Zoufání v Loučné

Když jsme po několika letech vyrazili opět za přáteli do Jeseníků, má pozornost se pochopitelně zaměřila na tamní, pro mě poměrně neznámé a vzácně dostupné pivovárky. Některé začaly vařit docela nedávno. Volba nakonec padla na pivovar Bravůr v Loučné nad Desnou, byť to nebyla volba první, nebyl totiž vysloveně při cestě. Můj původní plán navštívit pivovarskou restauraci Holby v Hanušovicích ale zbytek výpravy okamžitě a rezolutně odmítl. Marně jsem je lákal na kvasnicový Šerák, marně jsem se dušoval, že chutná docela jinak než ten, který znají z předchozích výletů do Jeseníků. I moje milá, která se mnou ochotně navštěvuje veškeré dostupné pivovárky doma i v zahraničí, se postavila proti Holbě s takovou razancí, že jsem kapituloval. „Ryzí pivo z hor“ je zkrátka u mnohých zapsáno velmi nelichotivě. A tak jsme se vydali z Hanušovic na několikakilometrovou zajížďku do Loučné nad Desnou po silničkách, jejichž šíře a stav vzbuzovaly obavy a nutily řidiče předvádět místy výkony na pomezí rallye.

Rodinný pivovar Bravůr sídlí v restauraci Na Staré poště, nepřehlédnutelné budově u hlavní silnice naproti zchátralému zámku s pěkným parkem. Vchod bývalé přepřahací stanice poštovních kočárů ovšem zdobí loga Krušovic a pokud si nevšimnete malé cedule u silnice, lákající na kvasnicové pivo Kvasslav, snadno upadnete v pochybnosti, jestli jste na správné adrese. Žádný další poutač, který by prozrazoval existenci pivovaru, jsem nezaznamenal, takže jsem se raději ujišťoval dotazem u servírky. „Jo, Vaška taky točíme!“, odsekla mi ne právě vlídně. S arogancí, neochotou a zcela neprofesionálním chováním oné unylé blondýny, která by mi svým vzezřením a hustotou tetování pasovala spíš do nějaké nonstop herny, jsme se museli potýkat během celé naší návštěvy a byla jednou z příčin, proč jsme odcházeli s veskrze negativními dojmy. Bohužel, nebyla to zdaleka příčina jediná.

Vchod zdobí loga Krušovic

V řadě výborných i mnoha sotva průměrných pivovárcích je ústředním bodem a chloubou interiéru restaurace varná souprava. Nikoliv ovšem v Loučné. Celá technologie, dodaná osvědčeným stavitelem minipivovarů Josefem Krýslem, je návštěvníkům zcela skryta v zázemí a zdejší pivo je uvnitř hospody stejně utajené, jako venku. Na pípě, na táccích, sklenicích i v nápojovém lístku dominují zmiňované Krušovice, kterým nesympaticky sekunduje nadnárodní europatok Heineken. Až za nimi se skromně krčí Loučeňský Václav blíže nespecifikované barvy a stupňovitosti. Jedná se o původní a dnes už oficiálně opuštěný název, který se dostal do kolize s výrobky jiného pivovaru, proto majitel přešel na nové jméno Kvasslav. Nepovažuju ho za nejšťastnější, samohláska „s“ se dvakrát vedle sebe v českých slovech normálně nevyskytuje. Bez ohledu na jazykové a známkoprávní peripetie jsem byl ale zvědavý hlavně na chuť zdejšího piva. Z chvalně známé nuselské hospůdky Zlý časy jsem s ním měl dvě naprosto protichůdné zkušenosti; jednou bylo kyselé a prakticky nepitelné, podruhé naopak příjemné a pitelné až dost.

Kvasslav - kvasnicové pivo

Bohužel, ochutnávka přímo u zdroje dopadla neslavně. Patrně polotmavý ležák (obsluha mi nebyla schopna či ochotna o něm nic sdělit a výrazem tváře jasně dávala najevo, že podobné dotazy napříště odmění pohlavkem) nepříjemně zatuchlé vůně a prázdné, fádní chuti mě upřímně zklamal. Kdyby mi podobný výrobek nabídnul snaživý domovarník, ze slušnosti bych pochválil a držel palce na dlouhé cestě, která by ho ještě čekala k dobrému a povedenému pivu. Pokud je mi ale něco takového servírováno přímo v pivovaru, který se mimo jiné pyšní regionální značkou Originální produkt Jeseníky, cítím se div ne podveden. Takové pivo mě nebaví, nechutná mi a nevidím žádný důvod, proč ho pít. Kdybychom už neměli objednané jídlo, zůstalo by nedopito a volil bych rychlý ústup.

Takto jsme během čekání na jídlo, které se protáhlo na těžko pochopitelných 30 minut, měli aspoň dost času „obdivovat se“ interiéru restaurace. Uvozovky jsou na místě, neboť ze zdejší výzdoby se člověku točí hlava a přechází zrak. Veškeré myslitelné místo je doslova zaskládáno nesourodou směsicí předmětů všeho druhu. Několik skutečně starožitných kousků se topí v záplavě falešných kafemlejnků, luceren, plstěných květů, nejrůznějších figurek a dalších artefaktů. Jako kdyby někdo během jednoho dne uspořádal nájezd na všechny dostupné hobby markety, do vozíku naházel veškeré dekorace, které mají právě skladem a navrch přihodil pár kousků zemědělského náčiní, které tlelo na půdě (asi nikdy nepochopím, proč by pod stropem hospody měl viset malý žebřiňák a pluh a v koutě postávat šicí stroj...). Výsledný dojem křičí do světa smutnou zprávu o naprosté absenci vkusu a ztrátě soudnosti člověka, který to všechno nashromáždil a vnitřek místností zarovnal od podlahy po strop. Celá tato zhůvěřilost je o to bolestnější, že když si odmyslíte všechny ty serepetičky, zůstane překrásný prostor s klenutými stropy, starým trámovím a kamennou podlahou, který by byl skutečně nádherný a autentický. Na jeho očištění od nánosu nevkusných a nekvalitních krámů by bylo ovšem nutné najmout partu brigádníků a přistavit kontejner. Do té doby, než to někdo udělá, by bylo možné vodit sem výpravy studentů interiérového designu a celý ten lunapark jim předvádět coby odstrašující případ.

Interiér

V rámci objektivity musím uznat, že (pozdě) donesené jídlo, byť za cenu pro danou lokalitu skutečně víc než nadprůměrnou, bylo chutné a v dostatečně velkých porcích. Tento jediný klad ovšem ostatní zápory ani zdaleka nevyváží. Odjížděli jsme z Loučné zklamaní a s pocitem, že za tu dlouhou cestu to skutečně nestálo a těžko nás někdy něco zláká k další návštěvě. Dojem ze zmarněné naděje na dobré pivo v potenciálně krásném prostředí nás provázel krásnou přírodou Jeseníků ještě dlouho.