Pivní vzpomínání – Žabeň

Kraji již od první poloviny 90.let minulého století hrdě vévodí imaginární pivní socha pohanského boha Radegasta. Z budov nošovického průmyslového producenta chmelového moku, tak dalece vzdálených představám o vzhledu tradičního českého pivovaru, zaplavují zdejší šenky hektolitry toho nejoblíbenějšího piva. Jen opravdový dobrodruh či fanaticky umanutý pivní misionář by se mohl pokusit přijít sem s myšlenkou vybudování minipivovaru s produkcí poněkud „odlišného“ piva. Přesto jednou z nejdůležitějších pivních událostí mého rodného kraje posledních let byla bezesporu existence minipivovárku v Žabni. Nezajímavou vesničku obehnanou areálem celulózky Biocel, s názvem připomínajícím nazelenalé prostředí zarostlého rybníka, najdete na silniční spojnici mezi Ostravou a dvouměstím Frýdek-Místek.

Poprvé jsem ochutnal Žabeňský ležák ve spojitosti s úspěšným objevem zbytků nedalekého starého paskovského pivovaru. Bylo léto roku 2002. Upřímně řečeno (či napsáno) mé první setkání s téměř podomácky uvařeným „žabákem“ ve mně vyvolalo dva extrémní pocity. Jednak to bylo veskrze příjemné překvapení z vlastního moku, jednak to bylo rozčarování z prostředí, kde byl podáván. Pseudosocialistická budova motorestu U Čápů jen smutně vzpomínala na dobu své slávy, tedy na dobu před postavením rychlostní „beskydské“ komunikace, která odvedla proud aut do jiných hostinců. Přesto se dva podnikatelé rozhodli právě tuto hospůdku v kruzích pivních znalců proslavit nabídkou piva, uvařeného v nedalekém rodinném domku.

Existence Žabeňského ležáku byla do jisté míry veřejnosti utajena. Podnikatelům nezbývaly peníze na propagaci jejich moku. Pouze na zdi „domovského“ hostince kolemjdoucího upoutalo svítící, přesto však snadno přehlédnutelné, zelenožluté logo. Uvnitř pivnice vypovídala o zdejší pivní zvláštnosti pouze cedulka na nošovické pípě a nápojový lístek nad výčepem. Tak si pivní fanda pochutnával na „žabákovi“ ze sklenice s logem Radegastu, kterou pak položil na tácek stejného původu. Přítomnost nošovického pivního příslušenství byla oprávněná, neboť vedle místní světlé desítky a dvanáctky se zde čepoval i světlý výčepní Radegast. Nutno poznamenat, že byl o 2 Kč dražší než Žabeňský ležák.

A to se dostávám pomalu k příčinám toho, proč již dnes ono pivo neochutnáte. Při kterékoliv mé návštěvě zmíněného šenku jsem nelibě zaznamenal, že nejméně polovina štamgastů pohrdla kvasnicovým pivem a konzervativně zůstala u prověřeného Radegastu. Dalo se sice hovořit o drobné nevyrovnanosti chuti žabeňského piva, přesto však vždy u mě vítězil pocit „pochutnání si“. Pivovarským podnikatelům ze Žabně se nepodařilo natrvalo prorazit do jiných hospůdek a pivo tak zůstalo závislé na místní vesnické klientele a na žízni cykloturistů, jež však byla podmíněna příznivým počasím. Jakoby si hrdla zdejších pijáků nemohla přivyknout na neprůzračnou konzistenci nefiltrovaného piva. Jakoby v ní viděla cosi nezdravého,co odporovalo léta tradovanému skorozákonu, že pivo nesmí být kalné. Je škoda, že místní pivaři nenašli v sobě pocit hrdosti k chmelovému moku, jež se rodil v jejich blízkosti.

Dodnes vzpomínám na neútulné prostředí restaurace U Čápů, kde jsem si navzdory lhostejné obsluze pochutnával na nezvyklém kvasnicovém ležáku. Žabeňské pivo je minulostí. Přesto mě těší, že jsem mohl být přítomen jeho krátkému životu.