Jak na medvěda? Vlakem!

Vláček přijel, my se nacpali do kupátek a jelo se. Krásným krajem údolí Berounky, sluníčkem ozářeným. Jako záchrana na cestu zafungovaly patrony jednoho z těch slavnějších českých plechovkových ležáků, ale berounské nádraží bylo cobydup.

Náčelník zavelel - a šlo se. A vypadalo to dost dobrodružně. Teda nejdřív dobrodružně, pak až podezřele. Hned vedle berounského nádraží silou vůle stojí komplex někdejšího cukrovaru, tu zříceninu zná každý z dálnice i z oken rychlíků. Dvacítce odvážlivců se tajil dech: kam nás to vede? Opadané omítky, propadlé střechy, velký nepořádek se střídal s děsným bordelem. Když jsem tu cestu šel onehdá poprvé, říkal jsem si: tady chybí už jen rezavý tank. A ono jo, fakt tam byl, asi ještě od války. Teď jsem se kochal, jak nedůvěřivě na to vše zírá výprava původně důvěřivých pivních průzkumníků.

A jako napoprvé mně, i jim se tváře najednou rozjasnily. V tom všem zmaru a chaosu je ostrov krásy, poesie a ku revsky dobrého jídla a pití. Berounský pivovar Medvěd. Samosebou: tak velká výprava neriskovala přepadovku, objednán byl dlouhý stůl v solidní starobylé místnosti, kdoví, co to kdysi bylo. Stáj by měla okna a na podlaze neměla tak krásné dlaždice, sklad melasy by nevypadal tak místnostně, no, kdoví. Trámové stropení, docela pěkné uhly na stěnách, těžký nábytek, reliéf zařízení starého pivovaru.

Měli jsme objednáno i jídlo a musím říct, že takové koleno jsem snad nikdy neviděl, natož abych ho jedl. Ohromné, skvěle připravené, pokřik, „doba je zlá“, získal na pěkné ironii z těch našich zamaštěných žvýkajících tlam.

Jasně, už se dostávám k pivu. Světlá 11, pivo čerstvé, hladké, pitelné, nijak zvlášť výrazné, ale to člověk ani nečekal, šlo hlavně o spláchnutí žaludku do kolena. Ne, kolena do žaludku, co to plácám.

Následovala tmavá třináctečka, skoro jako dezert. Po pár půllitrových dezertech lekce kávové příchuti katalyzovaných nějakou tou slivovicou docela slehlo a šlo se na exkurzi do provozu.

Sympatický provozní provozu přednesl klasickou přednášku o výrobním postupu a my zírali, kde všude se dá dělat dobré pivo. Zařízení určitě nevypadalo nejnověji, dvě vysoké pánve na starých cihlových soklech a kol všechno to drobné náčiní. Za dveře ke spilce šli už jen někteří zvědavci - a vyplatilo se. Byli vpuštěni až k ležáckým tankům. A tam dostali rovnou z hadičky do džbánu zdejší luxusní eso: polotmavý speciál Grizzly. Plnost, bohatost, vyváženost, dobrota.

Rozplývali jsme se tak urputně, že se stal zázrak. Pan vedoucí se ustrnul a nosil nám od tanků tenhle poklad ve džbánkách až do lokálu, přitom ho ani na čepu neměl. No to jsme se pomněli jaksepatří.

Pak už jen trefit těch asi 180 metrů zpátky na nádraží a stihnout rychlík do Prahy. Vybaveni petkami (lahve nevedou) berounské medvědí rodiny jsme odolali i nájezdům fanoušků jakéhosi pražského fotbalového klubu, kteří se vraceli domů oslavovat prohru či výhru utrpěnou v Plzni. My jsme si s těmi petkami na nějakou plzeň ani nevzpomněli. Došlo na ni až po návratu v pivnici U anděla, ale to je už jiný příběh.

Prostě, vlakem to fakt jde. Krásný vlastivědně vzdělávací výlet to byl, přitom pohodlný, žádné parkování a otravní abstinující řidiči. Tak zas příště.