Česká pivní stopa v Rusku

Díky své práci a rodinným poměrům již třetí desetiletí většinou alespoň jednou do roka cestuji do Ruska. Se svými plzeňskými kořeny jsem vcelku logicky hledal slušné pivo. Zjistil jsem, že představa Rusů o pivě je vcelku vágní, což mne ve finále přivedlo k tomu, že dnes v ruštině píšu blog jménem Pražský pivní průvodce (www.dailybeer.eu), což je mým skromným příspěvkem do oblasti pivní osvěty v ruskojazyčných zemích. Ale dosti samoreklamy.

Coby milovník piva pokaždé řeším co pít. Když jsem v Moskvě žil, tak se mi podařilo objevit jeden krámek, kde měli mé oblíbené ukrajinské Černigovské bílé, jenže pak mi ho zavřeli a já se vrátil k experimentům.

Přitom se nedá říct, že by nebylo z čeho vybírat. Na přelomu července a srpna jsem strávil dva týdny v malebné vesničce Dolmatovskij v ivanovské oblasti na břehu Volhy a v místním obchodě měli minimálně dvacet druhů piva. Na trhu jsou desítky značek, včetně spousty zahraničních, ať již dovozových nebo vyráběných v licenci. Jenže rok za rokem se opakuje stejný příběh. Objevilo se dobré pivo, následně přišla masivní reklamní kampaň, pivo najednou bylo všude, pivovar nejspíš nestíhal vařit, takže začal kašlat na technologii, zjistil, že to zákazníkům vlastně nevadí a nejpozději do dvou let se to pivo nedalo pozřít. Onehdá jsme s jedním známým zjistili, že jsme vlastně starci, protože si pamatujeme dobu, kdy Baltika č.3 bylo dobré pivo. Naši o deset let mladší spolustolovníci tomu odmítali uvěřit a prohlašovali cosi o stařecké demenci.

V takové situaci se pivovary snaží klamat tělem. Pro nás je zajímavé, že často hrají na českou kartu. Nemluvím o licenční výrobě Pilsneru Urquellu a Staropramenu v Kaluze, ale o pivech, tvářících se jako česká piva nebo se k němu hlásících. Pár takových jsem při posledním pobytu ochutnal.

Některá piva, která jsem původně podezíral z plagiátu, se ukázala jako původní. Ze mně neznámé Červené selky se vyklubal důvěrně známý Březňák, jehož jméno bylo pro Rusy patrně nevyslovitelné. Pivo Pražačka (už ne Pražečka jako v počátcích) se zase pro změnu vaří v Rakovníku. Pravda, jeden známý tvrdil, že občas se obě piva vaří i licenčně v Rusku a rozdíl v chuti je prý silně poznat. Přinejmenším pivovar v Mytišči (o kterém půjde řeč dále, na svých webových stránkách uvádí, že mají licenci na výrobu Červené selky)- pokud je rozdíl opravdu takový, bylo by to smutné. Stačí už to, co kalužští technologové napáchali na reputaci Prazdroje.

Pak ovšem existují piva, která se jako česká jen tváří, i když s Českem nemají nic společného. Exemplární ukázkou je pivo jménem Žatecký gus, který má nejen logo v češtině, ale současně nad názvem je česky napsáno i Tradiční světlé pivo. Na českou strunu hraje i výherní soutěž, vybízející, abyste si za určité množství zátek sestavili českou vesničku. Patrně z magnetů, blíže jsem to nezkoumal.

Výrobce se hájí, že je to pivo českého tipu a že název se odvolává na to, že je použit žatecký chmel. Z etikety to nepoznáte, ale jsem ochoten se vsadit, že žatecký chmel tam není jediný a to ještě nejspíš ve formě extraktu. V opačném případě bych se přimlouval za to, aby žatečtí chmelaři vyhlásili na dodávky chmele pro Baltiku embargo, protože s ním v Petrohradě neumějí zacházet. Chuť je totiž úděsná a dává vzpomenout na doby Sovětského svazu, kdy oněm žlutavým tekutinám se buhvíproč říkalo pivo.

Nicméně další vzorky již byly uspokojivé. Tedy nefiltrované a nepasterizované Češskoe pivo z produkce pivovaru ve Dzeržinsku ještě trpělo nevyrovnanou chutí, typickou pro mnohá postsovětská piva. Ale jeho sourozenec jménem Vjenskoe pivo (Vídeňské pivo) byl vyvážený a vysoce pitelný. Bohužel po čtyřech dnech ve vesnickém obchodě došel. Zajímavé je to i proto, že za sovětských dob byl Dzeržinsk s jeho chemickým průmyslem považován za jedno z nejznečištěnějších měst celého SSSR. Ale chemiky tam mají zjevně kvalitní, včetně těch pivovarských.

Dalším zajímavým kouskem hlásícím se k české pivní tradici, je nová značka Mospivo z produkce pivovaru v podmoskevském městě Mytišči. Na etiketě se píše, že používají žatecký chmel a českou dvourmutovou recepturu, a na rozdíl od Žateckého gusa jsem jim to ochoten věřit. Velmi slušný ležák, který by se podle mého názoru neztratil ani mezi levnější nabídkou českých průmyslových pivovarů. Stejně jako sesterská značka Žiguli ze stejného pivovaru používá retrostyl a je poměrně v obchodech vidět. Doufejme, že tentokrát majitelé nebudou investovat jen do propagace, ale i do udržení kvality.