Pivní zážitky z Fuerteventury (I)

To všechno si lze vybavit při vyslovení poněkud krkolomného názvu tohoto ostrova jehož symbolem je mlýn a koza. A co pivo? Jaké tady je, jak se pije, co se pije, jaká je zde pivní kultura? Na tyto a podobné otázky jsem během 14 prožitých dní své dovolené hledal odpovědi.

Geograficky patří Kanárské ostrovy spíše k Africe, avšak po správní stránce jsou součástí Španělska. To sice nepatří k nejvyspělejším pivním zemím světa, ale ani k bezvýznamným. Jedná se o trh, který je pro evropské pivovarnické společnosti (zejména ty nadnárodní a německé) nesmírně zajímavý. Nezahrnuje totiž pouze samotné Španěle, ale hlavně turisty z Německa, Velké Británie, Nizozemska, Belgie (tedy vesměs státy s vyvinutou pivní kulturou a tradicí). Nevím přesně jaká je roční spotřeba zlatavého nápoje na osobu ve Španělsku (domnívám se tak okolo 70 - 80 litrů), zcela určitě však nedosáhla vrcholu a dál poroste.

Co mě hodně překvapilo, ba i šokovalo, byla nečekaná rozmanitost pivní scény . Mám na mysli rozsáhlou nabídku piv v různých baleních a od různých výrobců v místních mercados (obchodech). Počínaje plechovkami a skleněnými láhvemi klasických objemů a konče třeba láhvemi těch nejroztodivnějších velikostí a tvarů (např. 0,25 l, 0,75 l, 1,0 l, 1,5 l , k vidění byla dokonce i 2 l láhev s patentovým uzávěrem od nizozemského pivovaru Grolsch). K dostání jsou i všelijaká kartonová balení typu packů (většinou objemu 0,33 l) běžně známá z našich supermarketů.

V místních restauračních zařízeních většinou mají pivachtiví hosté možnost výběru minimálně ze dvou značek od různých výrobců. Jinými slovy není běžné to, co je v drtivé většině k vidění v našich hospodách a restauracích, nebízejících točené pivo pouze od jednoho pivovaru. A to nemluvím o tom, že nabídka čepovaného piva byla doplňena a rozšířena v dostatečné šíři o piva lahvová. Ta byla pro lepší zákazníkův přehled vystavena a pěkně seřazena před výčepem. Co se týká samotného marketingu a propagačních materiálů, tato oblast je zde propracována na velmi vysoké úrovni. Nikde nechybí běžné pivní tácky, které se týkají nabízených značek, propagační stojánky před vchodem (tzv. áčka), světelné reklamy, vývěsní neonové štíty, logované sklenice, ubrusy, popelníky. Co mě ale doslova dostalo byla výčepní zařízení. Všelijaké pípy nejrozmanitějších vzhledů a tvarů. Pro estéta naprostá nádhera. Já vím, někdo může namítnout, že není důležité jak to vypadá, nýbrž jak kvalitní produkt z toho teče. Což je bezesporu pravda.Ale pohled na takovou nádheru požitek z piva jenom umocňuje.

V místních hospůdkách a na jejich předzahrádkách mě kromě nezapomenutelné atmosféry zaujala skutečnost, že zejména místní machoreros pijí pivo v převážné většině z lahví, a to ještě z třetinkových. A když už si ho nechají načepovat, pak pouze do sklenic o objemu 0,25 l. Pro zapřísáhlého českého pivaře něco nepředstavitelného.... To už musí být, vidět Kanářana, jak popíjí velké pivo. Ono taky když řeknete, že chcete pivo, tak vám donese místní obsluha právě tu skleničku na stopce o objemu 2,5 deci. Pokud při objednávce řeknete ve spojení s pivem slůvko grande, což znamená ve španělštině velký, pak dostanete maximálně 4 deci. Ale dají se najít hospody, kde je pro Čecha zcela automatické, že při objednání piva dostane objem na který je zvyklý z domova. Většinou se jedná hlavně o typické anglické puby či restaurace, jež jsou zaměřeny na německou klientelu.

Dalším zvláštním a pro Čecha zcela "unikátním" momentem byl pohled na vlastní akt čepování piva do sklenice. Pivo bylo točeno většinou na jeden zátah (šnyt), což by ještě nebylo nic divného a ani špatného. Ovšem za předpokladu, že to někdo dokonale umí a výsledný produkt tím není negativně ovlivněn. A to se právě o místních výčepních (raději snad už toto slovíčko ve spojitosti s tamní pivní scénou používat nebudu) stoprocentně říct nedá. Většina barmanů (ano to je to správné slovo) pivo čepovala tak, že otevřeli pípu a místo aby sklenici pod určitým úhlem přiložili k výčepnímu kohoutu a nechali ho po vnitřní části sklenice stékat, odpustili určité množství a pak držíc sklenici přímo pod výčepním ventilem ji nechali plnit. Po chvilce přepěněný nápoj trochu odlili a celý proces se znovu opakoval až do naplnění míry. V horším případě bylo pivo čepováno tak dlouho bez přerušení, dokud nebylo dosaženo požadovaného objemu. Musím však dodat, že většinou se dalo podávané pivo v pohodě konzumovat a někdy i srovnávat s tím co známe z domoviny. To jest zejména dobře vychlazené, nepřesycené s poctivou a kompaktní pěnou, zanechávající po každém doušku stopy na vnitřní části sklenice (tzv. kroužkování). V několika málo případech to ale byla opravdu hrůza. Naservírovaný nápoj kromě barvy neměl s pivem nic společného. Naštěstí takových případů bylo minimum.

Pokud vás zajímá, jaká konkrétní piva se zde dají ochutnat, dočkáte se v druhé (poslední) části článku.