Berlínské restaurační pivovary, potřetí a do dna

Při dvou krátkých návštěvách Berlína jsem s radostí zjistil, že restauračními pivovary skutečně oplývá. Zatímco průmyslové pivovarnictví v Berlíně definitivně ustupuje ze své někdejší slávy a budovy velkých podniků dnes častěji než k vaření piva slouží spíš k potrápení architektů, kteří dostali úkol využít je k novým účelům, restauračních pivovarů můžeme stále napočítat přes tucet. Není to jistě definitivní číslo, a tak nezbývá než doufat, že bude v budoucnu spíš růst. Ale už nyní je výběr skutečně pestrý. Při minulých návštěvách jsem si takříkajíc vyzobal z koláče největší rozinky, tedy nejsnáze dostupné pivovárky v centru Berlína nebo blízkém okolí, takže tentokrát byla návštěva těch zbývajících často spojena s příjemným výletem do okrajovějších částí města. Ale díky kvalitní síti metra a vlaků S-Bahnu to byly výlety svižné a levné, neboť žádný z berlínských minipivovarů neleží mimo základní zóny jízdného berlínské městské hromadné dopravy.

Kdysi populární píseň nás nabádá neopouštět staré známé pro nové, takže i já začal svůj dvoutýdenní pobyt v Berlíně návštěvou starých známých, tedy pivovárků, které jsem si zamiloval při předchozích pobytech. Všechny tři mají společnou jednak blízkost železnice (vláčky já rád), jednak během roku proměnlivý pivní lístek, díky čemuž při každé návštěvě roste šance na ochutnání něčeho nového a zajímavého. Brauerei Mitte (K. Liebknecht str. 13, Berlin Mitte), který se nachází přes ulici od nádraží Berlin – Alexanderplatz, mě uvítal obvyklou nabídkou, ovšem obohacenou přechodně o velmi dobrý Zwickel. Zbývající dva pivovárky jsou umístěné přímo v mostních obloucích téže železniční trati a tento svérázný genius loci spolu s rychle se měnící nabídkou zajímavých a výtečných piv z nich činí pro mě doslova magická místa. Obměna pivního lístku je díky velikosti várek a jejich velké popularitě tak svižná, že mi při dvou návštěvách v rozmezí dvou týdnů pokaždé uchystaly překvapení. Lemkes Spezialitätenbrauerei (S-Bahnbogen 143, Berlin Mitte) mě po půl roce přivítal úchvatně hořkým Echt Helles, aby mě po týdnu coby fanouška svrchně kvašených piv nadchnul vynikajícím Pale Ale. Mlsně jsem okukoval za sklem ležácký tank, na kterém cedulka hlásila datum, od kterého v něm leží chystaný vánoční speciál. V BrewBaker (Flensburger Str. /im S-Bahnbogen 415) o pár stanic S-bahnu dál jsem při první návštěvě mohl zavzpomínat nad dýňovým Pumpkin Lager na nedávný Halloween a pokochat se barevným kontrastem nádherně polotmavého Alt Berliner a slámově žlutého Bellevue Pils N.2, zatímco týden na to už jsem si pochutnával na kávovém Espresso Stout. Je vidět, že provozovatelé obou podniků dělají pivo opravdu s láskou a citem a moc rád budu oba pivovárky navštěvovat i v budoucnu pokaždé, když se k tomu naskytne příležitost.

Svou pouť za novými zážitky a dosud nepoznanými minipivovary jsem začal na západním předměstí Berlína, kde se rozkládá rozsáhlá čtvrt Spandau. Plných 800 let byla samostatným městem, než byla roku 1920 připojena k Berlínu, takže si zachovala svůj vlastní duch a kolorit. Její obyvatelé, pokud se vydávají do centra města, dodnes jedou „do Berlína“. Brauhaus in Spandau (Neuendorfer Straße 1 - 13585 Berlin - Spandau) se nachází v krásném historickém jádru, jen pár kroků od konečné stanice linky metra U7. Samotná budova pivovaru má svou historickou hodnotu, jedná se o prádelnu bývalých pruských kasáren, velmi citlivě zrekonstruovanou. Uvnitř na návštěvníka čeká neméně pěkná podívaná. Centrální prostor výčepu kolem dokola s ochozem při mé návštěvě hučel jako v úle, přesto se našlo místečko hned naproti pípám a já se mohl začít kochat tradiční pivovarskou výzdobou s množstvím dobových fotografií a fragmentů starého zařízení. Celé podívané samozřejmě vévodí měděné varné nádoby. V nich v průběhu roku vzniká světlý ležák Havelbräu (0.2 l / 1.55 €, 0.4 l / 2.80 €) příjemně lehké chuti s ovocnými podtóny a mimo něj ne méně než devět různých sezónních speciálů! Netřeba příliš zdůrazňovat, že všechny nefiltrované a nepasterizované. Pro podzimní večery vybral sládek silný Herbstbock Maronator, jehož úctyhodná stupňovitost 16,8% je v chuti až zákeřně ukryta. Zatímco jsem ho pomalými doušky vychutnával, mohl jsem se přesvědčit z malého letáčku, že pivovar se o své pravidelné zákazníky pečlivě stará. Každý měsíc na ně kromě nového speciálu čeká i několik večerů s hudebním programem, řada kulinářských specialit, sem tam společný výlet zajímavého pivovaru a šestkrát do roka možnost zúčastnit se během dne se sládkem přípravy nové várky. Odcházel jsem s pocitem, že provozovatelé pivovárku Brauhaus im Spandau pivu rozumějí a spokojený zákazník je pro ně na prvním místě. Když jsem se pak v příjemném rozpoložení procházel podvečerem v historických uličkách Spandau, jako malý pozdrav z nedávné minulosti na mě vykouknul na jedné z hospod vývěsní štít Jarošova, tedy v německé verzi Jarosover. Ejhle, kde všude se pivo z populárního moravského pivovaru pívalo!

Kdyby byl člověk vybaven plachetnicí, mohl by při troše snahy ze Spandau přes řeku Havolu a jezero Tegeler See k dalšímu berlínskému pivovaru doplout. Jednodušší je ale pochopitelně opět použít metra a tentokrát vystoupit v severní části Berlína zvané Tegel, na konečné linky U6. I tak je to ještě k pivovaru Alter Fritz Brauerei (Karolinenstrasse 12, Berlin – Tegel) dlouhá procházka. Ale za statečné šlapání po chabě osvětleném chodníku na okraji hustého lesa jsem byl nakonec odměněn a přece jen vstoupil do podniku, který na první pohled vypadá jako zájezdní hostinec. A je tomu skutečně tak, jedná se navíc o nejdéle stojící hostinec Berlína, uvedený do provozu roku 1410! Že se tu vaří pivo, není zvenku příliš patrné. Ovšem hned po vstupu do předsálí, ze kterého se lze vydat do dvou velkých výčepů s několika menšími místnostmi, veškeré rozpaky mizí. Měděné varné zařízení nenechá nikoho na pochybách, že se přece jen jedná o restaurační pivovar. Vařit začal v roce 1992 a zažil několik změn majitele, během nichž jednu dobu fungoval pod křídly řetězce minipivovarů Johannes Albrecht. Dnes už ovšem působí opět samostatně. Starý Fritz, zmiňovaný v názvu, není nikdo jiný než pruský císař Friedrich II. zvaný Veliký. Familierním pojmenováním „Starý Béďa“ tak majitelé vzdávají svérázný hold panovníkovi, za jehož vlády se Berlínu přezdívalo Atény severu a který si podle historických záznamů rád dával právě na tomto místě pivo, zatímco mu přepřahali koně na cestě do Rheinsbergu. Ani později neměl hostinec o prominentní návštěvníky nouzi, z nedalekého rodinného zámečku sem docházel například slavný cestovatel Alexander von Humboldt a Johann Wolfgang Goethe dokonce zmínku o něm vložil i do svého Fausta. A jaké pivo tu na mě čekalo? Pouze ve dvou variantách, tmavý Kupfer a světlý Messing, a bohužel, za osobitostí samotného místa obě dost pokulhávají. Svou nevýraznou vůní, bezcharakterní chutí a celkovou nevyhraněností mě docela zklamala. Chmury rozehnala až sklenice s logem a tácek, které obohatily mou sbírku a spolu s atmosférou místa nakonec převážily celkový dojem z návštěvy na kladnou stranu. Pokud se ocitnete v této části Berlína třeba v létě, kdy pivovar provozuje velkou zahrádku pro 450 hostí a v některých letech navaří i pšeničné pivo, může být posezení v nejstarším původním berlínském hostinci příjemným zážitkem.

Za dalším restauračním pivovarem jsem se vypravil do Kreuzbergu. Čtvrť, vyhlášená donedávna jako bašta levicových radikálů a squatterů má za sebou bohatou pivovarnickou minulost. Jen na třídě Schönhauser Allee narazí člověk při procházce na dva rozsáhlé komplexy bývalých pivovarů z poloviny 19. století, které musí milovníka klasické pivovarské architektury uchvátit. Zatímco bývalý Brauerei Pfefferberg prochází po hektickém období, kdy byly mimo jiné jeho ležácké sklepy využívány pro ilegální parties, rozsáhlou rekonstrukcí, dřívější Schulheiss Brauerei už má svou adaptaci za sebou. Soubor budov, stylizovaný architektem Franzem Heinrichem Schwechtenem do podoby středověkého hradu s nádhernu soustavou vížek a cimbuří, byl citlivě přeměněn na kulturní, umělecký a zábavní komplex s galeriemi, kinem a divadlem a dnes nese docela zábavný název Kulturbrauerei. Na rohu Schönhauser Allee a Milastrasse pak určitě stojí za povšimnutí romantická Villa Groterjan, dnes sídlo luxusní berlínské restaurace, na přelomu století však ředitelství dalšího pivovaru, Groterjan-Brauerei. Jak vidno, srdce berlínského průmyslového pivovarnictví tepalo právě tady, na pomezí Kreuzbergu a Neuköllnu. Bohužel, současnost je daleko skromnější. Poslední zdejší velký průmyslový pivovar, Berliner Kindl na Rollbergstrasse, dopsal poslední kapitolu své bohaté historie právě v roce 2006. Procesy ekonomické globalizace jsou, zdá se, neúprosné. Poté, co se oba největší berlínské pivovary, Berliner Kindl a Schulheiss, dostaly pod křídla uskupení Oetker, došlo na obvyklé restrukturalizace a optimalizace, na jejichž konci je uzavření tradičního provozu a převedení výroby, jistě že „za dodržení všech tradičních postupů“, jinam. Takže pivo Berliner Kindl se dnes paradoxně vyrábí pouze za hranicemi Berlína v nedaleké Postupimi a Kreuzberg přišel o svůj poslední průmyslový pivovar.

Naštěstí mu zůstal aspoň pivovar restaurační. Brauhaus Südstern (Hasenheide 69, Berlin) navíc není pivovarem ledajakým. Podnik, založený v roce 2002 (zpočátku fungoval pod názvem Brauhaus Braams) se nachází nedaleko stejnojmenné stanice metra U7 a přiznám se, že mě upoutal už svým zajímavým logem, ve kterém sličná hostinská nese dva půllitry. Když jsem navíc zvečera do lokálu vstoupil, zažil jsem menší deja-vu, protože slečna servírka jako by té ze znaku pivovaru z oka vypadla. Když jsem sebral odvahu a své chabé znalosti němčiny k dotazu, ukázalo se, že je to doopravdy tak. Tak vida :-) V Brauhaus Südstern neberou vaření piva na lehkou váhu a k tradici kreuzbergského pivovarnictví se hrdě hlásí. Sortiment tvoří stálé trio Heller Stern, Dunkler Stern a Stern Weisse (0.2 l / 1.50 €, 0.4 l / 2.60 €) plus vždy nějaký speciál. Všechna piva opět bez filtrace a pasterace. Usadil jsem se v prostorném lokálu, kde prosklená výloha umožňuje výhled na ulici, několik zákoutí naopak přítmí a klid, a pustil se do ochutnávání. Ze stálé nabídky mi chutnalo velice, ať už to bylo krásně nakyslé pšeničné, nebo sametově kávové tmavé, ale největší hvězdou pro mě bylo slámově žluté světlé. To byla skutečně symfonie, takové pivo mám rád! Nasládlou a zrádně silnou tečku obstaral momentální speciál, nazvaný celkem výstižně Stern Stark Bier. Pro všechny případy jsem ho zajedl, takže můžu konstatovat, že v Brauhaus Südstern i výborně vaří. O svoje zákazníky pečují také tím, že na malém pódiu se pravidelně konají hudební, kabaretní a divadelní vystoupení a kdo má vlastní ambice na uvaření piva, může je realizovat pod vedením místního sládka. Odcházel jsem s pocitem, že pod Jižní hvězdou se vaří opravdu povedená piva pro lidi, kteří je mají rádi. A do kolonky pivovarů, které vždycky rád navštívím znova, přibyla další položka.

Z Kreuzbergu do Neuköllnu je to za dalším pivovárkem jen pár stanic metrem. Přesně pět a když se vystoupí na Grenzallee, je to doslova za rohem. Brauhaus in Rixdorf (Glassowerstrasse 27) se nachází v bývalé vile majitele železárny Eisenwerk Franz Weeren, což dodává podniku osobitý a poněkud noblesní ráz. Zvlášť procházka po schodišti, vyzdobeném malbami a dobovými fotografiemi, zdařile evokuje meziválečné období prosperity. V době mé návštěvy byla v nabídce dvě domácí piva, Rixdorfer Hell (0.3 l / 2.10 €, 0.5 l / 3.10 €) a Rixdorfer Dunkel (0.2 l / 1.40 €, 0.4 l / 2.60 €), obě bohužel čepovaná do skla bez loga a pokládaná na neoriginální tácek, smůla pro sběratele. Chutí mě zaujal spíš polotmavý dunkel, ale je pravda, že jsem přišel z Brauhaus Südstern dost namlsaný. Třetí do klasické sestavy, pšeničný weissbier, nebyl momentálně k mání a nahrazoval ho Paulaner Hefe-Weissbier, ale když píšu tyto řádky, už je v Rixdorfu zase navařen, společně se sezónním festbierem. Snad příště.

Poslední berlínský pivovar, který mi zbývalo navštívit, se nachází v Köpenicku. Podobně jako Spandau, i Köpenick je původně samostatné město, k Berlínu připojené až v roce 1920 a hrdě si uchovávající svou svébytnost. Turisty láká především zachovalým středověkým centrem, malebnou rybářskou vesničkou a také neuvěřitelným příběhem hejtmana z Köpenicku, známým také jako köpenikiáda. To roku 1906 se ševci Wilhelmu Voigtovi povedl husarský kousek, když se převlékl do uniformy hejtmana a s rotou nic netušících vojáků obsadil köpenickou radnici, zajmul starostu a nakonec uprchnul s městskou pokladnou. Köpenick je z centra snadno dostupný vlaky S-bahnu S3 (v rámci základního tarifu jízdného), a protože se nachází hned vedle největšího berlínského jezera Müggelsee, je cílem spousty výletníků. Ani já neodolal vycházce a dobrovolně přejel vlakem až do stanice Friedrichshagen, abych se pak klidným tempem vracel po břehu říčky Müggelspree. Výhodou této varianty byla možnost projít se okolo pivovaru Berliner Bürgerbräu, posledního nezávislého berlínského průmyslového pivovaru. S trochou nostalgie jsem se kochal pohledem na bílé budovy z roku 1869 a sám sebe se ptal, jak dlouho ještě odolá pivovar tlaku konkurence. Cíl mojí cesty, Schlossplatzbrauerei Cöpenick (Schlossplatz, Berlin - Köpenick), si nárokuje hrdý titul „nejmenší pivovar v Německu“. Je to dost možná i pravda, protože malou stavbu na náměstí vedle radnice si člověk snadno splete s obyčejným stánkem rychlého občerstvení. Kdybych nebyl předem poučen, pivovárek bych tu opravdu nehledal. Ale je to skutečně tak a všechno je na svém místě: malá varná souprava, výčep s pípou a celkem asi čtyři stoly. To celé i s vkusnou výzdobou naskládáno v malé prosklené stavbičce, která zevnitř prostě nemůže působit jinak než útulně. Při minimální kapacitě, která je jen za hezkého počasí navýšená venkovní zahrádkou, je mi ekonomická rentabilita celého podniku dokonalou záhadou. Snad kombinace letních návalů turistů a výletníků a celoroční lokální patriotismus (kromě mě byli v sobotu po poledni všichni návštěvníci zjevně místní), nepochybně pak ryzí nadšenectví majitelů drží podnik od roku 2004 v chodu. Pivní nabídku je možné nazvat klasikou: světlý Hell a tmavý Dunkel, příležitostně i pivní speciály, které ale v době mojí návštěvy uvařeny nebyly. Obě piva mají příjemnou, nekomplikovanou chuť, i když z tmavého trochu moc vyčnívá alkohol. Silou se jedná o zhruba třináctky. Pomalu jsem upíjel, kochal se pohledem na köpenický zámek za oknem a přemýšlel o tom, že kdo má v Berlíně chuť na zajímavé a osobité pivo, má skutečně kam zajít.