Malé historické putování po českém pivovarnictví díl 5.

Na počátku byly tyto daně pouze terminované a vycházely z nutných potřeb naplnit pokladnu. Nejčastějším důvodem byly pochopitelně války. Tak například v 13.století se platil v Praze poplatek zvaný ungelt z každé várky piva. Veškeré daně zpoplatňující vše kolem výroby piva musely být schváleny zemským sněmem.

V roce 1481 byla města postižena tzv. povarným. Stavové tímto poplatkem přinutili odvádět ročně 1 groš z každého strychu obilí použitého k výrobě pšeničného piva. Toto povarné později museli platit i šlechtici, duchovní a ostatní výrobci piva.

Roku 1534 byla českým sněmem povolena daň zvlášť z výroby sladu a zvlášť z výroby piva. Daně samozřejmě neplatili ti, jež vařili jen pro vlastní potřebu. Roku 1522 spatřil světlo světa poplatek zvaný posudné. Každý sládek i šenkýř musel ze sudu piva (186 l) odvádět 1 groš.

Přelom ve výběru daní z výroby piva byl rok 1547. Mimořádnost ve vyhlašování poplatku se změnila v průběžnost a stálost. Ferdinand I. zavedl řádnou daň z nápojů. Rozhodnutí bylo bez ohledu na protesty šlechty. Daň se odváděla z vyrobeného i dovezeného piva (povarné), byly také stanoveny přesné míry sudů.

Císař Maxmilián II. poté v roce 1567 rozdělil zemi do berních okresů. Výrobci piva se samozřejmě snažili zatížení daní obejít. Proto každý sládek nejdříve obdržel od berního úředníka oproti zaplacení daně poukaz (boletu), tedy povolení uvařit várku. To platilo i pro dovozce. Daň se odváděla císařskému rychtáři. Nebyl již dělán rozdíl mezi pšeničným a ječným pivem.

Kromě stálých daní zatěžovaly výrobce i nadále mimořádné poplatky (např. daň válečná). Po bitvě na Bílé hoře byl na neposlušná města uvalen tzv. tác z trestu, jež činil jeden zlatý ze sudu piva. Daň se dědila a i s pozdějšími omezeními platila až do roku 1829. (pokračování)