4. Zpráva z cesty za prací

Vstup do fotogalerie Přiznám se, moc se mi nechtělo, ale práce je práce a koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Už po cestě jsem si recitoval verše K.H.Borovského Tyrolské elegie, zvláště pak pasáž: „…..jakpak se Ti Brixen líbí, neškareď se tak“, protože už sám výjezd z Charkova neomylně naznačil, že Evropa nenávratně mizí v dáli. Na pivovaru mě i přes pokročilou hodinu očekával pan ředitel, letitý pracovník tohoto závodu, se kterým jsem provedl první degustaci kvasnicového piva přímo z tanku a probral téma mého pobytu. Příjemný pán v letech, se kterým byla radost diskutovat o pivu. K ochutnání byl 12% světlé pivo, které bylo krásné sytě zlatavé barvy, v chuti mírně mladinové, jak jsem se později dozvěděl, je slabá kapacita spilky i ležáckého sklepa, proto jsou piva nedoleželá, přesto velmi příjemné mírné hořkosti, bez negativních vůní a chutí, bez problémů konzumovatelné. Ubytován jsem byl se v příjemném malém hotýlku nad městem, v maličkém pokojíčku s kompletní výbavou potřebnou pro pohodlné přespání, jsem bytost skromná, netřeba mi prezidentského apartmá hotelu HILTON IMPERIAL. O tom, že se ale asi jedná o pobočku HILTONu jsem se ujistil v okamžiku, kdy jsem se dozvěděl cenu pokojíku za jednu noc. Ráno jsem byl po cestě do pivovaru informován, že Izyum bylo za éry sovětských republik velké průmyslové město, rozpadem SSSR však průmysl upadal a v současnosti je to živořící městečko čítající necelých 50 000 obyvatel, což na místní poměry je větší vesnice. Tomu také odpovídá image města. Na náměstí stále majestátně vybízí třímetrový Vladimír Iljič k dokonání cesty ke světlým zítřkům a pomníky hrdinných vojevůdců jsou v každém neudržovaném parčíku hned vedle tribuny pro místní hodnostáře. Pivovar naštěstí tuto průmyslovou redukci přežil slavíce letos 100 let založení, jeho špičková výrobní kapacita je v současnosti někde okolo 100 000 hl. Nutno dodat, že ji nevyužívá, nicméně přesné číslo se mi nepodařilo získat. V roce 1907 jej postavila blíže nespecifikovaná německá společnost a fungoval až do II.světové války, kdy byl vybombardován a z velké části poničen. Zachovala se pouze část sladovny, kde se sladovalo vše možné pro výrobu lihu údajně pro polní nemocnice. Vlastní palírna byla umístěna v přebudovaném hvozdu. Po válce byl pivovar opraven a podstatnější rekonstrukce se dočkal až v roce 1960, čímž jeho technický rozvoj na několik desítek let skončil. V současné době se vedení snaží vlastními silami investovat do postupných oprav jak budov, tak i technologie, což pivovar finančně vyčerpává a z rekonstrukce provozu se stává nekonečný příběh. Na dvoře pivovaru jsem si všimnul jednoho momentu, na všech nákladních vozech pivovaru je nápis v češtině – ŽIVÉ PIVO a na některých i nápis ČESKÉ PIVO. Nad vchodem do pivovaru je český pivovarský pozdrav „Dej Bůh štěstí“, pozůstatek mých českých předchůdců. Vstup do fotogalerie Sladovna – stařičká budova s dřevěnými stropy a podlahami silně připomíná některé naše odstavené sladovny, všude čerstvě vybíleno, žádná velká plíseň, čisto. Jako muzeum by tento provoz byl připraven na prvou návštěvu téměř ihned. Ječmen se máčí ve dvou ocelových náduvnících s nuceným větráním, sladuje se v šesti téměř exotických Saladinových skříních o rozměru cca 1,5 x 10 metrů. Nerezová klimatizační komora je postavená nově. Maličký dvoulískový hvozd bez problémů pobral denní spotřebu sladu, kterého se zde ročně vyrobí 1200 tun, tedy pivovar je v potřebě sladu soběstačný. Šrotovník novějšího data je umístěn přímo nad vystírací kádí, čtyřnádobová varna z černé oceli příliš nevybočuje z obrázku varen některých našich starých pivovarů, kde není dostatek volných finančních prostředků na novou nerezovou varní soupravu a přestože má za sebou téměř čtyřicet let provozu, je vcelku ve slušném stavu. Opět čisto a dokonalý pořádek. Spilka a ležácký sklep ovšem překonaly veškeré možné představy, dokonce i mé nejdivočejší sny, které bývají v pastelových barvách a nadživotních velikostech. Přes veškerou nadlidskou snahu o čistotu a pořádek vévodily spilce hranaté ocelové neizolované hrnce s poklopem, ze kterých se i přes několik vrstev protikorozního nátěru loupaly šupiny rzi a systematicky oslabovaly stěnu hrnce (netroufám si říci kvasné kádě), jejíž tloušťka nebyla zřejmě větší, než alobal na čokoládě. Ležácký sklep na tom byl obdobně, nejstarší tanky měly stáří více jak padesát let a nebyly vařené, ale nýtované, některé ležaté, jiné stojaté. S korozí na tom byly všechny stejně a pevnostní složku tanků tvořilo několik vrstev barvy. Bylo mi doporučeno do povrchu tanku nikterak nedloubat, mohl bych se prý dočkat studené pivní sprchy. Sklep jsem tedy prošel velmi obezřetně. Vstup do fotogalerie Fitrace byla relativně nová, vybavená sítovým PADOVANem bez nefelometru, pro některé druhy piva tu byly jako záloha dvě mikrosvíčky PAL a dva trap filtry. Oddělení přetlačných tanků bylo téměř nové, pět nerezových izolovaných tanků bohatě pokrylo potřebu pivovaru a pro potřebu lahvovny zde stála i dofiltrace firmy “Udělej si sám“, malý svíčkový křemelinový filtřík zhotovený vlastní technickou skupinou pivovaru, jehož princip náplavu, dávkování křemeliny a vlastního průtoku piva mi zůstal tajemstvím. Při příchodu na lahvovnu jsem byl dotázán, zda někde u nás taky máme takové zařízení. Odvětil jsem, že v nějakém našem muzeu se určitě najde, za což jsem nebyl pochválen. Jednalo se o ruční dvouřadou lineární plničku na 2x6 lahví, ze které lahve postupovaly po jednořádkovém dopravníčku na jednohlavou ruční zavíračku, to vše s výkonem cca 10 lahví za minutu. Vše se stáčí pouze do PET lahví v pěti šesti objemových a tvarových variantách od 0,5 do 2 litrů, které si pivovar sám vyfukuje z preforem. V nově budovaném provozu v areálu pivovaru je v provozu rovněž malá stáčírna pitné vody a sodovky od PET 0,5 litru po barely na 10 litrů, ve stavbě je jednoduchá linka na limonády. Sudové pivo se stáčí na stařičké lince do klasických KEG sudů. Po prohlídce pivovaru přišla konečně na řadu degustace filtrovaných lahvových piv. Výčepní druhy i ležáky splňovaly již řečené, tedy sytá barva, plná chuť a příjemná hořkost, ovšem všechny bez vyjímky měly po stočení do lahve podstatnou vadu, silnou oxidační příchuť, jako by čerstvě prošly tunelovým pasterem bez předchozí stabilizace. Svědčí to o značném okysličení piva během cesty z ležáckého tanku přes filtr až do lahve – jeden z úkolů, který jsem obdržel k řešení. Trvanlivost takto připravených nestabilizovaných a nepasterovaných piv je stanovena na 30 dnů, což dle přiznání vedení pivovaru se ne vždy podaří. Ochutnal jsem i tmavý 12% speciál, za který by se nemusel stydět žádný pivovar. Chuť vyváženě sladkohořká s výraznou, ale nic nerušící chutí karamele – bez chyby. Nutno dodat, že vyrobit opravdu slušné pivo v takových podmínkách je skutečně husarský kousek, za což místního mladičkého sládka obdivuji a není zde na místě ani ten nejmenší povýšený úšklebek, kterými někteří mí čeští kolegové nešetří. Velmi fandím těm lidem z Izyumi, aby se jim jejich plány podařily a jednoho dne se dočkali i toho, že na lahvovně bude stát nová malá stáčecí linka od renomované světové firmy a varna se bude blýskat nerezem od ZIEMANNů. Všichni tady vědí, že to bude bohužel až za hodně dlouho, ale nevzdávají to. Vstup do fotogalerie