Pivomilní Papuánci

Zatímco polovina ostrova patří jako Západní Irian (Irian Jaya) Indonésii, jižní část funguje od poloviny 70. let min. století prakticky jako nezávislý stát. Když jsme se výletní lodí blížili k hlavnímu městu Port Moresby měl jsem pouze jednu otázku. Jaké se tam asi vaří pivo?

Celá posádka byla již několik dní před zakotvením na PNG důrazně varována. Na pevninu vycházet pouze ve větších skupinkách, držet se v bezprostřední blízkosti přístavu či centra města a být maximálně obezřetní. Ani informace z internetu nebyla příliš pozitivní.

Port Moresby je jedno z nejnebezpečnějších měst na světě, které ovládají pouliční gangy a ročně tam dochází ke stovkám vražd, přepadení, loupeží a znásilnění. Z praktických důvodů jsem zvyklý běhat po hospodách sám, tentokrát jsem však trochu znejistěl a přizval na exkurzi po papuánských pivnicích dva polské kolegy. Připojila se k nám ještě mladá krupiérka ze Slovenska. Bude nás víc, nebudeme se bát lidožroutů nic!

Já s lidožroutem

V přístavu před lodí křepčil folklórní soubor Papuánců v pestrých lidových krojích na nichž bylo nejatraktivnější tradiční a jinde ve světě vzácné rajčí peří. Ulice kolem přístavu byla rozkopaná a my neotáleli a otázali se stavebních dělníků, kde je nejbližší pivovar nebo alespoň slušná hospoda. Domorodci byli přátelští, jen nás trochu znervózňovali jejich krvavé dásně. Je to marné. Ještě snad před 100 lety byla ve zdejších hospodách na jídelníčku poněkud natvrdlá játra pana misionáře a masochistický dobrodruh na PNG cestoval aby tam mohl být pečený, vařený.

Prvním našim navštíveným podnikem byla knajpa s honosným názvem VIP Club - temná špeluňka bez oken, kde nás však místní papuánští pivaři přivítali jako exotické hosty nadšenými stisky rukou a několika lahvemi místního piva. Dokonce nás zvali i na partii kulečníku. Ve VIP Clubu však barmanka vyžadovala platbu v místní měně (kina)a tak jsme si odešli s příslibem brzkého návratu vyměnit naše australské dolary. Naše slovenská kolegyně se však do šantánu odmítla vrátit a tak jsme nakonec zakotvili v klimatizované a drahé pivnici u jednoho mezinárodního hotelu.

Livia u piva

Půllitr točeného ležáku South Pacific přišel zhruba na 6 dolarů a chutnal naprosto standardně, co se týče své lokality v Oceánii. Vyrovnaně hořký, alkoholově průměrný bez jakékoliv zvláštní rušivé chuťové vlastnosti. Takřka stejná byla jeho plechovková verze Export - líbila se mi však pestrobarevná rajka na obrázku. Rozhodli jsme se koupit ještě pár lacinějších lahváčů v obchodě.

Ale běda. Když jsme byli asi u druhého konzumovaného kusu na jedné z hlavních ulic, zřejmě závistiví či pohoršení domorodci na nás zavolali policejní hlídku. Pořádek, stejně jako pivo musí být i na PNG!