Dva pivní světy

Reaguji na zamyšlení Honzy Kočky z konce minulého týdne. Ano Honzo, máš pravdu. Jenže vysvětluj to nám, "pivním romantikům"!

Prostě jsme měli něco rádi - a ono to už není. A co je horší, z našeho úhlu pohledu to zmizelo úplně zbytečně: Nevěřím tomu, že by znojemský pivovar nemohl dlouhodobě prosperovat. Nevěřím tomu, že by se naprosto nevhodná poloha pivovaru nedala naopak obrátit ve výhodu. Nevěřím tomu, že pro jeho prosperitu bylo nezbytně nutné zajíždění těžkých náklaďáků. Nevěřím totiž tomu, že výstav musí pořád jenom růst.

Je mi ale jasné, že s tím neudělám nic. Pivovar nebyl a není můj, citový vztah se nepočítá. Střetly se dva světy. Svět který věří v neexistující neomezený růst a svět, který věří v neexistující možnost setrvání všeho starého dobrého, co máme rádi. V Heinekenu si dál můžou snít svůj sen o rostoucích milionech hektolitrů a růstu jejich růstu. My si dál můžeme snít o osobitosti, tradici, klasice, kvalitě, dědictví předků. Neporozumíme si. Snad se jen začínáme ježit, když se ti z druhého světa začínají ohánět hodnotami z našich snů. Nežvaňte nám o klasice, my si ji představujeme jinak!

Berme to tak, jako by pivovar onemocněl a umřel. Nebo jako by ho smetla přírodní katastrofa. Ze světa pořád mizí spousta věcí, zákoutí, ale i lidí. Pivovar mohl dopadnout i hůř. Mohli v něm třeba začít vařit hnusné pivo. Příkladů máme dost. Vzpomínka na Hostana by pak byla možná ještě drásavější, přestože by pivovar byl nadále činný.

Neomezený růst neexistuje, stejně tak nelze pohltit úplně všechno. Někde něco končí, ale jinde zas něco začíná. Staré dobré je jinde nahrazeno novým dobrým. A my tak pořád máme co objevovat. A od objevování se vracet alespoň ke vzpomínkám.