Podorlické pivní pábení

Když jsem byl malý kluk, mezi nejoblíbenější knížky, ze kterých mi děda předčítal, patřilo na prvním místě „Bylo nás pět“ od Karla Poláčka. Byl to ten typ knížky, kterou jsem mohl za jedny prázdniny slyšet třeba pětkrát a přestože jsem už dopředu věděl, co se v ní stane, netěšil jsem se o nic míň, spíš naopak. Později jsem zjistil, že Karel Poláček napsal ještě řadu dalších, neméně zajímavých knih, a že městečko, které v ději není nikdy jmenováno, je s jemnou ironií a vřelou láskou vykreslený páně autorův rodný Rychnov nad Kněžnou. Uběhla spousta let, děda mi z mé oblíbené ohmatané žluté knížky bohužel už dávno nepředčítá, a tak jsem se letos v létě s velikou radostí a troškou nostalgie aspoň konečně podíval do Rychnova, dějiště všech dobrodružství „nás hochů, co spolu chodíme“. Dobrých důvodů bylo mnoho, mezi nimi i jeden pivní.

Vstupní brána

Když někde u nás vznikne nový pivovar, je to pro mě vždycky směs radosti a těšení. Když se ale výroba piva po letech vrátí někam, kde už jednou sídlila a znovu se rozběhne léta uzavřený pivovar, je to ještě něco navíc. Mám vždycky silný pocit, jako kdyby tím bylo napraveno něco, co se nemělo vůbec stát. Jistě, dnešní ekonomická realita je už docela jiná, přesto pokaždé, když vařením piva znovu ožijí staré budovy s charakteristickou architekturou, když znovu vypukne rej a mumraj pod pivovarským komínem a ta tam je obava, aby cennou technickou a historickou průmyslovou památku nezničil nenasytný developerský apetit, mám radost jakoby dvojnásobnou. To je i případ Městského Podorlického pivovaru v Rychnově nad Kněžnou, který svou historií sahá až k původnímu panskému pivovaru Kolowratů. Je přitom zajímavou kuriozitou, že pivovar sám se tehdy nastěhoval do budovy, která původně sloužila účelům doslova vznešeným – Kolowrati se rozhodli vařit pivo v původním Trčkově zámku z 16. století, když sami se uhnízdili na kopci nad ním v zámku novějším, který pro ně barokně přestavěl slovutný architekt Jan Blažej Santini. Správně usoudili, že dvou zámků v jednom městě netřeba, pivovaru ovšem třeba. Ještě dnes najdeme na jeho budově některé zdobné prvky původního panského sídla.

Nabídka piva

Kolowrati k provozu pivovaru začali v roce 1913 využívat správce Jana Mikše. Jeho profesní životopis, to je jakýsi pivovarský místopis C. a K. rakouského mocnářství a přilehlých oblastí, okořeněný trochou zámořské exotiky: sladovnická škola v Praze, tovaryšství v Plzni, studium v Berlíně, podsládkování v Pešti a Záhřebu a pak několik štací v Jižní Americe. Osud ne nepodobný řadě současných českých pivovarských odborníků. Jan Mikš od Kolowratů po čase pivovar odkoupil, zmodernizoval a spolu se svým synek Janem zdárně provozoval až do jeho znárodnění. Výroba se udržela v nyní státním podniku až do roku 1962, kdy byl pivovar zrušen a přebudován na sodovkárnu. Na dlouhá desetiletí se historie rychnovského pivovarnictví uzavřela. Naštěstí ne nadobro. Když byla sodovkárna roku 1993 vrácena vnukovi Jana Mikše, taktéž Janovi a třetímu toho jména v pivovarském rodu, začal s postupnou renovací, doplnil provoz o moštárnu a pěstitelskou pálenici, ale především se připravoval na obnovení výroby piva, k čemuž nakonec roku 2008 pod patronátem předního českého pivovarského odborníka ing. Vladimíra Černohorského skutečně došlo. Krásná historie o síle tradice a rodu se naplnila.

Venkovní posezení

Nic by ale nebyl platný pěkný příběh, kdyby nebylo dobrého piva, které v obnoveném rychnovském pivovárku vaří. Že jim to jde velmi dobře dokládá i to, že původní kapacita 1000 hl byla dalšími ležáckými tanky postupně téměř zčtyřnásobena, pivovar zásobuje svým pivem hospody v Rychnově i okolí a pronikl dokonce i do sousedního Polska. V jedno- a dvoulitrových lahvích s patentním uzávěrem si našlo rychnovské pivo cestu také do polic řady českých a moravských pivoték. Stále je však pivovárek pevně zakořeněn především ve svém domovském městě; to je ostatně minoritním akcionářem firmy Městský Podorlický pivovar s.r.o., čímž je přídomek ve jméně plně ospravedlněn a zároveň vyvráceno fanatické tvrzení příznivců ryze soukromého podnikání coby jediné možné a správné formy vlastnictví. Věřím, že rychnovským občanům není majetkový podíl jejich města ve zdejším pivovaru nikterak proti mysli.

Na zdraví!

Přestože se výstavem řadí právem stále mezi minipivovary, nejedná se v případě Rychnova o klasický pivovárek restaurační. V létě je ovšem ideální možností, jak ochutnat zdejší pivo téměř u zdroje, ve stínu pivovarského komína a varnám takřka na dohled (i když jen přes okno) zdejší zahradní šenk. Tam jsme ke sklenicím se sympaticky jednoduchým logem usedli jednoho krásného slunečného dne tohoto léta i my. Zatímco naše dítko se svými vrstevníky vesele skotačilo na malém hřišti, my lenošili na širokých dřevěných lavicích, lovili vůně z roztopeného grilu a postupně se propíjeli sympaticky klasickým pivním lístkem, který celoročně čítá tři položky: světlou, nádherně chmelenou desítku Zilvar, neméně povedenou dvanáctku Kněžna a naprosto úchvatnou polotmavou jedenáctku Kaštan, do které nejde se nezamilovat. Jakkoliv jsem velkým zastáncem a propagátorem rozmanitosti pivních stylů, rychnovským bych absenci nějaké stylové avantgardy rozhodně nevyčítal. To, co dělají, dělají dobře a do půvabných podorlických kulis jejich výborná, poctivá a jakoby samozřejmě chuťově vynikající piva báječně zapadají. Čas na zahrádce rychnovského pivovaru plyne ve stejně poklidném rytmu, jako v románech Karla Poláčka a na to trochu ospalé a líné prosluněné odpoledne vzpomínám dodnes. A těším se, až navaří svůj sváteční speciál Habrovák.