedočkal se odpovědi a proto pokračoval sám: „No, stejně jsme každej chytrej na něco jinýho, že jo?“

„Jak se to vezme. Chytrost se dá změřit. Stačí sáhnout po nějakém testu inteligence a pro každého vyjde jedno konkrétní číslo,“ začal poučovat doktor Jaga.

„Jaký číslo vyšlo vám?“ zajímal se Honza Králík.

„Vyšlo mi velmi slušné číslo,“ odsekl doktor. „Rozhodně jsem se po tom testu cítil mnohem lépe, než by tomu bylo u vás.“

„No jo. Vy sám víte nejlíp, proč mi to nechcete říct,“ ušklíbl se Králík. „Měl byste pít pivo. Vědci prej zjistili, že je v něm něco, co mozek potřebuje.“

„Já vím, ale proto nemusí člověk sedět celý den v hospodě.“

„Náhodou vůbec by nebylo špatný, kdyby se pití piva pořádně projevilo,“ uchechtl se Honza Král a odložil svou první prázdnou sklenici. „Představte si, že za každý vypitý pivo by měl člověk v tom vašem testu jeden bod. Abstinentům by vyšla nula a byli by úplně blbí.“

„To byste si moc nepomohl. Průměrnému člověku vychází zhruba sto bodů.“

„No dobrá, tak jeden půllitr by znamenal deset bodů. To byste se i vy naučil pít pivo, ne? Řek´ bych, že to je to, co potřebujete.“

Doktor složil rázně příbor vedle nedojedeného smažáku, dopil becherovku a zvedl se ze židle. „Tak víte co? Když se vám ten váš výmysl tak líbí, tak kolik piv ode dneška vypijete, tak budete druhý den chytrý. A to vám zůstane až do smrti,“ zahučel ten podivín rozzlobeně a odešel k výčepu zaplatit.

O dvě hodiny později již seděl Králík na svém místě s Vencou Bílým na pravé straně, Danem Chudožíkem vlevo a Jardou Červinkou naproti. Nepříjemný pocit z dopoledního rozhovoru ze sebe už setřásl a zrovna se rozhodoval, zda si objednat guláš nebo roštěnku, když na něj hospodský Hašek zavolal: „Honzo, máš telefon!“

Králík se zatvářil nedůvěřivě. To se snad ještě nestalo, aby někoho v hospodě sháněli po telefonu. Natož pak jeho – nezaměstnaného a rozvedeného.

„Povídám, že máš telefon. Pojď si pro to!“ naléhal Hašek. Králík se tedy váhavě zvedl a zamířil za výčep, kde se skrýval hospodského letitý, od piva upatlaný, aparát.

„Zdravím vás, pane Králíku,“ hlas ve sluchátku zněl povědomě. „Chci vám jen připomenout, že se ode dneška mění váš život – čím víc piv vypijete, tím budete druhý den inteligentnější. Berte to jako odškodné za to, že jsem vám odpoledne zabral židli.“ Cvak. Muž na druhé straně zavěsil. Králík ještě chvíli stál se sluchátkem v ruce a srovnával si v hlavě, co vlastně slyšel. Pak se otočil na hospodského a zeptal se: „Bobe, pamatuješ na toho navoněnýho panáka ráno? Ty jsi mu řekl, že sedí na moji židli?“

„Zbláznil ses?“ zabručel Hašek. „Copak můžu hostům přikazovat, kam si mají sednout?“

Honza Králík zavrtěl hlavou a položil konečně sluchátko. „Je to všechno nějaký divný,“ mumlal si pro sebe a pro jistotu se toho večera pořádně opil.

***

Jestlipak budu opravdu chytřejší, napadlo ráno pana Králíka hned poté, co přestal lamentovat nad praskající hlavou, rozhoupaným žaludkem a rozbolavělou duší. Nepamatoval si, jak se dostal do postele, ani kdo ho odvedl domů, ani že před půlnocí opouštěl hospodu se spořádanými dvanácti pivy. Nadzvedl se na posteli a rozhlédl se. Popelník mu připadal stejně lesklý, mucholapka na stropě stejně žlutá a díry na ponožce stejně legrační jako včera. Nic se nezměnilo. Snad je to tak lepší.

Vstal, odpotácel se do lednice pro tlačenku a pustil televizi. Seriálové postavičky v něm vzbudily podezření, že přece jen není něco v pořádku. Povídaly a povídaly a pan Králík marně čekal, kdy ho jejich konverzace jakkoli vzruší.

Nakonec znuděně přepnul na jiný program... a užasl. Dokumentární film o Přemyslovcích na českém trůnu ho neodpudil. Ba co víc, tak ho zaujal, že by se díval až do konce... kdyby ho ten ztrápený žaludek nedonutil ohnout se nad záchodovou mísou do předklonu. Když se mu ulevilo, začal se ohlížet po novinách. Chvíli se přehraboval ve skříni, až vytáhl dva týdny starý výtisk. Vzpomněl si, že se před čtrnácti dny rozčílil nad tím, jak ministři lžou a začetl se. Stačilo čtvrt hodinky a rozzlobil se ještě víc, protože zjistil, že lžou i novináři a že dokonce lhal i on sám sobě. Dlouho mu to ale nevydrželo, protože jej kocovina dotlačila zpět do postele a připravila na čtyři hodiny o bdělý stav.

Když se probudil, nevolnost byla o něco slabší. O to více ho ale trápila bolest hlavy. Trápila jej při pomyšlení, že jeho mozek pracuje jinak než doposud a že – kocovina, nekocovina – musí do sebe vpravit slušný počet půllitrů. Jinak ho čeká přinejmenším jednodenní úděl idiota. Do zakouřeného hospodského vzduchu se mu nechtělo, a tak zamířil do samoobsluhy a koupil pro jistou hned celou basu piv. Vlekl ji domů, námahou se celý zpotil a opět se mu začal zvedat žaludek. Jak by se mu jen hodil jeden den bez piva...

Večer do sebe usilovně vtláčel obsah basy, ale už po sedmé lahvi vyčerpáním usnul.

***

„Honzíku, ty se dnes jenom směješ,“ pravil následujícího večera Jarda Červinka. „Ale sám do placu nic nedáš.

Králíka ta slova tak pobavila, že své spolupijící málem poprskal. Vylil pak do sebe čtvrtinu sklenice a po chvíli – když už šla řeč o něčem jiném – najednou řekl: „To víte kluci, já toho včera málo vypil.“

„Co?“ zatvářil se nechápavě Venca Bílý.

„Já toho včera málo vypil,“ opakoval Králík.

„No bodejť, včera jsi vůbec nepřišel,“ poznamenal Dan Chudožík.

„Já pil doma. Ale asi málo.“

„To nevadí, Honzíku,“ poplácal ho po rameni Chudožík. „Vždyť jsi měl zásobu ještě z předvčerejška.“

Král upadl do několik minut trvajícího beznadějného smíchu, na jehož konci ze sebe s obtížemi vyrazil: „Proto jsem byl včera chytrej.“

Jeho tři přátelé se pobaveně podívali jeden na druhého. Králík si toho nevšiml a pokračoval: „Ale za nic to nestálo. Půl dne jsem se rozčiloval a druhou půlku jsem se nudil. A i tu kocovinu jsem měl určitě větší.“

„Honzíku, ty už raději nepij,“ chechtal se Červinka. „Ty jsi pro dnešek svůj plán splnil.“ Králík se smál s ním a z radosti, že se zbavil nadbytečné chytrosti do sebe házel jedno pivo za druhým. Když ho přátelé odnášeli domů, měl jich v sobě sedmnáct.

***

Příštího dopoledne se městečkem vlekla smutná postava. Nohy kladla opatrně, aby to příliš neotřáslo žaludkem, kapsy měla pro jistotu naplněné igelitovými sáčky.

„Praha,“ zasípal pan Králík u nádražní pokladny a přinutil slečnu za okénkem zvednou hlavu a podívat se, komu patří ten bolestivý hlas.

Ve vlaku si nebožák sedl k okénku a během cesty nastavoval zpocenou tvář proudu studeného vzduchu. Zhluboka dýchal a snažil se dát myšlenkám, které do sebe chaoticky narážely, protože pro ně nebylo v mozku dostatečné množství cestiček, jasný směr.

V Praze se vcelku rychle zorientoval, našel univerzitní knihovnu lékařské fakulty a po půlhodince strávené nad knihami zamířil do lékárny. Sám byl překvapený, jak rychle zabrala kombinace léků, kterou si naordinoval. Kocovina sice úplně nezmizela, ale přestala mu překážet při každém pohybu, který udělal.

Cestou vlakem marně přemýšlel, jak co nejlépe využít čas strávený v Praze. Teď mu to již bylo jasné. Vyházel z kapes pytlíky a vydal se zpět do knihovny. Pročištěnou hlavou se mu honily otázky. Byla všechna ta chytrost v mém mozku od dětství skrytá a až teď se konečně projevila? Nebo mi ji ten podivín napěchoval do hlavy až teď? Takových, jako je on, chodí po světě určitě víc. Hýbají s lidmi, jak se jim zachce, tahají za nitky a všichni jím slouží. Herdek, to by se mi taky líbilo, pomyslel si pan Králík. Zavřel oči, uvolnil se, soustředil myšlenky a začal si hrát s autosugescí. A opravdu! Fungovalo to. Jen pomocí myšlenek se zbavil i zbytků kocoviny. Povzbuzený se pustil do dalšího studia. Probíral se učebnicemi, telefonoval do ústavů a když mu řekli, že si má informace najít na počítačové síti, naučil se rychle pracovat s počítačem. Těsně před sedmou, kdy knihovna zavírala, upřel pan Králík pohled na hubeného studentíka u sousedního stolu. Umíš létat, umíš létat, neslo se kanálem z jednoho mozku do druhého. Student najednou vstal, rozběhl se k otevřenému oknu a s rozpaženýma rukama vyskočil z okna. Skončil na trávníku se zlámanými kostmi.

Pro mě z toho plyne poučení, že zbrklost se nevyplácí... a pro něj taky, pomyslel si pan Králík a – zatímco ostatní sbíhali po schodech dolů pomoci nebožákovi nebo alespoň vše sledovali z oken - pustil se do balení stohu okopírovaných stránek. Z knihovny se přesunul do restaurace. Objednal si mexické fazole, aby posílil myšlení vitamínem B, a minerálku magnézii kvůli hořčíku a rozložil na stole papíry se svými poznámkami a výpočty. Kolem desáté ho přepadla taková únava, až mu málem spadla hlava na flekatý ubrus. Rychle zapojil autosugesci a během pěti minut byl opět svěží. Za deset minut dvanáct došel k závěru, že bude potřeboval nejméně čtyřicet let cvičení, aby zvládl hypnózu na opravdu uspokojivé úrovni. Co s tím? Povzdechl, zvedl hlavu a roztržitě se zadíval na číšníka, který právě nesl k vedlejšímu stolu půllitr s pivem.

„Ježíšikriste!“ vyrazil ze sebe a podíval se na hodinky. Celý bledý odhodil tužku na stůl a začal se hrabat po kapsách. Vytáhl peněženku a z ní posledních dvě stě korun. Na večeři to stačí, na pivo už ne. Nevadí, nějak to už po půlnoci s číšníkem vyrovná. Teď potřebuje hlavně svoji pivní dávku.

„Natočte mi patnáct, dvacet piv, ale prosím vás, rychle!“ zavolal na číšníka.

„Jestli někoho čekáte, tak jim natočím, až přijdou. A vám vaše pivo za chvíli přinesu,“ odvětil číšník.

„Potřebuju natočit patnáct piv – OKAMŽITĚ!!!“ zařval zoufale pan Králík.

„No dobrá,“ zabručel číšník, snaže se nedat najevo, že ho podivný host vylekal. „Hned to bude. Jen obsloužím hosty.“

Pan Král zabodl pohled do číšníkových očí. Přines mi pivo! Pivo! Pivo! Číšník zkameněl. Chci pivo! Číšník několikrát zamrkal, otřásl se a otočil se k panu Králíkovi zády. Hypnóza zklamala. Ještě by se dalo vrhnout k pípě a točit si jedno pivo za druhým sám, ale číšníkovi svaly odsuzovaly akci předem k neúspěchu.

Bože, já jsem idiot, pomyslel si pan Králík, a to jsem si přitom tak pečlivě vybíral, co budu jíst a pít.

Do půlnoci zbývalo šest minut. Všechny myšlenky geniálního vědce se týkaly jen jednoho – piva. Pan Králík vsadil vše na jednu kartu. Využil číšníkovi nepozornosti, vyběhl z restaurace na ulici a pátral očima po nejbližším obchodu s potravinami. Zaplaťpánbůh – na konci ulice spatřil potemnělou výlohu samoobsluhy. Vyrazil k ní a bez váhání rozkopl sklo výlohy. Když vlézal dovnitř, pořezal si paži, ale nevšímal si ani bolesti ani pískajícího bezpečnostního systému. Hlavně rychle najít regál s alkoholickými nápoji. Tady je! Basy s pivem přímo pod ním. Zbývalo překonat poslední překážku – zátku na lahvi. Otvírák naštěstí visel vedle pokladny. Obsah první lahve vklouzl do Králíkova žaludku. Během pár vteřin si poradil i s druhou lahví. Když vycucával třetí, zahlédl koutkem oka muže z bezpečností služby a za nimi „svého“ číšníka. Rychle otevřel čtvrtou láhev, ale sotva přiložil hrdlo k ústům, muž v uniformě mu ji vyrazil z ruky. Během mžiku měl nešťastník ruce v želízkách. Ještě se smutně ohlédl po nápoji roztékajícím se mezi hnědými střepy, ale to už ho vlekli ven a namačkávali do vozu. Odbila dvanáctá.

„HUUUUAÚÚÚÚÚ!“ zařval Králík, aby dal najevo svoji nespokojenost.

„Přestaň řvát nebo ti jednu vrazím!“ obořil se na něj jeden z mužů a zatvářil se tak hrozivě, že se Králík polekal a ztichnul. Avšak i nadále s ním bylo těžké pořízení. Sotva se dalo auto do pohybu, tak se pomočil a protože již nebyl vládcem žádného ze svých tělesných otvorů, absolvovali muži z ochranky té noci cestu na policii v opravdu otřesných podmínkách.

Ve vazební cele ta páchnoucí organická hmota okamžitě usnula, aby po probuzení strávila celý den vleže na posteli, žvatlaje si pro sebe a chlemtaje vodu, kterou jí občas přinesli. K pivu se ta ubohá bytost nedostala.

Přesně o půlnoci mozek toho velkého dítěte přestal zvládat množství složitých a nepochopitelných signálů, které mu bez skrupulí posílaly plíce, srdce, žaludek, kůže a bůhvíjaké ještě orgány. Nechtěl způsobit žádný problém, a tak raději přestal odpovídat. Ráno našli policisté na posteli jen vychladlé tělo.

K dobru nebožtíkova rodného městečka je nutno připočíst, že jen málokterý naprostý idiot měl vůbec kdy tak hezký pohřeb jako právě pan Králík.