SAB Miller a Umqhombothi

V JAR jsem byl naposledy na pivo v roce 1994. To byl Mandela u moci teprve necelých 6 měsíců a v zemi bylo poměrně bezpečno. O bezpečnostní situaci v této zemi jsem během doby slyšel a četl mnohé, nicméně projekt byl lákavý a tak jsem letěl.

První zastávkou bylo mezipřistání v Dubaji. I v této muslimské zemi, která sama pivo neprodukuje jsem jej na letišti nalezl. Pinta dobře ošetřeného Guinnessu stála celých 12 dolarů, takže jsem usoudil, že to na velké popíjení není.

Když jsem v Johannesburgu čekal na letadlo do Durbanu, zašel jsem do letištní hospůdky. Půllitr piva Castle Milk Stout vyšel na něco přes tři dolary a mok byl celkem solidní.Jak jsem očekával, v jihoafrických výčepech tvoří výrobky firmy SAB Miller asi 95% sortimentu. Sejde-li se na čepu vedle sebe například světlý Castle s pilsnerem Hansa zjistíte, že se jedná o naprosto identické „pivo“. Další značkou, na kterou je možno v JAR běžně narazit, je namibijský „ležák“ Windhoek. Neutrální, lehce nasládlá chuť, žádné doznívání a nepřirozený říz.

Podle stránek Beerme vaří pivovary v JAR asi v patnácti nebo dvaceti městech, což je na 54 miliony obyvatel trapně málo. Povětšinou jsou to filiálky SAB Miller, narazíte i na odkaz na nějaký restaurační minipivovar. Osvěžením byla naše návštěva minipivovaru Pocupine Quil v Údolí 1000 kopců nedaleko Durbanu. Rodilý bílý Zimbabwan John Little se tam již po několik let snaží zásobovat okolní obyvatele alternativní pivní značkou. Vyrábí běžně 12 druhů svrchně kvašených piv. Jsou to klasické ejly – ovocné, nasládlé, chuťově možná až příliš zakulacené. Osobně bych přichmelil...

Asi půl dne jsme ve městě sháněli plechovku či flašku Pilsner Urquell jako rekvizitu pro natáčení. Měla mi ji vyplavit na břeh vlna Indického oceánu a já po zjištění oč se jedná, ji měl vhodit zpátky do moře. Po asi 5 neúspěšných pokusech jsme PU nalezli v místním Liquer Storu. Majitel přiznal, že onen český skvost na odbyt příliš nejde. Na vině může být vedle samotné chuti taky jeho poměrně vysoká cena. Osobně jsem v krámku zakoupil pár lahváčů z místních minipivovarů. Prodavač mi sdělil, že největší koncentrace pivovárků je kolem Kapského Města. Ochutnal jsem produkty z podniků Robson´s, Devil´s Peak, CBC a Darling. Všechny ejly byly příjemně pitelné s nižším až středním obsahem alkoholu (4 – 5%), dostatečně chmelené, osvěžující, leč žádné z těchto piv mne nikterak mimořádně neoslovilo.

Měl jsem též příležitost sledovat poslední fázi výroby tradičního piva kmene Zulu Umqhombothi (výslovnost je takřka fonetická, jen druhá slabika slova se vyslovuje se zulujským mlasknutím – chce to trénink)jímž byla filtrace. Paní Cindy u sebe v kuchyni namočila jakousi speciální hadru s dírami do kýblu s kalužovitou tekutinou a posléze hadru ždímala do vedlejšího kbelíku. Umqhombothi bylo připraveno k pití. Štáb se zdráhal, ale já jsem vypil skoro tři plné hrnky. Nápoj neměl samozřejmě s normálním pivem nic společného, ale já bych si jej určitě dal raději než Gambrinus. Zulujský dryják byl lehce nasládlý a alkoholicky slabý – odhadoval jsem tak obsah alkoholu zhruba na 2%. Pro nadšence, kteří by si chtěli tuto lokální specialitu uvařit doma připojuji recept:

1 kg Mthombo mbila

2 kg Mthombo wamabere

2 kg Miliemiel Quy

To vše smíchat, uvařit a pak nechat asi jeden den spontánně zakvasit. Nezapomenout přeždímat ve speciální hadře!

Přestože se náš filmový štáb snažil asi měsíc navázat s koncernem SAB Miller kontakt, příliš jsme neuspěli. Poslední den mého pobytu jsme se vypravili přímo na ředitelství. Chtěl jsem se zeptat zda-li nemají v Africe, Asii nebo Americe dost svojich značek a proč musí prznit naši plzeň. K tomuto problému se však nikdo nechtěl vyjadřovat osobně, telefonicky ani písemně. Jediná použitelná informace byla, že hlavní ředitelství koncernu SAB Miller je v Londýně a tam můžeme získat informace o zahraničních značkách. Nu což. Takže nashledanou v Londýně!