17. Zpráva z cesty za prací

První zásoba světlé dvanáctky v klídku zraje v ležáckém sklepě a další pivo zatím vařit nemůžeme, protože kontejner se sladem a chmelem, objednaný u českého dodavatele, stojí už třetí týden na celnici a není vůbec jasné, co na něm tak dlouho úředníci zkoumají a kdy nám jej vydají, abychom mohli pokračovat s výrobou a to v prvé řadě várkou tmavého 13% piva.

Na první čtyři várky světlého piva jsme použili zbytek sladu, který v pivovaru zůstal z předchozího provozu a na doplnění potřebného množství jsme si pak půjčili od našich dobrých kamarádů z „konkurenčního“ minipivovaru PRAGA, abychom vůbec mohli zahájit činnost a při slavnostním znovuotevření pivnice měli hostům co nabídnout. Zásoba chmele byla více než dostatečná a kupodivu uložená po celou dobu odstávky pivovaru v chladícím boxu při teplotě okolo 1^oC.

První várky

A protože při tomto stavu věcí opravdu není dost dobře možné předstírat, že nestíhám a jsem v jednom kole, využívám s vědomím vrchního velení takto získaný čas na poznávání města, lidí, zvyků a ochutnávky místních specialit. Jednoho dne jsem mé spolupracovníky přesvědčil, že nadešel ten správný čas na návštěvu slibovaného průmyslového pivovaru někde na okraji města a protože ten den opravdu nebylo do čeho píchnout, sedli jsme do auta a vyrazili severním směrem do nejstarší části města, zbudované na přímý příkaz generalisima Josefa Visarionoviče jen několik málo let po válce, jako důkaz, že i na poušti lze úspěšně hospodařit – dnes je zřejmé, že nelze, drtivá většina potravin a surovin pro jejich výrobu se dováží z Turecka, Ruska a Koreje (samozřejmě jižní), zřejmě asi výměnou za ropu, plyn a jiné potřebné nerostné suroviny.

Jak jsme se vzdalovali honosnému centru Astany, výstavnosti a honosnosti postupně ubývalo a široká silnice s krásným asfaltovým povrchem se pomaloučku měnila v úzký tankodrom, lemovaný katastrofálně zanedbanými a neudržovanými panelovými domy z počátku padesátých let, s vyvrácenými a rozkopanými vchodovými dveřmi, okolo kterých se povalovaly odpadky, chodníky téměř neexistovaly, všude špína a bláto, v lepším případě hrubý štěrk. Silně to kontrastovalo s jižními a východními okrajovými částmi města, které jsem už taky viděl a kde si některé „lidové paneláky“ v ničem nezadaly s mnohapatrovými prosklenými budovami ústředních státních institucí z centra města a ke kterým vedly široké a pohodlné osvětlené silnice. Neznám příčinu tohoto odlišného stavu a ani jsem se po ní raději nepídil, abych náhodou nevědomky neotevřel nějaké nežádoucí téma.

Najednou jsme odbočili na štěrkovou cestu plnou výmolů, vedoucí pod svazkem potrubí a nosníků připomínajících areál nějakých chátrajících železáren a zastavili po průjezdu ocelovou branou před budovou varny, na které se skvěl nápis CASPIAN BEVERAGE HOLDING – PIVOVARENYJ ZAVOD. Pivovar už šest let nevyrábí, protože majitel údajně zjistil, že větší a snadnější zisky plynou z ropy a plynu a tudíž výrobu piva zastavil a pivovar opustil (ale neprodal !?, zatím…).

Pivovarenyj zavod

Výrobní technologii dodala česká firma VUCHZ Brno a přestože pivovar je již řadu let nečinný, je naprosto kompletní a jeho řídící systém stále pracuje - počítač řídící varní proces a dvě oddělení CKT je stále zapojený, plně funkční a na obrazovce je možno si prohlédnout výrobní schemata jednotlivých výrobních procesů. Stačilo by jen vysanitovat, našrotovat, napustit vystírací vodu a jedem…..

Česká technologie z VUCHZ Brno

Jednopodlažní varnu s objemem horké mladiny zhruba 75 hl tvoří dva rmuto-vystírací kotle, jedna scezovací káď a jedna mladinová pánev s vnitřním vařákem, pátá nádoba – sladinový sběrač, je umístěna pod varnou. Vše provedeno v nerezu, velmi dobře a účelně.

Na varnu navazuje deskový chladič APV a sada čtyř CKT o objemu 60 hl a šesti CKT o objemu 200 hl. Pivovar disponoval i vlastní propagační stanicí, která je umístěna v jedné místnosti spolu s křemelinovou filtrací.

Stáčírnu s výkonem 3.000 lahví za hodinu dodávala firma PALI, v jedné hale je zároveň i čtyřhlavá stáčírna KEG sudů. Opět vše kompletní a provozuschopné. Rovněž i technické zázemí pivovaru – kotelna, strojovna chlazení a tlakového vzduchu - vypadalo, jako by zrovna byla jen neděle a obsluha měla zasloužené volno. V pivovaru jsou stále čtyři zaměstnanci, kteří dbají na ostrahu a provádějí nutnou údržbu a zřejmě proto je vše v takovém stavu, jaký jsem měl možnost vidět.

Přišla neděle – volný den – a můj spolubydlící – firemní vrchní kuchař - mi oznámil, že večer pojedeme k jeho korejským známým, kteří mají malou restauraci na východním okraji města a tam se budou podávat nějaké speciality, které jsem určitě ještě nejedl. Po cestě jsme vzali ještě jednoho jeho kamaráda, Korejce, který byl zřejmě menším bratrem mistra světa v zápase sumo a jeli jsme. Je mi jasné a taky jsem to na svých cestách už zažil, že asijská kuchyně běžně zpracovává rostlinné i živočišné produkty, na které se středoevropan nemusí tvářit vždycky se slastným úžasem, ale nesníst nabídnuté jídlo je doslova urážkou kuchaře i hostitele.

Korejská gastronomie

V prvé řadě jsem si objednal točené pivo blíže neurčené značky (neskutečně bídný vodnatý patok s nakyslou chutí a řiďoučkou pěnou svědčící o špatné, či vůbec žádné údržbě výčepního zařízení) a 150 gramů vodky, abych se psychicky připravil a číšnice přinesla jídelní lístek. Protože jsem si jako vždy nevzal brýle na čtení, bylo mi předčítáno a nakonec i vybráno doporučené denní menu, což zahrnovalo velkou misku masového vývaru obloženého několika maličkými miskami nejrůznějších ochucovadel a koření a talíř s masovými nudličkami v neskutečně pálivé červené omáčce a misku rýže. Nakonec jsem byl hrdě ujištěn paní majitelkou, že pes použitý na toto menu byl opravdu zdravý a ještě mladý. Na původ ostatních „specialit“ z jídelníčku jsem se už raději neptal.

V pátek jsem se chystal navečer domů a ejhle……venku pěkně lilo a tak jsem se otočil na patě a dal zpětný chod směr bar s názvem BARCHAT, kde v rámci mé služební imunity můžu po práci bezplatně čerpat přiměřené množství rozličných druhů piva, či drinků. Tady jsem se v teple a suchu snažil venkovní nepohodu přečkat, protože nic mě domů nepopohání a pobyt v tomto luxusně zařízeném místečku je velmi příjemný. Navíc barman je můj druhý spolubydlící a tedy mám i tady malou protekci. Jako první jsem si objednal moji oblíbenou točenou pšenici BLANCHE DE BRUXELLES (už jsem se o ní zmínil dříve), do které jsem se přímo zamiloval a ukrutně mi chutná.

Blanche de Bruxelles

Druhý přišel na řadu lahvový MILLER, výrobce SAB-MILLER, pobočka Kaluga, závod Uljanovsk, Rusko. Pivo s původní mladinou 11,4 % a alkoholem 4,4 % mělo sice trošku prázdnější chuť, ale bylo čisté v chuti i vůni a působilo dojmem velmi lehkého piva, které je zcela jistě směrováno na mladé konzumenty a lze si na něj snadno přivyknout. Musím přiznat, že mi chutnalo bez jakýchkoliv připomínek.

A protože příští týden nastane velká premiéra a budeme otevírat, určitě bude zase o čem psát. Zatím se loučím a zase se ozvu.