Amsterdamský návrat po pěti letech

Tak jak jsou na světě místa, která jsem navštívil jednou, a podruhé už bych nemusel, jsou i taková, která se mi vryla hluboko do paměti i do srdce a budu se tam vždycky rád vracet. V Amsterdamu jsem se poprvé octnul úplnou náhodou, když nám kvůli mlze uletěl na letišti Schiphol spoj a nocovali jsme tu na náklady aerolinek KLM. Podruhé, kdy jsem den před fotbalovým zápasem, ve kterém má milovaná Slavia proti vší logice porazila domácí Ajax a vydala se na miliontý pokus vstříc vytoužené Lize mistrů, strávil obíháním pečlivě připravené pivní trasy, se kterou jsem posléze seznámil i čtenáře Světa piva. Po pěti letech jsem měl příležitost znovu Amsterdam navštívit a důkladně prozkoumat, co je tu pro milovníky zajímavých piv nového.

Heineken Experience

Každá další návštěva místa, kde se mi v minulosti líbilo, je spojena kromě těšení také s obavami, zda tam najdu všechno to hezké zase. Někdy už dopředu vím, že ne, takže od uzavření BrewBaker se vyhýbám Berlínu… V případě Amsterdamu naštěstí žádná očekávání nezůstala nenaplněna. Jediné zklamání mi připravil nadnárodní moloch Heineken, který své firemní sídlo, bývalý pivovar a nynější muzeum Heineken Experience (Stadhouderskade) krátce po mé minulé návštěvě podrobil rekonstrukci, která ovšem nakonec nepřinesla zprovoznění původně plánovaného minipivovaru. Sídlo prominentní turistické atrakce jsem tak mohl opovržlivě míjet a ušetřit více času pro skutečně pivně zajímavá místa.

De Bekeerde Suster

Kromě očekávatelné blamáže u nadnárodní chemičky můžu ovšem s uspokojením konstatovat, že všechny pivovárky, které jsem minule navštívil, stále fungují, dokonce většinou v lepší kondici. Relativně nejméně se změnil restaurační pivovar De Bekeerde Suster (Kloveniersburgwal 6-8), který si stále ospale hoví na břehu jednoho z kanálů hned za rohem pověstné „čtvrti červených luceren“. Bývalý Maxmiliaan, sídlící na místě středověkého ženského kláštera bekyň už skoro dvacet let, oslavil vloni dekádu pod novým jménem, jinak se tu ale mnoho neděje; zřejmě k tomu není důvod.

Stáčíme - De Prael

To pivovar De Prael postihly změny podstatné. Tou nejzjevnější je přesun z okrajovější části Amsterdamu přímo do centra dění: pivnice De Prael Proeflokaal (Oudezijds Amsteeg 26) těsně sousedí s vábením výlohových slečen i nabídkou krámků, jimž vévodí typicky zoubkovaný zelený list. Přesto tvoří větší část veselých a hlučných návštěvníků zdejší členité pivnice s několika patry a výčepy a neskutečně eklektickou vnitřní výzdobou domácí klientela, což je samo o sobě jistou známkou kvality místa. Pokud máte chuť vybavit se domácími pivy, vzdávajícími svými jmény hold řadě nám zcela neznámých holandských zpěváků, v lahvové podobě, hned za rohem sídlí pivovarský krámek, malé muzeum a samotný pivovar. Jeho fungování je velmi zdařilou ukázkou toho, jak je možné podnikatelskou činnost uchopit zároveň i jako službu společnosti. Při výrobě piva, jeho stáčení, lepení etiket a dalších činnostech firma zaměstnává na 100 zaměstnanců s různou mírou psychického postižení, kterým tak dává dobrou příležitost integrovat se smysluplným a důstojným způsobem do většinové společnosti. Dodnes je mi trapně při vzpomínce na známého českého pivního pisálka, který se neváhal pochlubit, jak hrdinně vzdoroval coby „pivní žurnalista“ zaplacení vstupného za exkurzi do provozu... V podobném postoji je naštěstí osamocen; okolo pivovárku se vytvořila věrná komunita jeho fanoušků, kteří podporují sociální aspekt jeho fungování mimo jiné i ročním poplatkem ve speciální společnosti, jejíž členové se kromě řady dalších výhod mohou pyšnit osobním pivním korbelem i se jménem, který mají ve zdejší pivnici stále k dispozici. Pro řadu obyvatel Amsterdamu je to v dobrém slova smyslu otázka cti a osobní prestiže.

´t Ij

Možná jsem si toho před lety jen nevšiml, ale na piva z pivovárku Brouwerij ´t Ij jsem tentokrát narážel po městě velmi často. Přestože jsem jim ochotně holdoval, kde to jenom šlo, návštěva přímo v nejstarším amsterdamském minipivovaru (Funenkade 7) byla povinností, o jaké se nediskutuje. Jestliže jsem byl napoprvé nadšený atmosférou v bývalých městských lázních, krčících se ve stínu nefalšovaného větrného mlýna, tentokrát nebylo nadšení o nic menší. Člověk jako by v jediném okamžiku vystoupil z každodenního shonu a ocitl se v příjemném bezčasí, v němž se přátelé a známí schází po práci na jednu dvě skleničky, zatímco jejich děti si hrají opodál a uvnitř ve výčepu se vousatí cizinci s poznámkovými bloky přou o to, který z podtónů ve zdejším dark ale je ten nejdůraznější. Náš synek se s bezprostředností dětí, kterým nevadí jazyková bariéra, vmísil do honičky hlučného chumlu capartů mezi stoly a my zcela náhodně přisedli k jednomu ze stolů. Nemohli jsme vybrat líp. Uznejte, kde jinde potkáte holohlavého chlapíka jako vystřiženého z filmu Mechanický pomeranč, který se po zjištění, že jste Češi, rozpovídá o tom, jak jezdil ještě před rokem 1989 do Prahy na neplacené brigády a navrch svěří, že má doma naleštěné embéčko Rapid? Vzájemné pozvání na pivo nebylo společenskou konvencí, ale naprosto přirozenou součástí debaty, která byla o to příjemnější, o co zcela nečekaná. Až nizozemská vláda podlehne nadobro mezinárodnímu tlaku a zavřou krámky s veselou bylinou, až všechny exotické krásky zmizí z výloh i se svým (ne)počestným řemeslem, ještě pořád zbude v Amsterdamu tisíc a jedno lákadlo a pivovárek ´t Ij bude jedním z nich.

´t Ij IPA

Po návštěvě starých známých míst bylo na čase porozhlédnout se také po místech nových. Restaurační pivovar s výmluvným názvem Bierfabriek (Rokin 75) si stěží mohl vybrat příhodnější adresu; třída Rokin s čilým provozem tramvají i lodí, dříve součást řeky Amstel, jejímž zasypáním vznikla jedna z nejrušnějších ulic v centru města. Duchovním otcem tohoto podniku je italský restauratér Andrea Possa, světoběžník, který se rozhodl vytvořit v Amsterdamu originální kombinaci restaurace, kavárny a minipivovaru v moderních, dynamických kulisách. A tak robustnímu, industriálnímu interiéru dominují jednoduché křivky a přímé linie, beton, cihly a dřevo. Hned u vchodu se nachází strohý výčep, který ovšem nemusíte během celého večera navštívit, pokud se usadíte u jednoho z několika stolů s integrovanou samoobslužnou pípou. Ve stálé nabídce jsou dvě domácí piva, z nichž hlavním tahounem je jantarový Rosso, vařený s využitím žateckého chmele, kterému sekunduje hutně tmavohnědý porter Nero z pěti různých sladů. Fakt, že z domácí varny nevychází žádné klasicky světlé pivo, je kompenzován nefiltrovaným a nepasterizovaným ležákem Alfa Pure, který pro Bierfabriek vaří exkluzivně limburský pivovar Alfa. Nutno přiznat, že ačkoliv milovníky moderního odosobněného přístupu k interiérovému designu tato hospoda patrně nadchne (a o tom, že je takových mnoho, jasně vypovídá nemožnost sehnat tu po osmé večer místo k sezení), domácí piva vám adrenalin příliš nezvednou. Pokud nedorazíte s partou přátel, abyste se oddali živé hudební produkci jazzbandu, práci šikovných rukou domácího DJe na gramofonech nebo nervy drásajícímu sportovnímu přenosu, asi nejpříjemnější vymožeností tohoto podniku jsou burské oříšky, které jsou zdarma k dispozici v bezedných jutových pytlích, zavěšených všude po lokále. Slupky se jednoduše hází na zem a jak večer postupuje, jejich závěje rostou a rostou…

Bierfabriek

Kromě klasických „brewpubs“ vzniklo od mé poslední návštěvy v Amsterdamu několik undergroundových pivních producentů, kteří balancují na neostré hraně mezi klasickým minipivovarem, přerostlým homebrewingem a jakýmsi komunitním pivovárkem. Jedním z nich je Brouwerij de 7 deugnen (Osdorperweg 578), který za nedlouhou dobu existence stihnul poškádlit poměrně široké rozmezí pivních stylů, od klasických belgian ale, přes piva ovocná až po stouty a pšeničné speciály. Abych ochutnal, nevydal jsem se na jedno z amsterdamských předměstí, kde od roku 2011 v docela obyčejné cihlové „garáži“ sídlí (a je mimochodem bráno čistě geograficky vlastně nejblíž letišti Schiphol, byť jeho návštěvu během nějakého z přestupů radit nemohu). Zcela prozaicky jsem sáhnul do regálu bezkonkurenční pivotéky Bierkoning, jedné z nejlepších v Amsterdamu (právě tady jsem před pár lety ochutnal svého „sedmého“ trapistu Westvleteren). Většina piv se sedmi hvězdami ve znaku má ve jméně kombinaci dvou slov. Já si zcela náhodně pořídil příslovečnou výjimku, jednoslovný, oranžově zakalený abbey trippel Scheepsrecht, vynikající ukázku svého stylu a zároveň milý suvenýr, který mi ještě po návratu připomněl doma příjemné chvíle, které jsem v jeho rodném městě strávil. Amsterdamským kanálům je něco přes 400 let, ale projížďka po nich je zážitek osvěžující, slavné Rijskmuseum po deseti letech rekonstrukcí znovu otevírá své brány a v ulicích města to tepe životem, ke kterému patří dobré pivo. V Amsterdamu je ho dost a dost!

7 deugden