Na pivo do postřižinského ráje!

Hodně lidí si myslí, že pivovar z filmu Postřižiny leží tak v Nymburku, prostě někde ve středu Čech.

V knížce ano, ale filmaři před těma třiceti lety kolem Prahy žádný už nepoužívaný a zároveň fotogenický a ještě nezhuntovaný pivovar nenašli. Hledali dál a objevili ho až v jihomoravských Dalešicích. Podle vsi se jmenuje blízká přehrada, která dodává vodu pro jaderné Dukovany.

V posledních letech se tenhle malebný pivovárek dočkal nové slávy. Ne že by v něm úplně obnovili průmyslovou výrobu piva, spíš by se dalo říct, že v „kulisách“ bývalého pivovaru založili nový mikropivovar. Takový mikropivovar se vejde třeba do garáže nebo do větší dílny, ale v bývalém pivovaru mu to přece jen sluší nejvíc. Pivo je dobré, dobře se prodává, a tak se i ty kulisy pomalu zlepšují: střecha, fasády, uvnitř nová moc pěkná hospoda, pěkný sál z bývalého skladu.

A taky to tu žije. Majitelé na tom slavném dvorku, kde pořvával Pepin a členové správní rady Čepek a Hrušínský debužírovali dobroty od krásné Vašáryové, nyní pořádají různé akce, třeba mezinárodní slet dřevořezbářů. Pijou pivo, pečou maso a motorovou pilou a dláty dělají z klád a fošen různé bizarnosti.

Hlavně tam ale majitelé pořádají sympatický festival Jazz v pivováře. Předloni byl hlavním mottem festivalu křest nového piva – polotmavé dvanáctky s kouzelným názvem Kouřící králík. Jedině pořadatelé trochu vyměkli. Báli se deště a tak koncerty přesunuli z dvorku dovnitř do sálu, ale i tam to bylo moc milé. Nejmilejší však byla místní třináctečka světlý ležák. Do ní jsme se zamilovali takovou vášní, že jsme najednou zjistili, že kolem už nikdo není a obsluha spí.

Loni bylo proti předloňsku hned několik změn k lepšímu. Už není třeba trmácet se v noci po vsi a hledat zemědělskou svobodárnu, pivovar si postavil vlastní milý penziónek přímo v areálu. Taky ten z filmu slavný dvorek má novou dlažbu, ukotvené lavice, kolem nové fasády. Jedna věc ale bohužel k lepšímu ani loni nebyla: počasí. Na dvorku připravené pěkné pódium, stovky míst k sezení, občerstvení, to vše bylo k ničemu. Stejně jako před rokem přišel déšť a až mi bylo pořadatelů líto, když všechnu aparaturu rozebírali a stěhovali dovnitř do sálu. Ke vzteku nejvíc bylo to, že sotva akce začala, bylo po slejváku a večer už bylo možné počítat hvězdičky.

Ale k tomu hlavnímu: proti předloňsku byl loni asi největším favoritem Kouřící králík. Za ten rok už usadil a zaútočil na nás paletou plných a ostrých chutí. Třináctečka se tentokrát zdála možná víc chlazená než bylo nutno, i těch bublinek by se dalo snést míň. Ale i tak moc dobré. Velice proti zabodovaly i obě jedenáctky: filtrovaná i kvasnicová.

Barmanky se po skončení programu užuž chystaly na kutě, pozavíraly pípy, náčelník podniku ale přiběhl včas a tyhle spády rázně zarazil. Jediným temným bodem večera bylo, že než jsme se propili k temné třináctce, už ji někdo jiný dopil. A pak že i malý člověk nemůže zažít velké neštěstí. Byl to však opět králík, který nasadil všechny své síly a temnotu zas rozsvítil.

A do třetice letos konečně počasí nic nenamítalo a festival se mohl uskutečnit na slavném postřižinském dvorečku. Velkolepé pódium, pěkný zvuk. Jen s tou propagací nic moc, umělecké plakáty moc nešlo přečíst, název akce mylně napovídal, že jde o festival tradičního jazzu (myšleno bylo ale, že jde o tradiční akci).