Peru – Inkové, lamy a pivo

Pivo a Peru? Když jsem vyrážel do Jižní Ameriky, poprvé ve svém životě, byl jsem zvědavý, jestli se budu muset bez svého oblíbeného nápoje obejít. Tak trochu jsem doufal, že ne, na pivo jsem na svých cestách narazil zatím všude. A skutečně, ani v Peru žízeň nehrozí. V určitém smyslu je tu pivo k mání vlastně na každém kroku. Během našeho cestování nám neuniklo množství červených vlajek, které visí před domy podél cesty. Ukázalo se, že tyhle vlajky, často jen kusy červeného igelitu napíchnuté na dlouhou dřevěnou tyč, zvou kolemjdoucí na domácí pivo. V jistém smyslu je vlastně Peru homebrewářskou velmocí. Ovšem tohle domácí pivo, zvané chicha, má s naším pojetím piva společného jen málo. Vyrábí se z kukuřice, kterou ženy v peruánské domácnosti pilně žvýkají, aby ji pak nechaly ve velkých nádobách pěkne zkvasit. Pak už stačí jen vyvěsit před dům červenou vlajku a ochotně nabírat do skleniček, hrnečků a misek žíznivým kolemjdoucím...

První pivo, podobající se přibližně tomu, co si pod tím slovem představujeme, uvařil na území Peru údajně už v roce 1536 vlámský kněz Joos de Ricke. Pramen je ale nejistý, navíc se celá věc možná udála spíš v sousedním Ekvádoru. Faktem je, že po získání samostatnosti se v Peru vaření piva věnovali především němečtí přistěhovalci. A někteří tak úspěšně, že na koncem 19. století byly v Peru v německých rukou všechny pivovary s jedinou výjimkou. Americký podnik Backus y Johnson se ale ukázal být výjimkou podstatnou. Právě on totiž úspěšně přežil všechny peripetie a těžkosti minulého století a v plné síle dožil dneška. Nutno říct, že jeho americkým majitelům se vyhnulo to, co postihlo jejich německé kolegy. Peru totiž na konci 2. světové války dalo dost svérázným způsobem najevo svou sounáležitost s vítěznými mocnostmi, když v únoru 1945 vyhlásilo válku nacistickému Německu. Žádní peruánští vojáci sice do bojů nikde nezasáhli, zato mohla vláda obratem vyvlastnit majetek všech německých občanů. Limskému podniku Backus se podobné eskapády vyhýbaly, takže mohl postupně skupovat své konkurenty a upevňovat si pozici. Když s nástupém nového tisíciletí spolknul i svého největšího konkurenta, arequipský Cervesur, který ovládal celý jih Peru, získal nad produkcí piva v Peru téměř monopol. Dnes vlastní Backus v zemi celkem šest pivovarů: dva v Limě a po jednom v Cuscu, Arequipě Trujillu a Pucallpě. Do většiny dosadil výrobu svých značek a podle potřeby i značek ostatních získaných pivovarů, jejich původní ale většinou zachoval. Částečně se tak dochovala původní „rajonizace“ a platí, že piva z regionálních provozů v Arequipě, Trujillu a Pucallpě se mimo původní sféry vlivu těchto pivovarů shánějí těžko.

Hlavní chloubou společnosti je moderní pivovar Planta Ate v limské čtvrti Rimac. Kapacita 3,4 milionů hektolitrů je z větší části využívána k výrobě světlého ležáku Cristal. V Peru je to asi nejpopulárnější značka a v mnoha rysech nápadně připomíná české „géčko“. Oč slabší chuť, o to silnější marketing. Výtvarně velmi zdařilé logo zdobí snad každou druhou zeď podél Panamerické dálnice, na dresu ho nosí možná půltucet klubů peruánské první ligy, reklamám na něj se prakticky nedá vyhnout. Faktem je, že je to pivo bez nějakých zásadních vad, ale tak kompromisní a snadno zapomenutelné, že ... ani nevím, co víc o něm napsat. Hlavní peruánský přístav a námořní vojenská základna Callao během staletí srostla s Limou a stala se jednou z jejích čtvrtí. Je to právě ten typ jihoamerické chudinské čtvrti, kam by se cizinec rozhodně neměl vypravit sám. I když se tu nachází původní Královský hrad, daleko proslulejší je Callao chudobou, válkami gangů a prostitucí. O co horší pověst, o to lepší pivo. Pivovar Planta Motupe byl desítky let známý jako Compania Nacional de Cerveza a jeho pivo Pilsen Callao se právem ověnčilo četnými oceněními i přízní konzumentů. Počítám, že v Backusu si právě nad touhle akvizicí pořádně mnuli ruce, když roku 1994 svého městského rivala pohltili. Získali totiž do svého portfolia značku, která snese i měřítka z Evropy zmlsaných (nebo poučených) cizinců. Dnes už se Pilsen Callao vyrábí i v několika dalších pivovarech po celé zemi, ale pořád se jedná o příjemně hořké a krásně pitelné pivo, které se tomu původnímu „plzeňskému“ standardu docela podobá. K dostání je v pestré škále objemů, které začínají na klasické „nula trojce“ a přes méně pochopitelné objemy 680 a 750 ml končí až na zcela neočekávatelném objemu 1,1 litru. Peru je jinak zemí, která funguje úplně normálně na metrickém systému, ale v pivu je, zdá se, prostor i pro netradiční řešení. Pivovar v roce 2008 oslavil 145. výročí svého založení a pro sběratele i pamětníky přichystal malý dárek: na třetinkové lahve vylepoval po celý rok repliky historických etiket. Vaří i tmavou verzi piva, jehož etiketu zdobí z neznámých důvodů polární medvěd, to se ale dá sehnat podstatně hůř.

Callao

Většina turistů zamíří z Limy na jih podél pobřeží a pak do vnitrozemí za největšími turistickými lákadly po tradiční trase, která se trochu pohrdavě označuje jako „Gringo Trail“. Udělali jsme to i my a minuli tak města Trujillo (severně od Limy) a Pucallpa (na druhé straně And, v peruánské Amazonii), kde sídlí dva regionální pivovary společnosti Backus. Povedlo se mi nicméně ochutnat aspoň v Limě lahvový Pilsen Trujillo a nebyl špatný. V Pucallpě by se stále měl vyrábět původní San Juan, ale pokud to tak opravdu je, my na něj nikde nenarazili. Podél pobřeží jsme dojeli pohodlým autobusem až do Arequipy, překrásného města na úpatí sopky El Misti. Ta naštěstí už několik století spí, ale vytváří překrásné pozadí k panoramatu města vystavěného z bílého sopečného kamene. Nemůže proto chybět ani na etiketě arequipského piva. Arequipa je město se silným regionálním patriotismem a místní se dívají na obyvatele Limy docela zpatra. Také arequipský pivovar je zdrojem jejich hrdosti. V něm vařené pivo, které je jinak v celém Peru jen obtížně k sehnání, aspoň na domácí půdě konkuruje ostatním značkám, ať už na tričkách prodávaných turistům, nebo v místních barech. Nutno říct, že světlá Arequipena i tmavá Arequipena Malta jsou dobrá, ale chuťově nijak výjimečná piva. Když si ale s přáteli vychutnáte několik lahví při pozorování malebného západu slunce na střeše některého z barů na hlavním náměstí, jednom z nejkrásnějších v celé Jižní Americe, je to nezapomenutelný zážitek.

Arequipena

Málokterý z návštěvníků Peru neskončí dříve nebo později v Cuscu. Bývalé hlavní město incké říše láká cestovatele jako magnet, a není divu. Kromě všech svých památek je ideálním východiskem pro výpravy do posvátného údolí a takřka povinný, i když patřičně drahý výlet na legendární Machu Picchu. S pivem Cuscquena se ovšem většinou setkáte daleko dřív, vlastně často úplně nejdřív ze všech peruánských piv. Je totiž národní chloubou, vývozním artiklem a všemi oblíbenou značkou. Poté, co společnost Backus y Johnson získala nad výrobou piva v Peru v podstatě monopol, zavedla výrobu piva Cusquena do většiny svých pivovarů a distribuuje ho po celé zemi. Dá se říct, že své dobré pověsti se Cusquena oprávněně, i když ani v tomto případě se nejedná o pivo, které by výrazně vystupovalo z šedi průměrnosti. U značky s tak masovým rozšířením se asi ani nic výrazně inovativního čekat nedá.

Po příjezdu do Cusca nás brzy zaujala další pivní zajímavost, prodávaná po celém městě pod velmi slibným názvem Apu Cerveza de Coca. Pro případné odpůrce narkotik všeho druhu raději hned dodávám, že prodej listů koky a výrobků z nich je v Peru legální a cucání kokových bonbónů nebo přímo žvýkání lístků koky je výborným lékem na výškovou nemoc. Aby si ovšem člověk tímto způsobem přivodil stav podobný užití kokainu (který je pochopitelně i v Peru nelegální a vláda proti jeho výrobcům velmi tvrdě bojuje), musel by sežvýkat na posezení 40 kilogramů listů - a to nezvládne snad ani lama. Kokové pivo je zážitek skutečně spíš jednorázový. Nazelenalá tekutina chutná ze všeho nejvíc jako maté, tedy sice jihoamerický, ale úplně jiný nápoj. Nepovedlo se mi vyluštit, jestli tuhle „pochoutku“ má na svědomí také národní pivovarský gigant nebo nějaký menší výrobce.

Coca

Pivovarské uskupení Backus skutečně nemá na peruánském trhu vážnějšího domácího konkurenta. Možná jím mohla být společnost Ajegroup, zabývající se výrobou piva a limonád. Působí v deseti jihoamerických zemích včetně Mexika, kam přesunula i své původně limské sídlo. V Peru se jí rozhodně daří lépe s limonádami. Její Franca je nepříliš dobré, i když překvapivě hořké pivo a dá se sehnat v některých supermarketech v Limě. Druhý konkurent, byť velmi lokálního významu a dosahu, se doslova skrývá v džungli. Pralesní město Iquitos je nejen východiskem pro výlety do tropické Amazonie, ale je také trochu překvapivě domovem pivovaru Cervecería Amazónica, který produkuje hned tři různá piva značek Iquitena a Ucayalina. Mají překrásné etikety a nikde jinde v celém Peru se nedají sehnat, což je určitě škoda, protože je provází lichotivá pověst. Je ovšem také možné, že znavení cestovatelé mají v “zeleném pekle” amazonského pralesa přece jen menší nároky. V Cuscu vaří pivo momentálně ještě jeden menší pivovar, byť své výrobky před zákazníky dovedně ukrývá. Společnost IndaPerú vyrábí kromě piva i limonády a cukrovinky, a přestože se údajně její pivo, pojmenované prostě Cusco Beer, dá sehnat i v lahvích, jediné místo v celém městě, kde jsem na něj naprostou náhodou narazil, byla bizarně vyhlížející zlatá pípa se sloní hlavou na baru hospody The Cross Keys. Klasický anglický pub, jehož majitel Barry Walker je zároven britským konzulem v Cuscu, sídlí hned u hlavního náměstí Playa del Armas a hrdě nabízí mimo jiné „local microbreweries“. Jak se ukázalo, míní se tím v současnosti právě Cusco Beer. Vaří se ve verzích Light a Dark a ochotná servírka mi dala ochutnat od obou. Pod náporem karamelu z tmavého jsem se rozhodl radši pro světlé. I tak nebylo snadné třetinku dopít, její obsah totiž chutnal hodně zvláštně. Jakoby svrchně kvašené pivo, ale chuti velmi podivné a pitelnosti špatné. Rozhodně to není důvod, proč by domácí pivovarnický gigant měl bít na poplach a obávat se konkurence zdola.

Restaurační pivovary nejsou v Peru neznámou věcí, zjevně ale nemají na růžích ustláno. Ani v tak turisticky atraktivním místě, jakým je Cusco, se v posledních třech letech neudržel žádný, byť tu působily hned dva a jména piv jako Cusco Onix Stout znějí lákavě. Internetové databáze v současnosti nabízí pouze Trujillo Brew Club, sídlící ve výstavním koloniálním městě Trujillo na severu Peru. Je ale možné, že ve skutečnosti je malých pivovárků víc. My bohužel nenarazili na žádný.

Ze zahraničních pivovarů se dokázal na peruánský trh výrazněji prosadit jen nadnárodní megagigant AmBev. Jeho značky Brahma a Zenda jsou masivně propagovány a jak se zdá, poměrně se jim daří uchytit se mezi zákazníky. Jejich výrobce k tomu používá osvědčeného postupu: namísto zajímavé chuti intenzivní reklamní masáž. Přiznám se, že klip, v němž se krasavice v titěrných bikinách (zjevně ne Peruánka) lísá k chlapíkovi v kostýmu chmelové šišky, pobavil i mě. O to víc lze litovat, že v samotném pivu moc chmelového člověk nenajde. Kromě zmíněných dvou se zahraniční piva dají sehnat ve velkých supermarketech a lahůdkářstvích v Limě, běžně především německý Erdinger a Flensburger. Nechybí ani anglická, francouzská a belgická piva, dokonce i ta trapistická. Jen na české pivo jsem nikde v Peru nenarazil. To se ale má brzy změnit. Tisková zpráva z humpoleckého pivovaru totiž praví, že do Limy vyrazila první dodávka Bernarda. Jsem rád, že první vyslanec českého piva v téhle nádherné jihoamerické zemi nepochází z některé z nadnárodně vlastněných pivních chemiček, ale ze sympatického rodinného pivovárku v městě, kam se odstěhoval i Hliník.