5. Zpráva z cesty za prací

Proto jsem opět zamířil na východ a znovu do končin, které již naštěstí docela dobře znám. Tentokrát mě ale v rámci základní přepravy Praha – Kijev nehýčkaly letušky SKY TEAMU ČSA, ale poletuchové (letuška byla jen jedna a jen pro VIP) konkurenčního AEROSVIT UA. Palubní servis naprosto srovnatelný s jakoukoliv jinou světovou leteckou společností, jen s tím rozdílem, že byla možnost ochutnat ne naše tolik diskutované a nepitelné „10% G“, které se bohužel již dávno vetřelo i na paluby českých letadel, ale ukrajinský 12% ležák SLAVUTIČ. Plechovka ležáku v modrozlatém národním provedení dle pivních designérů není nejvhodnější kombinací barev pro pivo, nicméně skrývala v sobě pití krásné sytě zlatavé barvy a příjemné jemné hořké chuti a průzračného vzhledu, což lahodilo i mému jazyku zvyklému a vyznávajícímu hořčí piva. Podstatnou vadou na kráse byla ale výrazná kvasničná příchuť, která po polknutí působila vysloveně rušivě. Kdepak asi udělali soudruzi technologickou chybu? Po příletu do Kijeva mě ale čekalo docela silné rozčarování. Nejen, že celní odbavení trvalo více jak hodinu, kdy pracovníci milice podrobně studovali každou tečku a čárku v povinném imigračním formuláři, ale přestože firma věděla minimálně týden dopředu, že poletím, neměl jsem rezervaci na cestu Kijev – Charkov. Autobusy, vlaky i letecké linky byly beznadějně obsazené (byl pátek a každý jel z hlavního města domů) a tak jsem po hodině škemrání u různých přepážek přepravních společností (včetně licitace s „černými“ taxikáři, kteří požadovali za přepravu astronomické sumy v dolarech) zvolil nejmenší možné zlo a to ubytování v letištním hotelu s rezervací odjezdu do Charkova autobusovým spojem hned následující ráno. Abych přežil tento den, vyrazil jsem pro něco na posílení zdecimovaného ducha. Z pivních značek v místní prodejně jsem nakonec namátkově zvolil kijevský OBOLON (jedná se o „místní PU“, stavěno českými firmami, pivovar osobně znám), bohužel nic moc. Pivo mě silně neoslovilo, chuťově to byl takový ten univerzální nicneříkající euronápoj a tak jsem druhou návštěvou prodejny ukončil toto své denní trápení lahví mě již dobře známé a oblíbené kvalitní vodky RUSSKIJ RAZMER a po zbytek dne jsem si přivodil stav celkové anesteze. Ráno jsem konečně vyrazil prvním autobusovým spojem směr Charkov a po nekonečných sedmi hodinách cesty jsem se dopracoval k výčepu naší restaurace STARGOROD. Nevýslovné blaho! Bohužel 18% tmavý novoroční speciál, který jsem navařil při svém prvém pobytu, už nebyl. Měl premiéru 24.12. a v plánu bylo čepovat jej do druhé poloviny ledna, kdy končí zdejší pravoslavné vánoce. Ale podle sdělení personálu došel už 2.ledna. Asi se mi povedl. Denně se ho, mimo jiné druhy piv, spotřebovalo okolo dvou hektolitrů. Takže jsem jej uvařil, ale ve finále neochutnal. Zůstal jsem proto u 12% světlé klasiky, která spolu s ostatními zde vařenými druhy doznala zlepšení, kdy se po doporučené úpravě technologických postupů zlepšila pěnivost a chuť se stala příjemně výrazně hořčí. Na první pracovní poradě po mém příjezdu mi bylo sděleno, že již dorazila sestava minipivovaru pro zamýšlený nový podnik STARGOROD LVOV a tedy mě v nejbližších týdnech čeká přesun o tisíc kilometrů západním směrem, abych řídil montáž a připravil provozní nájezd naší pobočky.