Weetkovo pivní ohlédnutí

Když se ohlížím za loňským rokem, s uspokojením musím říct, že z pohledu pivního patří mezi ty vydařené. I vloni jsem měl to štěstí a potěšení moci ochutnávat hojně doma i v zahraničí. Pivní cesty do ciziny mi uchystaly spoustu krásných zážitků, ať už se jednalo o návštěvu nejstaršího činného pivovaru Weihenstephaner nedaleko Mnichova, objevování dalších a dalších úžasných chutí piv kölsch a alt v Porýní, příjemná posezení nad půllitrem ve slovinské Lublani nebo trochu exotické návštěvy restauračních pivovarů v Baku a Addis Abebě. I když jsem s novoročními předsevzetími na štíru, rád bych čtenáře Světa piva s nimi postupně seznámil. Ale ani doma v Čechách nebyla o zajímavé a nové zážitky nouze.

Nárůst počtu minipivovarů naštěstí neustal ani v roce 2011 a jasně ukazuje, že prostoru pro poctivé, fortelné a zajímavé pivo je naštěstí u nás stále dost, ať už ve velkých městech nebo v místech menších až malých. Hned tři nováčci rozjeli výrobu pod příslovečným svícnem v Plzeňském kraji, nové minipivovary hlásí i navýsost vinařská jižní Morava. V Litoměřicích k loňské Labuti přibyla letos Koliba a město Kalicha tak po letech bez vlastního piva žije zase bohatým pivním životem. Svůj minipivovar má už opět také Jihlava a pražská ochutnávka jejich piv mě naladila tak příjemně, že jsme zakrátko s rodinou pivovárek i navštívili, k úplné spokojenosti. Přiznám se, že přes několik často úplně opačných zkušeností s jejich pivem, mezi kterými nechyběla ani ta vyloženě negativní, chovám velké sympatie k minipivovárku Slepý krtek. Počínání milých lidí, kteří vdechli na malé vísce nový život staré nádražní budově, ohromně fandím. Naopak další loňský nováček, buštěhradský Taschenberg, budí nejen u mě značné rozpaky. Počínaje nesmyslným letopočtem ve znaku, přes napojení na paranoidní a dnes už i žalované žižkovské figurky a konče vážným, i když vehementně popíraným podezřením, že ve skutečnosti vaří z koncentrátu. V mé rodné Praze letos žádný nový pivovárek nepřibyl, ale láhev Břevnovského Benedicta na našem štědrovečerním stole dávala tušit, že už brzy se to přihodí.

V oblasti pivovarů středních a velkých bylo vloni řekl bych polojasno. Řádění arcilotra Heinekenu a jeho postupnou likvidaci toho, co bývalo často chloubou českého pivovarnictví, raději komentovat nebudu, škoda slov. Naopak událostí vyloženě radostnou bylo uniknutí Vyškova z hrobnické lopaty a zmrtvýchvstání Podkováně po několika letech nebytí. Vyškovští měli namále dlouhé roky a když jsem před nedávnem dumal nad druhým vydáním mapy českých a moravských pivovarů, vyslovil jsem obavy, jestli v případném třetím vydání ještě Vyškov bude (však mi tento šťastný omyl tradiční pobitevní generál a internetový všeználek posléze řádně omlátil o hlavu :-) Třikrát sláva, dnes už věřím, že bude, když jeho provoz konečně vzali do rukou lidé znalí a navíc pivně osvícení. První česká (vlastně moravská) IPA z průmyslového pivovaru, kterou nás potěšili před vánoci, je ve stále konzervativním prostředí skutečně třaskavou inovací. Ono se vůbec na Moravě začíná dost experimentovat - litovelský Wit pravověrní strážci národních pivních tradic asi také nečekali. Znovuzprovoznění únětického pivovaru po dlouhých letech patří sice objemem spíš mezi minipivovarské počiny, ale jsem nadšený faktem, že se podařilo obnovit vaření piva v původním pivovaru po takové době a zároveň jsem doslova u vytržení z toho, jak hned od začátku vaří pivo krásně vyvážené, řízné a dobré. Po loňské obrodě v Rožnově další důkaz toho, že je možné zachránit a dát původní smysl i léta chátrajícím pivovarským objektům.

Závěr roku tradičně přinesl bohatou žeň vánočních speciálů. Na některých jsem si upřímně pochutnal, jiné popil jen pro úplnost a ze slušnosti. Není dnes už v silách jednoho člověka ochutnat na místě všechno, co pivovary v předvánočním čase připraví. A tak přichází ke slovu pivotéky a hospody se čtvrtou (a pátou, šestou, sedmou, ....) pípou. Díky podnikům jako Pivní rozmanitost, Kulový blesk nebo Zlý časy (kolik „anonymních“ žlučovitých výpadů zase během roku na internetu schytaly…) přichází vánoční speciály za mnou a já nemusím vyrážet za nimi, což bych moc rád, ale nejde to. Když se pak se mnou obsluha nebo přímo majitel podniku loučí a přejeme si hezké svátky, cítím, že tohle je přece jen jiný vztah než jen prodávající – kupec. Je to především sdílená radost ze společného objektu zájmu a lásky, z dobrého piva.

Příčí se mi dělení piv na „cizí“ a „naše“. A tak jsem tradičně namíchal sváteční pivní menu ze směsice piv domácích i zahraničních. Stromeček jsme ozdobili v předvečer Štědrého dne ve společnosti sedmičky Liefmans Cuvee – Brut a s pocitem sladké viny předčasně vybaleného vánočního cukroví. Kapr se o Štědrém večeru zapíjel už zmíněným Břevnovským Benediktem, který s přehledem porazil notorickou „plzničku“, o níž si rodina mé milé ze setrvačnosti pořád myslí, že je nejlepší. Na Boží hod pečenou kachnu spláchla APA Easy Rider nového „kočovného“ pivovaru Nomád, která svou vyváženou hořkostí také přišla velmi vhod. Silvestrovské pochutnávání jsme přátelům zpříjemnili bamberským doppelbockem Schlenkerla Eiche a na Nový rok mi meditativní náladu a vzpomínání skvěle doplnil Kocour K31, tedy když jsem s trochou neobratnosti překonal zapečetěnou zátku.

Rozmanitost, různost a jinakost – a zdaleka nejen ta pivní – je mnohým trnem v oku. Smějme se jim, ťukejme si na čelo a litujme je, protože neví, oč přichází. A přejme si, aby ta rozmanitost byla v novém roce 2012 zase o kousek větší. Čeká nás rok v mnoha ohledech pravděpodobně velmi složitý, tak ať alespoň pivo nám dělá jen radost.