15. Zpráva z cesty za prací JAK JSEM NEUBRÁNIL ČESKÉ PIVO

Moji dva sotrudnici to vyřešili tím, že odněkud přinesli PET lahev nějakého piva na ochutnávku, ale nechtěli říct, o jaké pivo se jedná. Polknul jsem a zaklepal se u toho jako ratlík. Mladinová sladká chuť, ještě řádně neprokvašené a minimálně chmelené „pivo“ mi silně nechutnalo a tudíž jsem jim dal na vědomí, že za takový produkt by českého sládka vyhnali z pivovaru rozporkou. Chlapci na to reagovali pouze tím, že toto je typ piva vyžadovaný zdejšími konzumenty a hořké české pivo nemá šanci na úspěch. Zděšeně jsem kontaktoval vrchní velení a žádal o slyšení, abychom si jasně a hlavně včas stanovili pravidla jeho výroby a dávkování surovin, protože hned od začátku se mluvilo o „českém pivu“ se vším všudy, tedy i s patřičnou dávkou chmele. A řešení přišlo obratem a vcelku originální.

Byl jsem naložen do auta a převezen o pár ulic dál až před restauraci „EPOCHA“ (recesistickonostalgická vzpomínka na „sladkou dobu“ existence SSSR), která mimo VIP salonky s názvem Leninův salonek, Stalinův salonek, salonek Sovětské armády (všechny s patřičnou výzdobou), skýtala mnoho dalších perel z období neustálé obrany drahé vlasti a budování těch nesvětlejších zítřků, ale jinak restaurace špičkové úrovně, drahá, ale přesto velmi oblíbená a vyhledávaná. Vešli jsme do zázemí podniku, pak dál do sklepních prostor a tu chlapci vytáhli z kapsy vlastní klíče a po odemknutí dveří jsme stanuli v místnosti s nádhernou nerezovou varnou a mě bylo ve vteřině jasné, odkud byl onen pivní vzorek. Mí spolupracovníci totiž působí nejen v našem pivovaru, ale zabezpečují chod i tohoto druhého pivovaru. Byl to provoz zbudovaný německým dodavatelem, s třínádobovou varnou na 500 litrů, řízenou sice ručně, ale všechny parametry byly snímány a přenášeny do počítače ve formě přehledných barevných grafických výstupů. Mladinová pánev měla jednu konstrukční zvláštnost u miniprovozů nevídanou a to, že neměla ohřev klasickým způsobem přes duplikátorové dno, ale měla malý vnitřní vařák. Už jsem viděl ve světě ledacos, ale takovou konstrukci u restauračního pivovaru ještě ne. Ovšem, jak se v ruskojazyčných krajích říká: “Na vkus i cvět taváryšča nět.“

Pivovar Epocha

Kvašení probíhalo ve dvou otevřených kádích z nerezu, chráněných vyklápěcím víkem, každá na dvě várky a sklep byl tvořen sadou pěti CKT. Všude krásně čisto a uklizeno. Dostal jsem ochutnat další vzorek piva (12% světlého), tentokrát již řádně prokvašený, ovšem opět s velmi nízkou úrovní chmelení, ale chuťově naprosto čistý, bez rušivých cizích chutí a vůní, pitelný a vcelku přijatelný i pro českého konzumenta. Opět jsem byl upozorněn, že právě takový typ piva je jediný v této oblasti akceptovatelný.

Moje nespokojenost s tímto stavem byla asi vidět více, než bylo zdrávo a proto jsme opět vyrazili do města a po chvíli přistáli před restaurací „PRAGA“, skrývající v sobě další minipivovar z produkce české firmy B-KONTAKT. Varna na 600 litrů opláštěná mědí, byla právě v provozu a místní dva sládci dokončovali várku piva. Zázemí pivovaru bylo tvořeno z části originálním vybavením z původní dodávky, tedy kvasný tank a stojaté ležácké tanky a zčásti pak kvasnými a ležáckými nádobami z produkce „urob si sám“, jako byly např. kontejnery na transport sirupových bází, předělané podomácku na uzavřené kvasné nádoby a stojaté tanky, které původně zcela jistě nesloužily jako tlakové nádoby pro přechovávání nápojů. O nějakém držení platných certifikátů na provoz těchto nádob, jakožto tlakových, by asi bylo v tomto případě zřejmě úplně zbytečné diskutovat. Ale všechno fungovalo a plnilo svůj účel i když na pohled to byla sestava dost prapodivná.

Pivovar dodaný firmou B kontakt

Protože sládkové se s mými hochy evidentně dobře znali, zasedli jsme ke stolu a zahájili degustaci spojenou s veselou debatou o všem možném.

Jako první přišla na řadu světlá dvanáctka. Opět pivo chuťově naprosto čisté, bez negativních projevů v chuti i vůni, ovšem opět velmi nízká hladina hořkosti, ale osobně si myslím, že tady bylo toho chmele přece jen o maličko víc, než v předchozím případě.
Druhý vzorek byl tmavý ležák, který mě svou chutí přímo nadchnul. Chuť lahodná, karamelově natrpklá, vyvážená zbytkovou sladkostí, vůně rovněž čistá a barva temná, při prosvícení do hnědočervena. U tmavých piv vliv hořkosti na chuť není při normálním chmelení až tak výrazný, proto se toto v chuti nijak podstatněji neprojevilo. Musím tomuto pivu vyslovit neskutečně velkou pochvalu za kvalitu.
Třetím vzorkem bylo polotmavé pivo, připravené smícháním světlého a tmavého piva, nikoliv originální várkou, ale rovněž chutné a bez připomínek pitelné.
Přiznám, že se mi odtud moc nechtělo, sedělo se dobře, pivo teklo a řeč se vedla, ale ve firmě nás čekal náš nejvyšší a tudíž jsme museli vyrazit zpět pod jeho ochranná křídla. V domnění, že mám den v poklidu za sebou, jsem se pomalu loudal domů, když zazvonil telefon a já musel zpět. Nejvyšší po mě toužil v přesvědčení, že jsem toho dnes ještě viděl a zažil málo a tedy mě zahnal do jeho sportovního Mercedesu a vyrazili jsme na jedno z výstavných astanských náměstí do zahradní restaurace, kde se podávaly místní speciality a nabízela klasická evropská pivní sestava – Stella Artois, Hoegaarden a Leffe. Tento výlet však nebyl výrazem nějaké dobročinnosti, či náklonnosti, ale byl čistě pragmatický. Po dni stráveném u místního piva jsem měl srovnat chuť s evropskými nápoji a zorientovat se definitivně v tom, jaké chmelení tedy zvolit. Dal jsem si Stellu, pivo, které lze hodnotit jako jedno z těch lepších unifikovaných europiv a k tomu šašlik z koňského masa, který byl naprosto skvělý.

Pozdě večer doma jsem pak vytáhnul z počítače všechny dostupné údaje o chmelení všech možných a nemožných piv, která jsem po světě potkal a počítal a počítal…..až jsem nakonec dospěl ke snížené dávce, kterou jsem druhý den aplikoval do prvé várky.

Autor článku

Pozdrav sladovníků je „Dej Bůh štěstí“, tak snad na mě ve finále alespoň malý kousek zbude.