Český sládek

V současné době pracuje nejméně šestnáct českých sládků v sedmi zemích světa. Nejvíce jich působí ve Vietnamu, dále v Rusku a Rakousku. Vaří pivo i v Uzbekistánu, Kanadě, Japonsku a Slovinsku. Od roku 1990 jich bylo více než 45 a vedle takových míst, jako je Rapa Nui na Velikonočních ostrovech, zanechali své stopy téměř ve všech kontinentech světa. Nejčastěji pracovali v Japonsku, Rusku, Vietnamu, ale také v Jihoafrické republice, Mongolsku, Itálii, Mexiku, Tunisu, Francii, na Balkáně a v dalších zemích. Toto povolání však není pouze doménou mužů, např. na Filipínách působila česká zástupkyně této profese. Mnozí naši sládci pracují v cizích zemích při kontrole licenční výroby renomovaných českých piv. Uváděli do chodu a vedli nové pivovary postavené českým strojírenstvím, některé experty si vyžádali zahraniční majitelé pivovarů. „Po staletí patřilo sladovnické řemeslo k řemeslům vandrovním. Znamenalo to, že mladý sladovník, než se dlouhodobě uchytil, prošel jako krátkodobý zaměstnanec řadu pivovárků, viděl různé postupy a slyšel názory sládků,“ řekl Ing. Pavel Ferkl, který během své profesní kariéry vařil pivo ve Venezuele, Laosu a Indii, přednášel o něm v Číně a v řadě dalších zemí. „Ani zkušení sládci nezůstávali celý život v jednom pivovaru, pokud jim nepatřil. Tato kultura získávání zkušeností patří i dnes k prestiži českých sládků,“ dodává Pavel Ferkl. „Vynikající světová pověst českého piva je dána surovinami i technologií výroby,“ říká Ing. Jan Veselý, výkonný ředitel Českého svazu pivovarů a sladoven. „To by však bylo málo – je to právě profese sládka a jeho zkušenosti získané po generacích předchůdců i znalosti nejnovějších technologií, které mu umožňují uvařit to, co lidem chutná, co přináší potěšení i pěkný zážitek,“ doplňuje Jan Veselý. Historie přípravy kvašeného nápoje z obilí je na našem území doložena archeologickými nálezy už u předslovanských kmenů. Čechové si do země znalost výroby piva přinesli s sebou a zdá se, že jako první k jeho dochucování začali používat chmel. Prvními písemnými doklady o výrobě piva v Čechách jsou tzv. klášterní nadační listiny českých panovníků z 10. a 11. století. Jedním z významných privilegií udělovaných panovníky měšťanům bylo právo várečné. Původně každý měšťan připravoval slad a pivo sám a rovněž své pivo čepoval. Bohatší majitelé prostornějších domů zdokonalovali své pivovarské zařízení a pronajímali je k várkám tzv. nákladníkům. To byli měšťané, kteří měli sladovnu a právo vaření a výčepu piva, ale neměli pivovar. Ve středověku totiž bylo považováno za řemeslo pouze sladovnictví, vaření piva bylo považováno jen za obchod. Ve starých listinách proto byla výroba piva nazývána sladovnictvím a do dnešní doby se uchovalo označení „sládek“ pro vedoucího výroby v pivovaru.