Pivovárek vedle nebe

Opakovaně jsem se na svých cestách za pivem přesvědčil, že restaurační pivovar je možné založit a provozovat na nejrůznějších místech. Ale na letišti? A přitom je to lokalita pro podobný podnik vlastně jako stvořená. Místa je dost, nakonec, kam se vejde Boeing 747, vejde se cokoliv, tedy i pivovar. Pokud je letiště dost rušné, stálý přísun zákazníků je také zajištěn. Je tedy vlastně s podivem, že je letištních pivovarů po světe tak málo. A je na druhou stranu docela symbolické, že od roku 1999 jeden takový úspěšně funguje na mezinárodním letišti v bavorském Mnichově. Proč by město, které každoročně ožívá vyhlášeným Oktoberfestem, nemohlo své návštěvníky vítat oroseným tuplákem už u schůdek z letadla?

Přísně geograficky vzato je náležitost Airbräu k rodině mnichovských pivovárků trochu sporná, protože mnichovské mezinárodní letiště se ve skutečnosti nachází u Freisingu, nějakých 40 kilometrů od města. Na druhou stranu, pivo k mnichovským aviatikům asi opravdu patří. Také u starého mnichovského letiště ve vsi Feldkirchen, se nachází minipivovar s příhodným názvem Flieger. Předpoklady tu rozhodně jsou.

I na letišti může být pivovar

Na návštěvu letištního pivovárku Airbräu jsem si myslel už dlouho. Žádná ze služebních ani soukromých cest však jako z udělání nevedla přes mnichovské letiště. Nakonec se ale podařilo a já se nemohl dočkat, až čas mezi příletem z Kolína a odletem do Prahy vyplním pečlivým ochutnáváním domácího letištního piva. Airbräu se nachází v letištní dvoraně Terminálu 2, což je ohromná a vzdušná stavba ze skla a oceli, díky které si může pivovarská restaurace dovolit „venkovní“ zahrádku, i když venku prší nebo sněží. Interiér samotného lokálu ale žádnou zběsilou modernou není, naopak. Přes nepopiratelnou rozlehlost je pivovarská restaurace uvnitř velmi útulná, za což vděčí především použitým materiálům, hlavně kombinaci dřevěných obkladů a měděných prvků. Měď pochopitelně k podobným podnikům neodmyslitelně patří a v Airbräu se varné nádoby v ohrádce uprostřed lokálu blýskají opravdu náramně. Pokud zrovna sládek Christian Storch nebo některý z jeho pomocníků kolem nich něco kutí, mají hosté u nejbližších stolů celý pracovní proces doslova u nosu.

Jelikož jsem neměl času na přestup zrovna nazbyt, usadil jsem se přímo u výčepu, což mi kromě krátké vzdálenosti od zdroje rovněž umožnilo sledovat, jak hbití a pilní tu výčepní musí být. V podvečerním čase, kdy lety naskakují na tabuli jeden přes druhý a celý lokál hučí jako v úle je záhodno dopravit plné sklenice k žíznivým cestujícím co nejrychleji. Soudě podle několika hostů, kteří do sebe obraceli pivo na stojáka a co chvíli nervózně kontrolovali hodinky a obrazovku s odlety, leckdo se rád uklidní dobrým douškem jen pár minut před nástupem do letadla. Vzal jsem si z nich příklad a dal se do ochutnávání.

Nabídka piv

Úvod obstarala nefiltrovaná světlá dvanáctka FliegerQuell a byl to úvod rozhodně vydařený. „Letecký zdroj“ má největší podíl na produkci pivovaru a k dispozici je celoročně. Je to určitě dobře, jedná se o solidní a dobře pitelné, poctivé pivo. Totéž se dá říct i o pšeničné dvanáctce Kumulus, další celoroční stálici. Krásně oranžová, voňavá a osvěžující, jak se na bavorskou pšenku sluší. Během popíjení jsem se v letáčku poučil, že pšeničným pivům se tu rozhodně nevyhýbají: sezónně se vaří tmavé pšeničné pivo Mayday a lehčí letní verze světlého pšeničného Airnten. V době tradičního Oktoberfestu přichází čas „třináct a půlky“ JET A-1 a na zimu se vaří světlý Krampus. V Airbräu ho trochu neobvykle coby vánoční pivo nevaří na vyšší stupňovitost, ale naopak lehčí než celoroční FliegerQuell. Posledním speciálem je doppelbock Aviator, uváděný na Popeleční středu. Ha, na Popeleční středu? V době mé návštěvy velikonoce klepaly na dveře, takže i když o dvojitém kozlíkovi nebyla v nápojovém lístku ani zmínka, hned jsem se přeptal obsluhy. A vida, jeden Aviator v odpovídající sklenici přede mnou promptně přistál. Bylo to moc dobře, moje krátká návštěva si lepší tečku nemohla přát. Tmavohnědé pivo s hustou pěnou, příjemnou vůní a delikátně karamelovou a oříškovou chutí s ovocnými podtóny by si zasloužilo na vychutnání delší čas. Naneštěstí se na nenápadné obrazovce za mými zády rozsvítil u mého letu domů znepokojivý červený nápis BOARDING, díky kterému jsem s těžkým srdcem musel dopít a zaplatit. Na účtu mě čekalo milé překvapení: cena 2,30 Euro za jedno pivo je široko daleko nejnižší.

Ačkoliv to tak může z mého líčení vypadat, Airbräu není žádná hektická nálevna ve stylu bufetu na stojáka nebo rychlého občerstvení. Naopak, jedná se o živý a plnohodnotný podnik s vlastní atmosférou, ke které přispívají třeba i občasná hudební vystoupení a další kulturní program. Může se to zdát málo pravděpodobné, ale tenhle letištní pivovárek, jehož hosté přicházejí doslova z celého světa, má i své štamgasty. Některé stolní společnosti se schází jednou za měsíc, jiné mají svůj „Stammtisch“ rezervovaný každý týden. Asi nepřekvapí, že mezi nimi najdete pozemní personál i letušky a piloty některých aerolinií. Musí to být příjemné, letět třeba Bombay nebo Sao Paulo, po dlouhém zaoceánském letu svěřit mašinu mechanikům a sebe zaparkovat v rohu hučícího a příjemně osvětleného lokálu. Tohle privilegium mají na mnichovském mezinárodním letišti všichni: kapitáni, druzí piloti, letušky a stewardi, mechanici i všichni ostatní, kteří se na jeho chodu podílejí. A samozřejmě, na prvním místě všichni cestující, kteří dostanou chuť na poctivě uvařené dobré pivo. Tak si říkám, že při naší české pivovarské i letecké tradici by podobný podnik ruzyňskému letišti slušel jedna báseň. Takový Kašparův aviatický ležák… Třeba se jednou dočkáme.

Místní weizen