Jediný problém s pivem je, že jej máme pouze pronajaté.....

Jediný problém s pivem je, že jej máme pouze pronajaté.....

Mark Baverstock

Kolik radosti nám jen dobré pivo přinese než proteče našimi ledvinami a močovým měchýřem! I tam ovšem pomáhá. Poctiví pijáci chmelového nápoje takřka vůbec nemívají s nefrologickými a urologickými orgány problémy (to spíše s mozkem a s játry). V běžném výčepním pivu je na objem kapaliny alkoholu minimálně (4 – 5 %), proto kvalitní desítka či dvanáctka pomáhá udržovat lékařsky dopororučený pitný režim a funguje též jako iontový nápoj.

Nechci však teď opětovně akcentovat všechny zdravotní pozitiva pravého piva. Zaměřme se na moment, kdy pivo v lehce změněné formě opouští naše osvěžené tělo. Mladý člověk většinou nevěnuje tomuto částečně spontánnímu procesu přílišnou pozornost. Spíše nutí k zamyšlení a k následné lékařské konzultaci případy, kdy je tento proces spontánní až příliš a to zejména v pozdních nočních hodinách (enuréza). Dostane-li se muž do let (40.50,60 a více), tato přirozená funkce organismu může být vinou amortizace narušena (prostata, ledvinové kameny atd.). Pivo v těchto případech nebude zázračnou medicínou, ale alespoň příjemnou doplňkovou léčbou.

Každá pivnice musí být dle příslušných vyhlášek povinně vybavena odpovídajícím sociálním zařízením. Veřejných WC sice u nás ve městech signifikantně ubylo, ale při troše fantazie můžeme přírodní pisoár nalézt téměř kdekoliv, aniž bychom tím pohoršovali v čase T již vychcané okolí. Jistý druh záchodů mají i české (rovněž zahraniční) vlaky. Problém nastává, cestujeme-li dálkovou autobusovou linkou, kdy na palubě onoho dopravního prostředku se sociální zařízení nevyskytuje. Nalijeme-li se před cestou pěti rychlými pivy, dvouhodinový interval do příští delší zastávky se nám zdá zdraví ohrožující věčností. Máme samozřejmě právo řidiče požádat o zastavení. Já jsem tak učinil v srpnu roku 1982 na cestě mezi Táborem a Pískem. Ochotný šofér mi pohotově zastavil na kraji pustého rozlehlého pole bez jediného keříku. Vědomí, že na mne všichni spolucestující škodolibě čumí, mi nedovolilo potřebu vykonat i kdyby mi měl prasknout močový měchýř.

Zvláštní kapitolou jsou cesty letadlem. Na palubě dopravních letounů sice záchody jsou, ale je jich zoufale málo. Můj nejdelší let trval něco kolem 14 hodin a to je na ledviny, zejména však na psychiku, docela nápor. Na některých letištích se vyskytují útulné a dokonce i cenově dostupné pivnice (mezi ně se neřadí letiště v Praze, kde za půllitra Gambáče chtějí 149 Kč), kde se může cestující před letem příjemně osvěžit. Znám situaci v letadle při cestě před Atlantik a tak kalkuluji. Mám do odletu tři a půl hodiny čas. Tak to mohu dát tak tři piva, párkrát se vymočit a další odskočení bude až v letadle. Zejména však musí dojít k tzv. „hlavnímu chcaní“. Mohu usrkávat pivo a jít na pisoár třeba pětkrát, v organismu však stále cítím, že hlavní chcaní teprve přijde a nikdo přesně neví kdy. Odskočím si ještě těsně před nástupem do letadla a pak už je to vše v rukou aerolinek a božích. Než se 400 cestujících v Boeingu 747 náležitě usadí, trvá to i 45 minut. I během této doby se snažím WC navštívit. Někdy však ani o tom čase hlavní chcaní nepřichází. Pak nás všechny zkontrolují, jestli jsme dobře připoutaní a letadlo se chystá ke startu. Občas však popojíždí k runwayi dalších 30 minut. Ledviny mi dávají signál: Hlavní chcaní je již na cestě! Start! Můj cvičený organismus má velké rezervy, psychika však hraje svou roli. Telepatizuji světélko, které když se zhasne, umožní mi odpoutat se, vstát a jít tam, kam tak zoufale potřebuji. Konečně. Letadlo ještě stále strmě stoupá, já však už zápolím s dveřmi toalety. Tentokrát mám štěstí, že je to blízko.Úleva. Hlavní chcaní proběhlo sice o něco později, ale v pohodě. Pohodlně se usazuji v sedadle a stevardka mi na mé přání přináší třetinku piva a dvojitý koňak.Před večeří je třeba záchod navštívit tak dvakrát, po jídle tam budou fronty. Během letu skoro každou hodinu vstávám a jdu si ulevit, přestože teoreticky bych to vůbec nepotřeboval. Co však když budou turbulence a my budeme muset zůstat připoutaní v sedadlech? V letadle je přítmí, většina pasažérů podřimuje a někteří mne určitě litují. Tak mladý a už má problémy s prostatou!

Svou teorii hlavního chcaní jsem poopravil na podzim 2007 na letišti JFK v New Yorku. Vypil jsem jednoho Samuela Adamse a počítal jsem, že mám nárok tak ještě na jednu až dvě pinty. Plány mi zkřížil výčep s názvem Brooklyn Brewery. Šest druhů piva na čepu, za výčepem statný Mexičan, jako obsluha brigádník z Nitry. Pět kusů se vešlo, ani jsem nevěděl jak. Před nástupem do ledadla směr Londýn, které jsem málem zmeškal proběhlo jedno z nejhlavnějších chcaní. Krátce po startu jsem usnul a probudil jsem se až kdesi nad Shetlandy, kde proběhl druhý díl návratu pronajatého Brooklyn Lageru. Do Londýna jsem přiletěl naprosto zdráv s chutí na další pivo.

Z toho plyne poučení, že můžeme stále vymýšlet nové teorie, avšak pivo v našem organismu si i nadále bude dělat, co bude chtít. Zejména však vejde a neuškodí – většinou ještě pomůže.