9. Zpráva z cesty za prací

Pro letní období, kdy bude kapacita výčepních tanků v restauraci sotva stačit, bylo dohodnuto a rozhodnuto, že se dočepuje zásoba pšeničného piva a přes léto se vařit nebude a volný výčepní tank se využije pro ostatní druhy, které půjdou na odbyt více. Toto rozhodnutí jsem podpořil velmi rád, přičemž jsem jej ohodnotil jako „promyšlené“, což tady je docela vzácnost. Normálně jsme vařili okolo 11 – 12 várek měsíčně, teď stěží stíháme s výkonem 18 – 20 várek v měsíci, při potřebě nafukovacího oddělení ležáckých tanků a bojím se, že bude hůř. Červen ale znamená hlavně období, kdy se slaví narozeniny pivovaru STARGOROD, letos třetí. A to MUSÍ stát za to. A taky stálo…..vyfasovali jsme nové bavorské apartní oblečky šité na míru v růžovo zeleném provedení (přičemž nám bylo sděleno, že konečně každý pozná, že jsme Češi!?), ve kterých vypadáme ještě hůř, než v těch starých, kuchaři napochodovali v nových šedobílých uniformách, šéfkuchař v bílém fraku…..a hned na začátku se mi odporoučela do věčných lovišť paměťová karta fotoaparátu, kde samozřejmě byla už celá řada snímků i z města, hlavně z částí, do kterých se normálně nedostaneme a ani se tam nijak moc nehrneme. Spoléhám tedy na to, že stáhnu nějaké fotografie od svých kolegů. Na dvůr hned ráno nacouval náklaďák s pískem a do připraveného rámu nasypal pět tun jemného písku, na tento podklad pracovníci údržby umístili velký bazén a do něj těsně před akcí přišlo padesát hektolitrů piva, samozřejmě ne našeho, ale dovezeného odjinud, nikdo ale neřekl odkud. Už první nasání oxidační vůně piva mě ujistilo o tom, že se jedná o něco z produkce našeho souputníka, pivovar Izyum. Dál jsem se neptal. Večer začal sice klasicky, jako na každopáteční show, ale program byl přece jen trochu jiný. Po zaplacení poměrně vysokého vstupného měl každý host zaručeno, že veškerá konzumace piva je BEZPLATNÁ bez omezení objemu, ovšem pod podmínkou, že pivo se bude pouze pít a nepoužije se na polévání svých spolustolovníků. V takovém případě, jako pokutu, si celou konzumaci piva takový host zaplatí. Musím říct, že za celý večer jsem neviděl nikoho, kdo by zhřešil. Zástupy zasloužilých a národních umělců (nám samozřejmě naprosto neznámých) předváděli své umění, kterému jsme se pokoušeli marně přijít na chuť, následovala série striptýzových vystoupení v dámském, pánském i skupinovém podání, velká travesti show a samozřejmě soutěže o skupinu s nejlepšími zpěváky z řad hostů. Pozdě večer pak hosté shlédli perfektní ohňostroj, který sice každého nadchnul, český bezpečnostní technik by ale omdlel hrůzou už při prvním výstřelu v zastavěné městské části, jen pár metrů od balkonů a otevřených oken. A pak to přišlo! VIP hosté se houfně rozběhli a skočili do bazénu plného piva. Vedl je sám prezident společnosti, ředitelka jej následovala elegantní šipkou, která vzhledem k její tělesné konstituci vyvolala malou vlnu tsunami. Bohužel moje zvědavost byla silnější, než pud sebezáchovy a v tuto pokročilou hodinu už chyběla i potřebná hbitost k úniku. Když jsem byl zaměřen, že jsem ještě suchý a nemám se k tomu, že by si zaplaval, bylo už pozdě uvažovat o únikové cestě. Byl jsem uloven a ze dvou metrů i přes můj metrák jsem po hlavě doplachtil doprostřed bazénu. Stačil jsem se jen v posledním suchém momentu nadechnout. Pivo jsem měl v nose, z uší mi tekla pěna, bylo to studené, lepkavé a pít se to nedalo. Ale to už bylo jedno, byl jsem tam. Můj kolega, zatím ještě suchý, si uvědomil, že pokud tak neučiní sám a do bazénu neskočí, dopadne stejně jako já, tedy vystoupil z davu a dobrovolně se nechal vhodit za námi, jiná cesta nebyla. My měli ještě štěstí, že před vhozením do piva padla otázka, máme-li u sebe něco, co nesmí do vody a tudíž fotoaparáty a mobily byly zachráněny. Šéfkuchař už takové štěstí neměl a putoval pod hladinu i s úplně novým mobilem. Byl štěstím bez sebe a v tom mokrém fraku vypadal jak nešťastný brouk, hůř než my. Tím ovšem akce zdaleka neskončila, po výstupu z bazénu se koupající rozdělili na dva tábory a začala válka „mouka proti vajíčkům“. Výsledkem bylo pivní těsto, které se úžasně dobře umývalo nejen z nás, ale na dvoře ještě dnes personál seškrabává zatvrdlé pozůstatky litého boje. Po vykoupání a převlečení do suchého trika už mi zbýval jen poslední úkol sezony, tradiční vystírka sladového šrotu, kterou provede za mé asistence vítězné družstvo zpěváků a pak jen poslední noční pivečko, eventuálně panáček placatého Jeníka a pak objednat taxi a domů odpočívat. A protože za pár dní odlétám domů, abych opět nabral síly a pročistil mozek, loučím se s Vámi na nějaký čas pivovarským pozdravem „Dej Bůh štěstí“.