Pendlování přes Matku řek

Stačilo uhnout a po sedmi mílích jsme v ráji! Ale itinerář cesty byl neúprosný, tak mi nezbylo, než upadnout do odevzdané apatie. Nevěřil jsem, že by mě ten den mohlo potkat něco, co by těžkou ztrátu v podobě minutí Amany mohlo kompenzovat. Ó, jak jsem se pletl.

Když se člověk koukne na mapu, čekal by, že Davenport, město ležící na iowské straně veletoku Mississippi, bude zase jedna z venkovských děr, možná jen trochu větší. Kdepak. Je to nečekaně velmi živé a živoucí město s opravdovým centrem, kde lidi chodí i pěšky po chodníku, v Americe věc skoro nevídaná. Některé domy pocházejí z konce 19. století, to je na Ameriku něco jako románská památka u nás. Ubytovali jsme se v jednom takovém starém domě, který měl dokonce krytý dvůr s pavlačemi a dole jakýsi blešák se starožitnostmi, a vyrazili jsme na průzkum domorodých zvyků.

Průvodcem nebyl indiánský stopař, ale indický přistěhovalec. Nacpali jsme se do jeho malého autíčka. No, v Čechách by to byla docela kára, ale po 11 tisících kilometrů ujetých v prostorném minivanu jsme se cítili jak sardinky. Motali jsme se městem a moc jsme milému Indovi nevěřili, že ví, kam jede. Vysadil nás před docela moderní budovou v nové čtvrti plné zeleně. A on to byl mikropivovar Granite City. Takový, co do něj chodí lepší mládež na večeři. Zařízení pivovaru pěkně modře nasvícené za sklem, moderně až snobsky vybavený interiér a dokonce terasa. Protože jsem se nechtěli nechat vcucnout klimatizačními turbodmychadly, sedli jsme si na zahrádku, však byl krásný letní večer.

Kuchyně výborná, obsluha vlídná a velmi, velmi, velmi pohledná. Nojo, však už jsme tři týdny čtyři chlapi v autě na cestách. Ale k tomu hlavnímu, od čehož nás přece nemůže odlákat žádná prsatá siréna: První pivo byl nějaký stolní lager, vypitý tak rychle, že se nestačil zapsat. Asi byl dobrý. Nastupovala chlouba podniku, Nothern Light Lager. Možná to bylo tím, že už jsem spláchl prach z dlouhejch cest a neměl jsem už takovou žízeň, ale vadila mi přílišná sladkost a nevyváženost piva. Ostatním sice chutnalo, mé hodnocení však srazilo celkovou známku na 4.875. Dojem měl napravit speciál Brother Benedicts Bock. To už bylo lepší, plné, vyvážené a přiměřeně hořké. Přesto nakonec jen 4.25, jeden z hodnotících žvanil něco o umělé hmotě typu MDG, tak nevím.

Opustili jsme luxusní prostředí (mimochodem, jde o síť čtyř mikropivovarů stejného jména, další tři sídlí také v Iowě, ve městech Worth House, Cedar Rapids a Clive) a vydali se na druhou stranu řeky. Z Davenportu vede před Mississippi několik velkolepých mostů (asi tři) na druhý, illinoiský, východní, nebo také levý břeh. Tam je město Rock Island. Je to sice už jiný stát, ale obě města tvoří jednu propojenou aglomeraci. Pochopili jsme, že více to žije právě tady.

První zdejší mikropivovar byl už opravdickou správnou špeluňkou, skutečným pivním pubem. Jmenuje se Bent River. Za barem zkušený chlapík, žádná modelka. A taky celá technologie pivovaru pěkně za barem nadosah ruky, ne za nějakou vitrínou. Však měl ten bar asi dvacet metrů. Aby to pochopil i blbec, bylo na každém zařízení hezky napsáno, co je varna, co je fermenter a co je ležácký tank. Na tabuli svítilo asi 15 aktuálně točených piv a sdělení, že všechna vlastnoručně uvařil sládek Steve Ratcliff. A na rozvodné desce asi hodně staršího data byl vyryt pozoruhodný nápis Bohemia Breweries. A ještě jeden nápis mě uchvátil: „Vařím pivo, tedy jsem“. To si budu pamatovat.

Začínáme pšenicí Raspberry Wheat. Příjemně osvěžující malinová chuť. Známka bohužel jen 5.125 (někteří hodnotitelé jsou asi proti pšence zaujatí, jinak to není možné). Nastupuje bič boží. Jalapeňo Pepper Ale. To není vzpomínka na domov, co mi vehnalo slzy do očí. Mám pocit, že polykám žiletky. Snad jen chilli od Rambouska se s tím může měřit. Plameny nám šlehají z huby a dáváme 5.5. Následuje ale pohlazení. Oatmeal Stout. Pěkně dohořka připálený oves. Kdyby jednomu z hodnotitelů nevadilo, že tam je trochu víc alkoholu, než v tu hodinu unesl, jistě by byla známka ještě lepší než slušné rovné 4. Následuje místní Pale Ale. Že by to bylo něco extra, to se nedá říct. Ale holt právě méně výrazná piva u některých hodnotitelů zabírají, protože je tam nic neruší. Výsledkem je skvostné, podle mne trochu přeceněné hodnocení 3.625. Následující kousek klouže do krku sám. Uncomon Stout je špičkový výrobek. Osobitý, výrazný a přitom hezky zakulacený. Zaslouží si 3.25. Končíme vrcholným zážitkem: zdejším American Wheat. Hutné a přitom se tak krásně pije! Dostává 3.125.

Končíme? Tím jsem myslel jen v pivovaru Bent River. Neuvěřitelně ochotný Ind celou dobu cucá nějakou limonádu a už nás veze vstříc dalším dobrodružstvím. To nás čeká za modře do noci svítícím neonem pivovaru Blue Cat. Architekt, který tohle postavil, by měl dostat nějakou cenu. Asi to byla nějaká fabrika nebo sklad, dnes skvěle pojatý prostor pubu s pivovarem ve vitríně, s galerií nahoře (tím myslím jako balkon se zábradlím, žádný obrázky), všude hodně kvalitní doplňky a detaily A dokonce měli i pivo, představte si. I když v celém podniku byl už jen ospalý barman. Myslím, že jsme ho docela vzbudili. Nejdřív nám předhodil Wigged Pig Wheat 5 %. Mělo to smůlu, že přišlo po výborné předchozí pšenici, tak prasátko dostalo jen 5.875. Jenže pak přijde zlatý hřebík večera: Big Bad Dog Old English Ale 6.5 %. Dlouhý název, krátké pití. Museli jsme si dát ještě jedno. Vynikající věc. 3.125. Zato Mississippi Mocca Coffee 5.6 % Stout nás moc neuchvátilo. Asi že na ranní kávu bylo ještě brzo. Pouze 5.375.

Vracíme se na iowský břeh do Davenportu. Slabší kusy tradičně odpadají, zdravé jádro výpravy se chce ještě bavit. Na ulici vyvolávači prodávají nějaké dobroty, na chodníku postávají davy mladých příslušníků amerických občanů velmi tmavé pleti. Oddaný Ind nás dovleče do nějakého tanečního baru. Cože?? Po tom všem mám pít buda z kelímku? No fuj. Ale zase je na co koukat. Asi jsem koukal moc, Ind mě popadl a vleče mě na parket k jednomu sloupu. Tuším nekalé úmysly a bráním se, ale znáte Indy. Furt opakuje, že to musím zkusit. A co?, tvářím se nechápavě. Začíná mi svítat, až když se přede mnou začne nakrucovat asi šest nebo sedm pěkných černošek. Aha. Když se sem k tomu sloupu postaví chlap, dává tím najevo, že si chce vybrat. Jo, túdle. Vyberu si, a nějakej z těch černochů mě podřízne. Anebo si nevyberu a nějakej z těch čenochů mě podřízne. Nakonec se mi podaří se nějak vytratit a ještě jsem byl rád za společnost buda v kelímku.

Ale dost srandy, zítra je taky den. Dobrou.