18. Zpráva z cesty za prací

Velkou změnou proti původnímu plánu slavnostního otevření pivnice a zpřístupnění pivovaru bylo to, že současně s pivnicí se bude otevírat i letní zahrádka. Nic proti tomu, jen to, že tento krok zcela zastínil původní záměr nepřehlédnutelným způsobem prezentovat zahájení vlastní výroby českého piva a znovuotevření oblíbené hospody a veškerá energie a finance se tudíž začaly směrovat na luxusní vybavení zastřešeného letního posezení, na kterém se zřejmě silně spolupodílela firma MARTINI a tedy logo této firmy bylo možno vidět na všem od skleniček, přes polštářky na sedacích soupravách a oblečení personálu, až po všudypřítomné plédy pro věčně zmrzlé hosty, kteří se do nich halí i v případě, že večerní teploty se ještě drží zřetelně nad hodnotou 20^oC a středoevropan vyhledává chladné kouty a studené nápoje. Nechápu, jak tito zimomřivci mohou přežít místní zimu, při které teploty nezřídka dosahují -40^oC.

Martini všude kam se podíváš

Po několika „pevných“ termínech otevření ale přece jen přišel ten pravý den a uvítali jsme první hosty.

Bohužel situace v tomto regionu je taková, že není možné oznámit světu zahájení provozu pivnice zadáním jakékoliv formy reklamy, ve které se nějakým způsobem bude zjevovat slovo „pivo“, „pivnice“, „pivovar“, či cokoliv i skrytě podobného, co asociuje konzumaci alkoholu a tedy zůstalo u pozvánek osobních, či za pomocí mailů a SMS. Navíc velká část místní populace je muslimská a tedy už ze základního náboženského principu víceméně abstinuje a proto i odmítá reklamu na výrobky a služby, které se příčí jejich náboženskému přesvědčení, ale každý to tady bez nějakého většího vnitřního problému respektuje.

Tak otvíráme

Ale i tak bylo plno, Martini teklo doslova proudem, najaté modelky - hostesky, hezké, leč úděsně nešikovné, roznášeli plné tácy barevných drinků, jenže….

Protože celý komplex hotelu RADISSON, pod který spadá i naše pivnice, je směrován na cílovou skupinu movitějších obyvatel Astany, tedy i ceny jídel a nápojů jsou tomuto trendu přizpůsobeny (0,7 l archivního francouzského vína se zde dá objednat i za těžko uvěřitelných 110.000,- Kč!!! A kupodivu se objednává a hlavně platí bez mrknutí okem!!!).

Po velké diskusi o ceně piva bylo nakonec dohodnuto, že tato bude snížena z původně plánovaných 130,- Kč za 0,5 l na 100,- Kč, ovšem na zvýšení spotřeby to stejně nemělo valný vliv, protože ke společenským povinnostem našich návštěvníků patří přijet do podniku autem (pokud možno novým Audi, Mercedesem, či Porsche) a zaparkovat na VIP místě, aby všichni viděli, jakou značku si kdo pořídil a s jak vyumělkovanou krasotinou kdo přichází. A tedy řidič se alkoholu, potažmo piva nedotkne, pije čaj nebo chlebový kvas (nutno říct, že výborný, lepší jsem na východě ještě nepil), k tomu pobafává sishu (vodní dýmku) a krasomila pocucává nějaký ten pestrobarevný blivajz s paraplíčky a plastikovými zvířátky a tím je spektrum výběru nápojů vyčerpáno.

Jen malé procento návštěvníků, z větší části cizinců dlouhodobě pobývajících v Kazachstánu nebo hotelových hostů, včetně několika našich pracovníků velvyslanectví, přijde opravdu „na pivo“ a tak výtoč není tak tragická, jak se na první odhad zdálo a kvalitu zatím všichni ohodnotili velmi pozitivně. Že na tom něco bude, svědčí i fakt, že se tito hosté vracejí a v pivnici začínám vídat jedny a ty samé tváře a to dokonce už nejen cizince, ale i místní, kteří postupně přesedlávají z původních opatrných sklenic 0,3 l na 0,5 l, až po některé odvážlivce, kteří si dnes už rovnou objednají tuplák, což mě osobně velmi těší a dokonce už začínají chodit i čistě dámské návštěvy, které si objednávají k jídlu malé pivo a dříve preferované koktejly a limonády nechávají v hlubokém zapomnění. Jediné, na co si nemůžu zvyknout, je to, že zásadně pijí pivo brčkem!?

Na pivo přijde už i dámská společnost

Ale původní proklamace „pivařů - znalců“, že jsou schopni vypít za večer i „celá dvě piva“!!! pomalu odeznívá a klientela si začíná rychle zvykat, že je tu něco nového a neznámého, ale co jim chutná. Díky Bohu, ale pravé české hospodě se to prostě zatím vyrovnat nemůže.

Jenže mimo hostů se na naše zahájení provozu těšili i zástupci místních úřadů a inspekcí a ihned po otevření se houfně vyrojili, aby nám svým konáním zpestřili a zpříjemnili život a mě zvedli krevní tlak.

Jako první dorazila soudružka inspektorka z blíže nespecifikovaného, leč veledůležitého úřadu, zřejmě ale obdoba naší SZPI, ovšem navíc s pravomocemi kontrolovat a hlavně certifikovat (povinně a za úplatu) i technické vybavení pivovaru. O propočtech receptur a o zvolených technologických procesech výroby piva a použitých surovinách jsme se ještě jakž takž mohli pobavit, pochopil jsem dokonce i požadavek, že na rozbory je třeba pětilitrový vzorek a to do vlastní lahve, kterou si na to musíme opatřit – budiž, pracovníci inspekce také trpí žízní a o pět litrů pivovar nezchudne, ale technická znalost provozu ze strany inspektorky mě ranila hluboko v duši. První požadavek na předložení sacharometrů k certifikaci přesnosti mě nijak nepřekvapil a vedoucí sekretariátu spravující administrativu pivovaru rovněž souhlasně zakývala, že není problém.

Bude se certifikovat...

Druhý požadavek byl už ale trochu mimo normální chápání a týkal se povinnosti předložit ke kontrole všechny manometry. To, že tanky jsou plné piva a tudíž pod tlakem měřeným právě těmito manometry, inspektorku zajímalo pramálo a trvala dále na tom, že tento týden je musíme donést na ústředí inspekce. Marná byla snaha vysvětlit nemožnost tohoto kroku, ale ta hlavní perlička přišla až na konec. Mimo manometrů jsme byli povinni předložit ke kontrole i všechny teploměry. Vzal jsem tedy madam za ruku a odvedl před ovládácí panel, na kterém v pevně zabudovaných zobrazovacích jednotkách svítila červená čísla s hodnotami teplot, tento otevřel, ukázal svazky kabelů vedoucích do baterie analogově-digitálních převodníků a z nich teprve desítkami metrů drátů do snímacích čidel měřících teplotu ve všech dvanácti měřených bodech provozu a pokorně se zeptal, jakým způsobem by bylo možno provést demontáž a měřící prvky s kilometrem kabelů dopravit na požadované místo. Odpověď byla ale jasná: „Prostě to nějak sundáte a donesete k nám, protože my to potřebujeme prověřit“. Aby mi opět někdo nevyčítal, že jsem byl vůči státnímu kontrolnímu orgánu neslušný a hrubý, raději jsem se mlčky a bez rozloučení okamžitě vzdálil a ponechal sekretářku jejímu osudu, ona si holka nějak poradí. Barman, který netušil, co se stalo, ale viděl, že jsem natlakovaný jak přetopený kotel, beze slova vzal sklenici, nasypal led, zalil do poloviny irskou whiskou a ve stylu westernových filmů šoupnul po pultu ke mně – prostě profík a znalec lidské duše. A bylo mi hned o trochu líp.

Dodnes jsem nic nedemontoval, nic nedodal a nic nepředložil a svět se točí pořád stejně rychle a stejným směrem a nic zásadního se neděje, což se dalo konec konců i očekávat.

To, že toto bude to menší ze dvou zel, které nás potkají jsem zatím ale netušil. Pár dnů na to se ve dveřích pivnice zjevil takový nedorostlý chlapeček, v jedné ruce zelenou knihu, ve druhé pytlík s plombami a klubko měděného drátu a v těch dveřích působil utrápeným dojmem nešťastného dráteníka, který po příchodu do vesnice zjistí, že všichni už mají nerozbitné nerezové nádobí a on je tu tedy zbytečný. Ale zbytečný nebyl…..rezolutně oznámil, že je z daňového úřadu a jde nám v souladu se zákonem zaplombovat technologii, abychom nemohli provádět nějaké nekalé praktiky ve výrobě a prodeji piva a šidit tak stát na spotřební dani. Sice jsme nechápali, co a hlavně proč se bude plombovat, nejsme přece lihovar a výrobní účetnictví poctivě a průběžně vykazujeme, ale chlapec trval na svém i přesto, že evidentně byl v pivovaru poprvé v životě a absolutně netušil, kde se právě nachází. A tak s výrazem vítězného gladiátora, kterému císař dovolil poraženého zabít, zaplomboval regulační klapku vstupu chladiče mladiny a tím nám zhatil všechny naše nečisté záměry. Chvíli dumal, jestli nemá zadrátovat i klapky na potrubí nádrže na horkou vodu, ale když zjistil, že za dveřmi na konci této místnosti jsou ještě nějaké další podezřelé „hrnce“, u kterých na spodu každého kónusu čouhají dokonce hned dva vývody, dal se do toho. Bez ohledu na to, jestli bylo CKT plné piva, či prázdné, drátoval a mačkal plomby jako zběsilý a nebyl k zastavení.

Plombujeme, plombujeme...

Dlouho pak stál před varní soupravou a intenzivně přemýšlel o tom, jestli ty měděné „kastroly“ nejsou vlastně taky potenciálně rizikové nádoby, ve kterých určitě může načerno probíhat nelegální kvašení piva a zděšeně si prohlížel tu změť nerezových trubek a klapek pod varními nádobami, ale nakonec po dlouhé konzultaci s „přítelem na telefonu“ to vzdal a nechal varnu varnou. A tak od této chvíle vždy, když potřebujeme stáčet pivo do sudů nebo dokonce jen přečerpat mladé pivo z kvasného tanku do CKT, zavoláme tohoto exota, on přijde a odplombuje potřebné tanky, my stočíme, on pečlivě na několik pokusů a omylů spočítá stočené pivo, což je divadlo samo o sobě a opět vše zadrátuje v domnění, že na nás definitivně vyzrál. Tak proč jej v té nevědomosti nedržet i nadále?……….