Vytratila se pivovarská krása ?

Přesto však neopomenu si občas nějakou tu sobotu přivstat a zavítat mezi ty nadšence. K mým oblíbeným libůstkám na těchto akcích patří listování v albech prastarých etiket předválečných, tedy prvorepublikových pivovarů. Usednu ke stolu vedle sběratele a s pocity obdivovatele uměleckých děl si vychutnávám zrakové vjemy etiket z dob, kdy lidé byli snad vnímavější k obyčejné kráse, ke kráse obyčejných věcí. Asi se nyní ptáte na důvody mého podivínského chování. Je to jednoduché! Pátrám, kam se vytratila pivovarská krása.

Začněme přímo od základů oné budovy s honosným názvem České pivovarnictví. Podívejme se na novodobé pivovary. V žádném případě se nepovažuji za technologického odborníka, ani nemám vystudovanou kvasnou chemii. Teď myslím jen první pocit, jenž vás osloví, blížíte-li se k současnému pivovaru. Odmysleme tradiční vůni. Nedělejme si iluze, většina z nynějších pivovarských provozoven čím dál tím více připomíná chemickou továrnu. Již slyším argumenty pivovarníků, že je nutné jít kupředu s dobou, že nelze pivo stále plnit do dřevěných sudů. Opravdu nelze. Nicméně stejně mi nedá zeptat se čtenářů mého staromilského článku, zda již měli tu čest vidět např. nošovický pivovar.

Pivovar Nošovice

Ne, vývoji nelze bránit. Vždyť i pivní mok jak ho známe, je výsledkem rozvoje lidské společnosti. Přesto se mi hlavou honí myšlenka, jestli pivovarníci neztrácejí fantazii. Nevytýkám zde chuťovou pestrost českého piva. Ta je doposud díky existenci menších pivovarů zachována. Na duši mi leží různorodost pojmenování tuzemských piv. S chutí si užíváme vychlazených klasiků, standardů, prémiů, originálů, speciálů… Obrozenečtí jazykozpytci předminulého století by se asi divili, jak lze zjednodušit tak bohatý jazyk, jakým čeština bezesporu je.

Vývoj jako by se odrazil i na vzhledu etiket. Bylo by pravděpodobně idealistické žádat po pivovarech lahve s leptanými logy a nápisy. Stejně si ale myslím, že by marketingoví šéfové pivovarských společností mohli trochu popustit uzdu své fantazii. Zejména u malých pivovarů, které rády a často zdůrazňují své sepětí s regionem, bych předpokládal vstřícný krok. Nemyslím si, že by území „pod komínem“ neskýtalo možnosti rozličného pojmenování piv a adekvátní úpravu etiket. Ale nechci lacině vše shrnout do jednoho nehezkého pytle. Musím vzpomenout těch několik lepší budoucnost slibujících výjimek. Převlečená hlinecká desítka Toulovec je v lahvích distribuována v regionu překrásné krajiny Toulovcových maštalí. Na popud telčských radních je historické město zásobováno světlým ležákem Telčský Zachariáš. Takřka průkopnický se zdá být čin majitele zbrusu nového velkomezeříčského minipivovaru, který hledal název svého piva v anketě mezi místními spoluobčany. Podobnou „anketu“ před léty uspořádal ostravský pivovar, když hledal pojmenování pro prý nevyhovujícího Koníka a Ondráše. Dnešní názvy výtečně hořkého moku z Ostravaru nechám bez komentáře.

Pravděpodobně se zde jedná o marketingovou politiku, jíž nerozumím. Asi je pestrost názvů či doba, kdy byly etikety malými uměleckými dílky, překonanou minulostí, archaismem, který není slučitelný s 21.stoletím. Uvědomuji se, že v dnešní zběsilé době se již nebudou a ani nemohou stavět pivovary podobné těm, jež známe z fotek mnohdy chátrajících starodávných pivovarských areálů. Nicméně přál bych si ,aby byla uchována alespoň ta pivovarská krása, jež přežila řadu let, války, rozličné politické režimy, až do dnešní doby.