U tří růží aneb Praha má další restaurační pivovar

O tom, že se v Husově ulici v Praze, hned vedle mohutného kostela sv. Jiljí a kláštera dominikánů, připravuje nový restaurační pivovar, se mohli kolemjdoucí přesvědčovat už nějakou dobu. I já jsem cestou vždycky zvědavě okukoval, jak práce uvnitř pokračují, a těšil se na další přírůstek do rodiny pražských mini. Nuže, dočkali jsme se, pivovar U tří růží je v provozu. O malý rozruch se postaral vlastně ještě dřív, než mohli běžní konzumenti ochutnat první doušky zdejšího moku. Předtím, než přivítal „obyčejné“ návštěvníky, byl pivovar slavnostně otevřen za účasti vybrané uzavřené společnosti, první naražení sudu provedl před fotoaparáty novinářů sám prezident Klaus. Pak pivovar zase zavřel, aby o několik dní později najel na normální provoz. Na internetových diskusích se okolo prezidentské ceremonie rozhořela diskuse, jejíž někteří protagonisté opakovaně volali po tom, aby se diskutovalo jen o pivu a proboha, žádnou politiku! Osobně si myslím, že pokud si majitel pozve k otevření svého podniku jednu z nejvýraznějších postav české politiky posledních dvaceti let, je to bezesporu jeho právo, těžko se pak ale bavit o stolním tenise či lucemburské kinematografii. Navíc lidé mají naštěstí tu možnost svobodně vyjadřovat své názory, jejichž škála může být dost široká. Tam, kde jeden vidí pana prezidenta, jeho poradce a konzervativního křesťana, jiný má naopak před sebou egoistického kleptomana, prolhaného manipulátora a homofobního klerofašistu. Inu, svoboda názorů. Jistě, jde tu hlavně o to pivo, jen bych si zkrátka na něj s některými lidmi nesednul... Nejen proto, ale právě spíš tomu navzdory jsem se rozhodl krátce po otevření pro všeobecný lid nový přírůstek do rodiny pražských pivovárků vyzkoušet.

Pivovar U tří růží

Sídlo si vybral nadmíru zajímavé. Dům na rohu Husitské a Jalovcové na první pohled svou neokázalou historickou krásou nijak nevyčnívá z okolní zástavby, jeho dějinný význam pro Čechy je ale značný. Právě tady totiž od roku 1792 plných dvanáct let sídlila Česká expedice, vlastenecké nakladatelství a vydavatelství česky psaných knih Václava Matěje Krameria, které sehrálo v první fázi českého národního obrození velmi důležitou úlohu. Historie domu je podrobněji popsána na webu pivovaru (kde zatím nic dalšího bohužel nenajdete) a také v některých článcích o něm, do nichž autoři nelenili opsat celé věty, takže ji nemá cenu přepisovat znovu. Je ale potěšující, že do této krásné stavby, jejíž právo várečné je zmiňováno v záznamech z 15. století, se po staletích pivovarské řemeslo zase navrátilo a dům neposloužil za sídlo další bezduché předražené restaurace, prodejny s kýčovitými suvenýry či jiné pračky na špinavé peníze, jakých je v centru Prahy bohužel dost a dost.

Varna

Další dobrou zprávou je, že uvnitř podniku se nekoná žádná exploze historie ve stylu hry na středověk, byť by to jistě mnohé provozovatele svádělo. Interiér pivovarské restaurace považuji za zdařilý a citlivě komponovaný. Moc se mi líbí elegantní dřevěný nábytek, který svými liniemi hezky propojuje starobylé prostory s modernou. Striktní zákaz kouření připomíná, že civilizované je tímto zlozvykem ostatní hosty neobtěžovat a pochybuji, že by majitelé kvůli tomu v budoucnu prodělávali. Za výborný nápad považuji umístění několika menších stolů s vysokými židlemi naproti výčepu a měděné varně, které dávají dvojicím a jednotlivým návštěvníkům možnost posedět bez vyčítavého pohledu obsluhy a tíživého pocitu, že blokují stůl pro šest. Na jedno z těchto „bidýlek“ jsem v posledních dnech opakovaně usedal, abych se seznámil se zdejším pivovarem a jeho pivy blíž. A bylo to povětšinou příjemné seznamování.

Středobodem zájmu by v pivovaru mělo být pivo. U tří růží míry oproti v Čechách obvyklému úzu trošičku pohubly, točí se do nelogovaných sklenic o objemu 0,4 a 0,25 l. Škoda obojího; stylizovaná kytice růží v logu pivovaru je čistě odvedenou designérskou prací a při troše pozornosti obsluhy a možnosti nákupu by o zájemce nebyla jistě nouze a také cena za „velké pivo“ mírně pod 50 Kč by se jistě platila líp, kdyby se skutečně jednalo o půllitr. Je ale pravda, že s ohledem na lokalitu nejde ani tak o přemrštěný peníz. Z krásně vyvedené pípy s šesti kohouty se čepuje momentálně pět různých piv: světlý, tmavý a polotmavý ležák, nikoliv dodatečně řezaný, jak jsem byl opakovaně ujištěn, všechny s 5% alkoholu, dále o chloupek silnější pšeničná třináctka a vídeňský ležák coby patnáctka. Poslední dvě piva ovšem pod cizojazyčnými jmény Weissbier a Vienna red, což je při existenci českých ekvivalentů zrovna na půdě bývalého vlasteneckého nakladatelství trochu škoda. Ostatně, není vídeňský ležák už z definice vždycky do červena? Kvalita piv je ovšem výborná a na české poměry nadstandardní. Je vidět, že sládek Robert Maňák, který si vydobyl skvělé renomé během působení v Zámeckém pivovaru Chyše, je skutečně muž znalý svého řemesla. Osobně jsem hodně citlivý na kvalitu pšeničného piva, které se na jednu stranu stalo v posledních letech fenoménem, který zařazuje do svého výrobního programu kde kdo, na druhou stranu se ale dočkalo v mnoha případech ukrutné dezinterpretace, hraničící s przněním. U tří růží je ale všechno v pořádku a soudím, že by se zdejší pšenka neztratila ani vedle obdobných piv bavorských. Trochu na rozpacích jsem byl jen z Vídeňáka; také tenhle polozapomenutý styl, na který i v rodné Vídni lze narazit jen vzácně, vaří u nás v současnosti jeden průmyslový a několik restauračních pivovarů, ale ani po ochutnání toho zdejšího si nejsem jistý, jak moc svůj historický vzor a dítko legendárního pivovarníka Antona Drehera trefil. Jeden kohout na pípě je zatím neobsazený, podle slov výčepního se v budoucnu zatím nepočítá např. s dnes tak módními ovocnými pivy, tak uvidíme, které pivo ještě přibude. Žádné třeskuté pivní inovace se tu zřejmě v budoucnu odehrávat nebudou, ale kdyby se třeba zadařil na Vánoce nějaký ten doppelbock....

Milá pozornost

Úhelným kamenem úspěchu či neúspěchu hospody je jistě také její personál. Podniky v centru Prahy nemívají v tomto ohledu nejlepší pověst a i když neradno generalizovat, člověku je při četbě zahraničních průvodců občas smutno i stydno zároveň. V tomhle ohledu mám z nového pivovárku zatím velmi příznivý dojem. Při žádné z návštěv jsem se necítil jako nezvaný host, milá a svižná obsluha má přání plnila ochotně, jednou jako nevyžádanou, ale o to příjemnější pozornost donesla talířek s kousky opraženého chleba, jehož chroupání mi zpříjemnilo ochutnávku a ukrátilo čekání na jídlo. To bylo vždy chutné a v dostatečném množství. Jednou se stalo, že má objednávka nějak nedorazila od číšníka ke kuchaři a nabrala zpoždění půl hodiny. Zkroušený mladý pikolík byl z celého omylu upřímně nešťastný, o překot se omlouval a po hlavním jídle okamžitě servíroval na účet podniku výborný makový závin coby zákusek. Tedy ne že by mě uvádělo do extáze, když mi někdo dá něco zadarmo, ale tohle bylo zároveň vysoce profesionální i moc milé.

Výčep

Co napsat závěrem? Praha je bohatší o další restaurační pivovar, který vznikl na turisty atraktivním místě v historickém centru, necílí ovšem výhradně na zahraniční klientelu – ostatně během svých návštěv jsem lokál sdílel jak s cizinci, tak i s našinci, z nichž někteří přicházeli opakovaně, takže možná už tu začíná klíčit zárodek štamgastů, což je určitě prima. Zdejší piva jsou podařená, odpovídají svým stylům a chutnají. I když v blízkém okolí fungují dva další pivovárky, kdybych měl vzít zahraničního hosta na dobré české pivo, šlo by se ke Třem růžím, to vím už teď. Budu pivovárek dál sledovat, doufat, že vysoko posazený standard udrží a třeba se dočkáme v budoucnu ještě dalších příjemných překvapení.