Hospoda U Grobiána

"Zase budeš chlastat?" otázal se starý podmračený výčepní formátu Haškova Palivce obchodního ředitele jednoho velkého farmaceutického podniku když si skromně objednal jedno točené. "Ty jeden nenažranče!" počastoval šenkýř zasloužilého lektora VÚMLu, když jej zdvořile požádal o párek. Papaláši byli v šoku z jednání obsluhy, jinak však vše v hostinci bylo perfektní, takže je ani nenapadlo vyžádat si onehdy populární Knihu přání a stížností....

Tři žíznivci totiž zabloudili do vyhlášené hospody U Grobiána, která svéráznou tradici udržovala tehdy snad více než 100 let. Drsné chování personálu patřilo k místnímu hospodskému folklóru podobně jako dnes se kupříkladu chová k hostům obsluha středověké krčmy v Dětěnicích. Výčepní Grobián je sice osoba hrubších mravů, ale jinak je mistrem svého řemesla.

Mladá pivařská generace 70. a 80. let se v oné normalizační době mohla právem považovat za generaci ztracenou. Soukromé pohostinství bylo již po pár desetiletí v troskách a úslužné a zručné vrchní často nahradili nevychovaní oplzlí morousi, jejichž jediným zájmem bylo jak okrást hosta i zaměstnávající podnik, případně kdy nejlépe za tepla donášet agentům Státní bezpečnosti.

Hostinské řemeslo však ani přes nepřízeň doby nezaniklo. Mnozí fortelní výčepníci udrželi navzdory represivnímu tradici české pohostinnosti a do jejich pivních svatostánků bylo radost chodit. Bývali někdy značně žoviální, dalo by se říci až nepatřičně familiární, avšak to byla laskavá hra na niž přistupovala většina štamgastů i příležitostných hostů, protože jim tak bylo ve výčepu dobře. Očekávaná revoluce v péči o hospodského klienta se po změně společenských poměrů po roce 1989 bohužel nekonala. K pípě se dostalo mnoho nekvalifikovaných individuí, kteří o úslužnosti prvorepublikových číšníků už neslyšeli ani z nostalgických vyprávění.

Takže ani dnes žádný zázrak. Můžeme žehrat na komunisty, globalizaci, ztrátu identity či nekvalitu našeho školství, avšak stejně jako před padesáti nebo sto lety - vše vězí pouze v člověku a v jeho vztahu k práci. Nevyučený brigádník může hostinskou činnost vykonávat lépe než ignorantský absolvent hotelové školy a je na něm vidět, že jej práce baví a vykonává ji s láskou. Osobně bych zručnému a pohotovému výčepníkovi i nějaký ten kaz v chování odpustil. Nejhorší jsou však zaměstnanci, kteří očividně nestíhají a šíří kolem sebe nervozitu. Tak člověk, který se má pružně starat o blahobyt platících hostí provádí zbytečné pohyby, plete objednávky, dělá nesprávné součty.

Co naplat, že bylo venku krásně a ve štramberském Městském pivovaru pivo Trubač jako křen když nestíhající servírka byla čím dál protivnější a nakonec si vylévala svou frustraci na nevinných spořádaných hostech. Co v takovém případě dělat? Oplácet číšnici stejně a chovat se jako hulvát? Stěžovat si u vedení podniku? Nebo pomocí současných komunikačních prostředků varovat další potenciální hosty ať si dají pozor? Neschopný grobián je pro hospodu skutečná pohroma a nejsem si jist jestli by pomohla někdejší Kniha přání a stížností.