22. Zpráva z cesty za prací

Jak jsem již v minulém dílu předeslal, splnil jsem smluvní podmínky ročního pobytu v Astaně, končí mi kazašské vízum, ruské vízum je zatím platné a tedy začaly námluvní tanečky a obě strany, tedy moskevská a astanská, se začaly předhánět, aby mi nabídly vše, čím by mě zlomily a zlákaly v rozhodnutí přejít právě na tu jejich stranu a minimálně jeden rok vařit pivo jen pro ně. A protože všude je chleba o dvou kůrkách, nebylo to rozhodování jednoduché a navíc mě čekal dlouho plánovaný výlet na Sachalin, kde jsem měl svařit něco málo porovnávacích várek a poopravit nějaké detaily v technologii.

Proto jsem se dohodnul, že konečný verdikt zazní po mém návratu zpět do pouště, která navzdory své geografické poloze připomíná pobyt za severním polárním kruhem.

Vyletěl jsem z nechutně promrzlé Astany, v den odletu bylo parádních -32^oC, do Novosibirsku, kde mráz sice byl o celých deset stupňů milostivější, ale na procházku po městě a prohlídku památek to opravdu nebylo a tak celých nekonečných dvanáct hodin čekání na letadlo do Chabarovsku jsem strávil v nové, moderní a neskutečně střežené letištní hale, kde naštěstí bylo možno posedět v některé z několika restaurací a barů a ochutnat místní nabídku piva. K mání, ovšem bohužel nikoliv k pochutnání, byla řada značek, jako obvykle HEINEKEN, CARLSBERG, TUBORG, BALTIKA, dokonce i KRUŠOVICE a hromada dalších „universálních piv“. Pro první ochutnávku jsem zvolil licenční tmavý TUBORG BLACK ze stáje BALTIKA St. Peterburg, ale to jsem si skvěle naběhnul na vidle. Pivo prokvašené do mrtě, chuťově prázdné, mdlé, dokonce trochu nakyslé, trpké po barvícím sladu, žádná nasládlá karamelová lahoda. Na to jakou jsem měl na něj chuť, mě silně zklamalo. Jako další jsem pak již volil známé značky, ne, že bych si nějak výrazně polepšil, ale alespoň jsem věděl, co mě bude čekat a nic lepšího stejně nebylo.

Black Tuborg

Po mnohahodinové cestě jsem konečně přistál v Južno-Sachalinsku, kde už čekal můj kolega a kamarád, sládek Roman. Počasí oproti Astaně neporovnatelné, už skoro jarní, sněhu sice metr, ale teplota nad nulou, sluníčko a modrá obloha, to hned zvedlo náladu.

Rok jsme se s Romanem neviděli a tak není divu, že přípitek za účasti soudruha z FINLANDIE na uvítanou byl samozřejmostí. Bohužel nejen jeden.

Roman a Finlandia

Sachalinský pivovar, který jsem popisoval v předchozích příspěvcích, byl pořád krásně čistý, všechno vyleštěné, vydesinfikované a ošetřené. Pivo vcelku slušné, mile mě překvapila chuť pšeničného piva, které bylo vysloveně výborné. Roman předložil přehledy prodejů a já viděl, že nejvíc se prodává zelený 12% ležák, pak granátový 16% strong a pšeničné pivo. Ale ani u ostatních druhů si na odbyt nestěžoval a pivovar plnil plánované prodeje více než dobře i přesto, že ve městě mezitím vyrostla konkurence a právě o tu jsem projevil zájem.

Rakouský mikropivovar v nákupním centru CITY MOLL jsem už viděl minule, o ten jsem žádný zvláštní zájem neprojevil, ale jako první jsme zabrousili do restaurace „BIR HOF“, ve které je možno ochutnat piva vlastní produkce, z minipivovaru dodaného čínským dodavatelem. Čínská technologie opravdu není to pravé ořechové, jak materiálově, tak i vlastním technickým provedením (o pečlivosti při výrobě ani nemluvě – tragicky řemeslně odfláknuté), zařízení spíše působilo dojmem, že se jedná o velkou dětskou hračku na několik málo použití, a navíc korejský sládek tomu všemu svým neuvěřitelným pojetím výrobního postupu dával ten správný a nezaměnitelný punc. Asi právě proto v současné době v pivovaru působí na východě velmi dobře zavedená česká firma CZECH BREWMASTERS, aby pivovar v rámci možností napravila technicky i technologicky k obrazu svému a zařízení se pokusilo fungovat jako normální pivovar.

Bir Hof

V nabídce bylo možno vidět čtyři druhy piva, 10% světlé, 12% světlé, 13% tmavé a 14% polotmavé, ve skutečnosti jsme však mohli ochutnat jen tři druhy, protože desítka nebyla. 12% pivo bylo nevýrazné, trpké, bez lahodné chmelové chuti podkreslené sladkostí sladiny, pěna řídká, z pohledu českého konzumenta bych to viděl při vší shovívavosti za horší trojku, možná i za čtyři. Tmavá třináctka bylo podstatě totéž, chyběla karamelová nasládlost, pivo prázdné, chuť ničím neoslovila.

Mezi slepými jednookým králem byla polotmavá čtrnáctka, která měla rysy opravdového piva a oběma nám celkem chutnala, dal bych jí školní dvojku s mínusem.

Výsledná chuť degustovaných piv byla samozřejmě důsledkem aplikovaného výrobního postupu, ale sládek žil v mylném přesvědčení, že takto je to v pořádku a správně a já si u toho jen tiše říkal: „Není to tvůj pivovar, nemáš právo cokoliv tam kritizovat.“. Ale Roman se do toho opřel s energií jeho čerstvě dospělému věku vlastní a chudáka Korejce sepsul na tři doby. Bohužel právem a taky jsem mu to při pozdějším posezení u piva nevyčítal. Večer jsme totiž navštívili ruský pub s názvem PAB TAMPLIER (tedy „Hospoda u Templáře“) – budiž, proč ne i na dálném východě mají právo hrát si na středověké tradice.

Templář

V nabídce bylo sedm druhů piva, která se snažila tvářit česky a německy, ale takové názvy značek jsem zatím nikde nepotkal - včetně rádoby originálního českého piva „Čertovka“ (kdo zná, budu rád za jakoukoliv informaci, já jej prostě nikdy neviděl). Nechali jsme si nalít vzorkovou sadu, bohužel jsme byli prvními zákazníky hned po otevření a všechna vzorková piva byla nepitelně kyselá. Reklamaci tohoto stavu odbyl nepříjemný výčepní neuvěřitelným prohlášením, že odtáčení na začátku směny mu přece nikdo nezaplatí, tak proto na noc ani neodráží sudy, neproplachuje trubky a první podíl piva, který patří do výlevky je taky pivo a tudíž tržba. A bylo….bylo hlavně jasno v tom, kam už nikdy nechci vkročit. Že by byl chlapec na zkušené u některých českých hospodských?

Další návštěvou, kterou jsme absolvovali, byl průmyslový pivovar „SEVERNAJA ZVEZDA“, který původně sídlil v přístavním městě Korsakov, ale byl koncem minulého roku přemístěn o padesát kilometrů severněji do Južno-Sachalinsku. Mimo dvou varních souprav, které byly silně nevzhledné tím, jak byly upravované podomácku vlastní údržbou pivovaru a typicky rusky pečlivým způsobem, bylo ostatní zařízení moderní a na docela vysoké úrovni. Nové naleštěné CKT, stáčecí linka na PET lahve české firmy PALI s vyfukovacím automatem na preformy PET lahví, nová sudová stáčírna, křemelinový filtr DESTILA a nové nerezové přetlačné tanky, úpravna vody s několikastupňovou filtrací a ozonizací, bezobslužná korejská kotelna řízená počítačem a „zlatý hřeb prohlídky“ – HGB firmy DENWEL. Paní sládková, evidentně neznalá českých pohledů na tento „veleaparát“ se vítězoslavně u tohoto zařízení zastavila a udělala nám přednášku o nesporných výhodách vaření kmenových várek mladiny se stupňovitostí okolo 14 %, které pak ve finále za pomoci tohoto „vynálezu“ ředí na potřebnou stupňovitost. Něco, co se mi z duše silně příčí a co hodně těžko trávím…. Ale opět jsem byl host a opět jsem musel mlčet a jen si myslet svoje.

HGB

Druhou částí technologie pivovaru bylo zařízení na výrobu v Rusku oblíbeného chlebového kvasu, který při poctivé výrobě a dobrém obchodním ošetření je skvělý, zde bohužel opět pojato „moderně a ekonomicky“, tedy výroba nikoliv z opražené chlebové drtě, ale z hotového průmyslového koncentrátu, který se po příslušném naředění nechá lehce zkvasit, přefiltruje se a stáčí do KEG sudů a PET lahví.

Jak pivo, tak i kvas, opravdu nic moc, kvalita se přestěhováním z Korsakova vůbec nezměnila, byla stejně nevalná, jak jsem ji popisoval v jedné z předešlých částí.

Měli jsme přislíbenu ještě jednu prohlídku mikropivovaru, ale na poslední chvíli zazvonil Romanovi telefon a z nějakých blíže nespecifikovaných důvodů nám exkurzi do tohoto svatostánku zamítli. No žádná tragedie, uvidíme to snad někdy jindy.

Radost ze skvělého pobytu ale silně zkalila zpráva jen několik málo dnů po mém odletu zpět do Astany a tou bylo zemětřesení v Japonsku a poté únik radiace z elektrárny Fukušima. Vzhledem k tomu, že Sachalin je jen asi 40 km severně od japonského ostrova Hokaido, obával jsem se, jak Roman tuto tragedii přečkal, odpověď na můj mail byla hodně opožděná a nijak povzbudivá – zemětřesení sice nebylo nijak silné, vlna tsunami se rozbila o hradbu Kurilských ostrovů, které z východu chrání Sachalin, ale radiaci nezastaví opravdu nic. Roman smutně psal, že já letěl do Moskvy ještě za levných 16200 rublů, ale hned po zemětřesení se ceny zvedly na 50000 rublů a vyprodáno bylo na několik týdnů dopředu, proč nepodojit rodiny, které chtějí chránit svoje děti a konečně i sebe útěkem z ohrožené oblasti někam do západní části Ruska nebo dokonce do Evropy – co k tomu dodat…..!?

Zasněžený Sachalin

Přečkal jsem dva týdny v klidné Astaně a odolával tlakům námluvčích obou stran a pro první moment jsem se přiklonil k variantě, že v Astaně mi vlastně v podstatě nic zásadního nechybělo a že bych byl ochoten se podvolit za určitých podmínek k dalšímu pobytu v tomto krásně nehostinném teritoriu. Ale předbíhám…. Tak si počkejte na další díl.