Pivovar v poušti, kdo to kdy viděl

Jedinou oázou civilizace v těchto pustých končinách je obec zvaná Lamoille nebo tak nějak. Je tam taky motel a kupodivu docela kvalitní klimatizovaná restaurace. Je řešená jako turistická atrakce, některé stoly stojí podél řady velkých vitrín, ve kterých jsou naaranžovány zajímavosti místní přírody. Vyprahlý žízní jsem užuž chtěl do sebe vyklopit první pivo, když v tom jsem si všiml, že na mě mlsně skleněnýma očima zírá zrovna taková potvora, která mě chtěla před pár hodinami v horách posvačit. Vycpaná. Skoro jsem si úlekem nevšiml, co to vlastně piju. A to by byla škoda.

Pivo se jmenovalo Ruby Mountains Brew. Amber Ale. Plné, syté a přitom příjemně nahořklé. To dá rozum, že jich bylo ještě několik. Ale mělo jich být v budoucnu mnohem víc.

Druhý den přišel malý výstup na severní hřeben Ruby Mountains a pak cesta na jih podél opačné strany horského pásma, než toho včerejšího s pumou. Chtěli jsme totiž vidět místo na podrobných mapách popsaného jako Hole in the Rock, něco jako ucho jehly, okno ve štítu hory. Jedem pustou pouštní krajinou, kolem trsy sluncem spálených křovisek, člověk by tu nechtěl strávit bez klimatizovaného auta ani hodinu. V tom řidič klimatizovaného auta dupnul na brzdu, až mi málem vypadl lahváč z ruky. Co blbne? Zařadil zpátečku a vrátil se o dvacet metrů zpátky. A co jako? Ze tří klád udělaný vchod na soukromý pozemek či co to tam je. A co má být? No podržte mě: na břevnu se houpe prkno s nápisem Ruby Mountains Brewary? Cože? Tady v té díře? Pivovar?

Vypleteme se z auta a přijdeme na udusaný plácek mezi dvěma stodolami a malým domkem. Uvítat nás přijdou dva kulhaví psi, ve stínu stodoly se apaticky válí tři krávy. Kdo si tu z nás dělá srandu?

Vrznou dveře a z domku vyleze opálený chlapík. Tak se ptáme: tady je pivovar? No jasně, mám ho tamhle za chlívkem. Tak se domlouváme, jestli bychom nemohli za pár hodin přijet, až se při západu slunce podíváme na tu děravou skálu. Jasně, povídá očividně potěšený farmář a pivovarník Steve. Kdoví, kdy naposledy viděl živáčka. Po zbytečném zdržení přírodními krásami se živáčkové opravdu vrátili, Steve už čekal, dva mladí pomocníci s ním. Rozdali jsme domorodcům nějaké dárky a nechali se vést pěšinkou za chlívek. Tady bych chtěl hospodařit. Krávy tu nejspíš žerou kamení, nic jiného tu totiž vidět není. Ale pozor, něco do téhle bezútěšné krajiny jaksi nepatří. Hliníková kůlna o rozměrech tak dvacet krát dvanáct metrů vypadá jako nová. Vlezeme dovnitř a málem to s náma sekne.

V kůlně je nádherný, moderní, z nerezové oceli vybroušený kompletní mikropivovar o kapacitě tři tisíce hl ročně. Tak tomu rozumíme, ale nerozumíme, proč tady.
Jestli si to dobře pamatuju, vyprávěl Steve příběh, jak on, kluk z města, zdědil tenhle ranč na konci světa. Když přijel, hned si nechal udělat vrt pro studnu. A když už ho provedl, poslal vzorek vody k analýze. A jako velký pivní fanda měl pocit, že narazil na zlatou žílu: prý je to skvělá voda na vaření piva. Dál to je jako trochu americká pohádka. Zajel do Los Angeles, tam si udělal týdenní (!) kurs pivovarnictví, vedlejší barák byla banka, s podepsaným úvěrem přešel zase o barák vedle a tam si objednal pivovar za nějakých čtvrt milionu dolarů. Za měsíc přijel kamion a složil mu ho na mlatu.

Obdivně okukujme všechny ty dokonalé přístroje a nevěřícně se ptáme: hele, Steve, a kdo tě naučil zacházet třeba s tímhle kolečkem? Na to gesto v životě nezapomenu. Máchnul do kraje plného šutrů a občas i krav, co žerou šutry, kamsi jižním směrem, kde nejbližší osídlení, kteří stojí za řeč, je Las Vegas, vzdálené jak Milán od Prahy, a pravil: vidíš tu někoho?

Pomocník se sympatickým tričkem (nápis: šetřete přírodu, vytřete si zadek sovou) začal natáčet vzorky místní produkce. Kromě už prozkoumaného Amber Ale měl naprosto skvělé voňavé pšeničné, hustý nasládlý porter a řízný ležák. Všechno samé dobroty, ale ten hefeweizen byl asi nejlepší. Poseděli jsme a pokecali. Jede asi na polovinu kapacity, jednou tak za měsíc se tu staví kamion, složí suroviny a nabere nějakou tu bednu s lahvovým (je tu i stáčírna!). Sám Steve vozí pivo do městečka na hlavní dálnici zvaného Wells do supermarketu, pak asi ještě do dvou hospod a krámů. To je vše, dál na trh nemá šanci se dostat.

Povědomí o pivu měl veliké (i tady je internet), věděl, že SAB koupili Prazdroj, znal i spor o známku mezi Budvarem a Budweisserem. Neuvěřitelný chlapík. Vypili jsme, co se do nás vešlo, a pak naložili bedny s vzorky, co se vešlo do auta.

Za dva roky jsme se vrátili. To už nám Steve ukázal i svou velmi pohlednou manželku, asi na důkaz důvěry. Tentokrát byl zase jasně nejlepší porter, ona u takhle malých pivovarů kvalita kolísá a jednou se podaří to, jednou ono. To jsme přijeli od severu z Idaha a za námi přijel i Bret ze Salt Lake City. Ani on neměl tušení, že něco takového, jako pivovar v poušti, v Americe existuje. Opět jsme naložili auta, ať má Steve tržbu.

Dotřetice jsme přijeli loni. Už dopředu jsme věděli, že Steve má starosti, že odbyt vázne a kdoví, co bude. Na vlastní oči to bylo ještě horší. Steve byl smutný, unavený, trochu bez jiskry. Švarná manželka povídala, jak raději bude volit toho nebílého, protože horší to prý být nemůže. Asi kravám docházelo kamení, i když se zdálo, že se ho povaluje všude dost. Ale vážně, pivovar jel jen na minimum (a to jsme den předtím ve Vinnemuce vytrénovali barmanky, že mají Ruby Mountains nabízet jako první, coby nejlepší americké pivo) a ochutnávali jsme spíše vzorky jiných pivovarů. Sice vynikající, ale kde je loaylita ke své firmě? Pozvali jsme oba na večeři do Wellsu a trochu je utěšovali. Ještě předtím jsme narvali jejich amberem (nic jiného neměli) auto až po střechu, vydržel až do Washingtonu.

Holt Američani asi nevědí, že když je prosperita, je nejlepší se napít dobrého piva. A když je krize, je třeba dát si na zlepšení nálady dobré pivo. Mám strach, že příště na tom místě kamení, slunce a pustých dálek se už budou jen kutálet suché keře jako kdysi. Nebo ne? Steve by si zasloužil lepší osud, než aby ho sežrala puma. Teda krize.