Miloslav Urbánek, pivovarský a sladařský odborník a manažer v Síni slávy

Teprve prožitý život však ukáže, kdo se může za nemalou částí svého života ohlédnout s pocitem, že vykonal kus dobré práce. Že měl štěstí na povolání, které jej celý život bavilo, i když nebylo původně tím, které si přál. Nejinak tomu bylo i u Miloslava Urbánka. Narodil se 31. 7. 1938 ve smíšeném manželství v Jindřichově Hradci. Otec, povoláním úředník, byl Němec, maminka, švadlena, Češka. Manželský svazek, který vytvářel příznivé rodinné zázemí, byl záhy narušen druhou světovou válkou a odchodem otce na frontu. Když se za ním byli ke konci války do lipského lazaretu podívat, nikdo netušil, že to je setkání poslední. Z druhého nasazení na frontu se otec již nevrátil a manželka ani jejich čtyři děti se nikdy nedozvěděly, co se s ním stalo. Zůstalo jen pár vzpomínek a domněnky... Tím však nebyl svízelům konec. Ačkoli byla maminka české národnosti, po válce je čekal odsun do Rakouska a ze zdejšího sběrného tábora cesta do Kanady. Avšak příbuzní a přátelé pomohli, a tak se po anabázích v rakouských lágrech v roce 1947 vrací rodina do Československa, aby začali žít ve Mníšku na okrese Třeboň. Zde se Miloslav poprvé, ještě jako dítě, setkává s malou holčičkou, která se cestami osudu z východního Slovenska dostává k pěstounům do Čech. A po řadě let se stává jeho manželkou. Ale to bychom chod času předbíhali. Po ukončení měšťanky v roce 1953 bylo Miloslavovým snem stát se automechanikem. Ale do učení ho nevzali, tak jeho osud nabral svérázný vývoj. Ředitel školy mu tehdy, z dnešního hlediska možná trochu drsně, řekl: „Ty troubo, ty jsi poslední, který nemáš řemeslo. Jsi dobrý na chemii, mohl bys jít na sladovníka, ale je to v Plzni.“ Složitá finanční situace v rodině, kde maminka přes den šila v Otavanu a večer pro sousedy, vedla však k rozhodnutí najít pro syna takové učení, které by bylo spojeno s poskytováním stravy. A to nakonec rozhodlo o odchodu Miloslava do tehdejších Třeboňských pivovarů, odkud jej poslali do učení do plzeňského Gambrinusu. A tak začala jeho sladařsko-pivovarská éra. Ještě dnes vzpomíná na svůj první den v pivovaru: „Prošli jsme skoro všechny provozy, abychom věděli, kde a jak se vaří pivo, a ačkoli nám bylo patnáct, museli jsme okusit jejich výrobek. A nezůstalo u jednoho tupláku. Už tehdy mně pivo zachutnalo a mám ho dodnes velmi rád a nemine den, abych si ho nedopřál,“ říká Miloslav Urbánek. „A mohu jej pít v kteroukoli denní i noční dobu,“ dodává. V té době však nejen studuje a pracuje, ale kromě sportu také hraje na basu v podnikových orchestrech, které vystupovaly na řadě akcí v Plzni, ale např. i v Praze. Po vyučení, které zvládl s vyznamenáním, ho tehdejší ředitel školy posílal na střední školu, ale zmíněná finanční situace rodiny rozhodla o tom, že šel pracovat. Nastoupil do pivovaru v Jindřichově Hradci a jako nejmladší pracovník byl „paní starej“, jak se manželce sládka říkalo, k ruce. Dodnes na tuto dobu rád vzpomíná. „Práce bylo hodně, ne jak dnes od šesti do dvou, ale od nevidím po nevidím. Mnohé jsem poznal, mnohému se naučil. Navíc jsem dostával stále náročnější úkoly včetně administrativních,“ říká Miloslav Urbánek. „Ta papírová vojna měla jednu velkou výhodu – začal jsem si uvědomovat i jinou než technologickou stránku výroby piva,“ dodává. V roce 1957 se oženil právě s onou dívkou, kterou poznal v Mníšku a s kterou oslavil před nedávnem zlatou svatbu. To, že byl ženatý, mu pomohlo k tomu, že si vojnu odsloužil „doma“. Po vojně vystudoval pivovarnickou školu (1962) a stal se sklepmistrem v táborském pivovaře, kde od roku 1968 působil jako sládek a jako ředitel od roku 1972 na dalších 9 let. Táborský pivovar, který měl dlouhodobě namále, nakonec vytáhl k roční produkci 80–100 000 hektolitrů a přes složité podmínky částečně rekonstruoval, i když, jak říká, „přednost měl vždycky těžký průmysl a my v potravinářském jsme jen sbírali drobky“. Přesto prosazuje místo stoků výstavbu vířivých kádí v letech 1974 a 1975, na které dělal propočty Ing. Antonín Kratochvíle. Urbánkovi se také podařilo prosadit vybudování křemelinové filtrace a přetlačných tanků a také výstavbu nové stáčírny lahví. Když však přesto výroba piva 14. 2. 1981 v Táboře končí, stává se od následujícího dne ředitelem táborské sladovny, Obchodních sladoven, k. p., závod Tábor. I na novém působišti uskutečňuje rekonstrukci sladovny a mnohá další vylepšení, jak jen situace dovolovala. V technicky i technologicky zaostalé sladovně mění plynofikací způsob vytápění, buduje se nová administrativní budova s dílnami a sociálním zařízením, prašný dvůr se asfaltuje, instaluje velkou mechanizaci a prosazuje kompletní obklady stěn humen. „Dnes se to může zdát málo, ale nezapomeňte, že tehdy nebyla vůle táborskou sladovnu, jako mnoho jiných potravinářských provozů, modernizovat. A tak jsme to nakonec udělali vlastními silami,“ vzpomíná na nelehkou dobu Miloslav Urbánek. Během svého působení v pivovaře i ve sladovně prováděl ukázková cvičení civilní obrany pro Jihočeské pivovary, závody Obchodních sladoven a potravinářské podniky tehdejšího okresu Tábor. Za svou činnost v této oblasti byl několikrát vyznamenán. Za svou činnost a dosažené výsledky byl několikrát oceněn. Je držitelem titulu zasloužilý pracovník oboru a odznaku Vynikající pracovník oboru Pivo Slad Víno Nealko a obdržel další podniková ocenění. Přichází konec roku 1989 a s ním i mnoho změn. Miloslav Urbánek nadále vede sladovnu ale v domnění, že ho nová doba a jiní majitelé již nebudou potřebovat a chtít si otevírá koloniál a později řeznictví. Časem se však ukáže, že noví majitelé o něm vědí a mají zájem o jeho služby, o jeho organizátorské i odborné znalosti a vědomosti. A tak se jim v roce 1992 Miloslava Urbánka podařilo přesvědčit, aby se do sladovny, tentokrát již Sladovny Rudolf, vrátil a jako ředitel. V té době se staví nová klíčírna s mechanizací a uvádí do provozu tehdejší novinku, tzv. hnátkostroj. Tam působil až do odchodu do důchodu v roce 2003. Nadále tam působil ještě další tři roky jako poradce a expert na nákup ječmene až do doby, kdy jej zradilo zdraví. Dodnes velmi rád do sladovny zajde a setká se s majiteli i těmi, s nimiž v sladovně po mnoho let pracoval. Jak sám říká: „Táborská sladovna i lidé v ní jsou pro mne srdeční záležitost.“ Ani po odchodu do druhého důchodu nezahálí a podílí se svými radami na přípravě vzniku nedalekého minipivovaru a o pomoc a názor jej stále žádají v lihovaru v Blanici. Miloslav Urbánek má dvě dcery, 6 vnoučat a již dvě pravnoučata. Mladší dcera vystudovala Střední průmyslovou školu potravinářské technologie, obor kvasná technologie a sladovnickou štafetu nese v laboratoři ve sladovně Tábor. K jeho koníčkům patřil hokej, který hrával v barvách plzeňského pivovaru „i proti tehdy slavnému československému reprezentantovi Dandovi“, a také volejbal. Dnes si stále najde chvilku na oblíbený mariáš „v jedné ze tří partiček“ a také šachy. Když se jej zeptáte, má-li nějaké životní motto, kterým se po celý život řídí, jen se usměje a říká: „Tvrdé začátky a mnohdy svízelné situace mě naučily vážit si obyčejných věcí. Pro někoho možná až příliš obyčejných. Ale měl jsem štěstí na rodinné zázemí a na ty, se kterými jsem se potkal v pivovaře nebo ve sladovně. Poznal jsem mnoho lidí, kteří byli nejen odborníky, ale měli svoji práci opravdu rádi. Snad právě proto byli takovými odborníky,“ dodává Miloslav Urbánek, který je ceněný pro své odborné znalosti, manažerské schopnosti a lidský přístup.