Setkání s andělem v Pepíkovi

Někteří lidé někdy dělají fakt hodně divné věci. Třeba tuhle. Parta čtyř kluků si řekla, že jen tak, bez výbavy (kromě několika plechovkových plzní v bazuce, to je takový tepelně izolovaný válec, co se dá nosit před rameno) sleze do nejhlubšího kaňonu v Americe.


Kaňon se jmenuje Hell´s (Ďáblův) a vyhloubila ho řeka Snake (Had) do horského masivu ve zcela liduprázdné končině na hranici mezi Oregonem a Idahem. No, co si budeme povídal, blbost to byla od začátku. I kdyby se povedlo dostat se až na dno té dva tisíce metrů hluboké díry, co pak? Jenže parta už měla za sebou už dost jiných vykonaných hrdinných činů a nesmyslů, že do toho šla a nebýt smečky hadů (co tu safra dělali, u řeky Snake?), která asi tak ve třetině cesty zkřížila partě cestu, mohly být kosti členů výpravy jednou pěknou atrakcí pro turisty, až se tam za sto let nějací dostanou.


Tahle, tlupou hadů zahnáni, zůstali živí a vydali se zpět do civilizace. Po pád desítkách mil první ostrůvek – Imnaha. Tři baráky na dně malebného stejnojmenného kaňonu. Jeden z nich - no bomba! – hospoda. Teda spíš krámek s barem. Však tam ani neměli kořalku, to by bez hospodské koncese byl průšvih. Strašlivé kafe a ještě horší pivo, nějaký ten Coors a Miller Lite, už nevím. Ble.


Naštěstí za dalších pár desítek mil přijde civilizace opravdová. Turistické chatky u jezera mezi velkými stromy pod horskými štíty. Pár turistických restaurací s turistickým pivem. Ale o pár mil vedle je vlastní městečko s názvem Joseph, po slavném indiánském náčelníkovi Pepíkovi. Jedna ulice, pár baráků. A v něm zčistajasna – zázrak.


Dřevěná vilka, prostě malý domeček, před ním zahrádka (v Americe nevídáno!) a na štítě šokující nápis: „Největší výběr piv z mikropivovarů ve východním Oregonu“. Bylo už celkem chladno, ale zahrádce nešlo odolat. A přišel další zázrak. Pěkná, dvacetiletá servírka (no tohle? tady?). To ale zdaleka není všechno. Parta se ptá: vy fakt máte točená piva z oregonských mikropivovarů? No jasně, povídá děva. A můžem dostat pivní kartu? A teď to přijde: Já jsem pivní karta. A začala odříkávat jednu značku za druhou. Ke každé něco o u technologii, základní chuťové vlastnosti, hořkost, procenta alkoholu. Ohromena ji parta zastavila asi u osmé značky a objednala si dvě rundy. No zažili jste to? Pěkná baba a ještě rozumí pivu? Štípni mě, kamaráde.

Zima ale přituhla a uvnitř se uvolnil stůl, tak jde parta do lokálu. Jo, jmenovalo se to The Embers Brew House. Uvnitř prostředí spíš jak v cukrárně. I hosté podle toho vypadali. Žádní pivní chasníci, spíš rodinky, díťátka, stoleté dámy. A obsluha samé baby. Parta si objednala něco na zub a pokračovala v průzkumné cestě pivním repertoárem směrem od nižší voltáže nahoru.


Po pátém či šestém kousku piv se stále vyšším procentem alkoholu se živá pivní karta začala podobat stále více něčemu mezi Miss Universe a andělem. Nosila a ke každému pivu laskavě vykládala. SageBrush Clasic Pills z Deschutes v Bendu, Mack and Jack Amber od Redwinu, Redhook Blonde, znovu z Bendu Black Butte Porter xx, Widmer Ale, Organic Ale Natural Blonde z Grand Tetonu. No kousky k pohledání. To se nedivte, že se parta hned snažila dovědět, co má anděl na programu večer. Prý už něco má. Ale plány se dají změnit, ne? Hm, asi nedají. A frnk, byla pryč.


Nahradila ji kolegyně asi o dvacet let starší a o sto kilo těžší, ale ta toho o pivu věděla ještě víc! A to pro partu bylo zásadní. Dokonce těsně před zavíračkou ta už v tu chvíli docela mladá a štíhlá paní věděla, že se sluší přinést nejsilnější pivo v domě, jen tak do kalíšků. Co to bylo, už si někteří členové výpravy nepamatují, ale mělo to voltáž tak deset a bylo to tmavé a dobré.


Ještě teď někteří členové party zamáčknou slzu. Nevíte o něčem podobném třeba v Kladně nebo Neratovicích? Že by zas bylo proč žít.