Soumrak nádražních restaurací

Na konci roku 2000 jsem se rozhodl, že se začnu věnovat fotografování nádražních restaurací. Tušil jsem, že by mohlo jít o zajímavou činnost, která spojí mé zájmy železniční a pivní. Projel jsem mnoho tratí v Čechách a navštívil desítky železničních stanic s nádražními restauracemi…

Většina lidí asi ví, že převážná část nádražních budov byla postavena ve druhé polovině 19. století. Šlo o dobu všeobecného rozmachu průmyslu, techniky a architektury. Toto období vtisklo pochopitelně svého ducha i do stylu nádražních restaurací. Mnoho z nich je možné obdivovat i v současnosti, ale bohužel už jen po všeobecné architektonické stránce. Nechci zveličovat a zobecňovat, ale některé dnešní interiéry, myslím zejména různé doplňky, „vylepšení“, vybavení a vůbec celkovou filosofii nájemců lze charakterizovat jedním slovem – neštěstí. Přesto jsem ve své činnosti neustal a při návštěvě stanic s restauracemi jsem vždy vystupoval z vlaku s očekáváním.

Na druhou stranu, přes ta zklamání a marná hledání ztraceného času jsem byl párkrát mile překvapen. Ještě dnes, kdy na každém rohu vznikají na místě jídelen, bufetů a uzenářství mekdonaldy, picérie nebo prodejny textilu, jsou v tomto globalizačním marasmu mnohde nádražní restaurace oázou s nezaměnitelným půvabem a atmosférou. Nemají sice již ducha 19. století, ale dejme tomu 60. či 70. let 20. století, a i to už se cení. Nemůžu se ovšem zbavit dojmu, že i na ně dojde.

Bohužel nemám příliš materiálů, ze kterých bych mohl čerpat a které by mně usnadnily orientaci v historii jednotlivých nádražních restaurací. Vycházím pouze z toho, co jsem během cest viděl a leckdy vydedukoval z daného stavu. Kromě interiérů restaurací jsem pro dokreslení dělal vždy i několik snímků nádražních budov. Toto fotodokumentaci jsem posléze doplňoval informacemi o otevírací době, druhu a ceně piva. Několikrát už mi bylo řečeno, že jde o informace nestálé, které se každým týdnem i dnem mohou změnit. To vím též, ale mně jde o zachycení restaurace včetně údajů ten den, kdy jsem ji navštívil a zatím nepředpokládám doplňování či aktualisování v pozdější době. Jde mi o zachycení momentu a svou práci beru spíše jako zprávu do budoucna.

Rád bych rovněž připomněl, že moje fotografie jsou zcela amatérské, a nemám ambice jimi sdělovat něco více, než je jejich dokumentační účel. Kdybych na jednotlivé restaurace měl více času a mohl zkoušet při jejich fotografování různou techniku, měnit osvětlení atd., šlo by poté pochopitelně vybrat lepší snímky.

Pokud se vydávám do odlehlejších míst, počítám v denním plánu s návštěvou i několika restaurací. Vše je závislé na vlakovém spojení, někdy se nabízí v přestupu mezi vlaky několik možností a musím z nich vybrat časově nejméně náročnou. Stane se, že mám mezi jednotlivými vlakovými spoji třeba jen 12 minut, z čehož je patrné, že o zvláštní kvalitě fotografií nemůže být řeči. Jsem radši, pokud můžu v restauraci zůstat aspoň hodinu, během této doby jí nejen vyfotím, ale mám možnost si dát více jak jedno pivo a poznat trochu její atmosféru. Při delším čekání pak častokrát objevím nejrůznější detaily, kterých bych si jinak nevšiml nebo se od místních štamgastů dozvím něco o minulosti restaurace.

Při plánu návštěv konkrétních stanic vycházím z jízdního řádu 1980/81, kdy se ještě vedle názvu stanice s restaurací uváděl jako symbol zkřížený příbor (teplá kuchyně) nebo pohár (studená kuchyně).

Nádražní restaurace byly zřizovány ve stanicích většího významu, které byly železniční křižovatkou nejméně dvou tratí.

V dřívějších dobách, kdy na dráze existovala vedle I. a II. i III a původně dokonce IV. vozová třída, existovalo dělení podle tříd i v čekárnách a restauracích. Ve velkých stanicích byly restaurace jednotlivých tříd samostatné, ve stanicích menšího významu měla jedna restaurace více lokálů pro příslušnou třídu.

Někdy byly restaurace i ve stanicích, ze kterých další trať nevycházela. Šlo o stanice ve větších městech či o stanice, kde se dle plánů s odbočnou tratí počítalo, ale nakonec nebylo realizováno. Tam, kde význam trati nebo města vzrůstal až po vybudování nádraží bez restaurace, nebo kde stoupala frekvence cestujících, byly v dalších desetiletích postaveny nejrůznější restaurační přístavby.

Skoro před každým nádražím nebo leckde i zastávkou pak byl situován hotel nebo ubytovací hostinec. Těmto podnikům, které zůstaly v provozu do současných dob jsem se ovšem nevěnoval, protože to už bych mohl fotografovat i všechny záchody atd.

Kritériem byla tedy pro mě restaurace přímo v nádražní budově nebo její přístavbě, nanejvýš v samostatné stavbě vedle hlavní budovy. Naskýtá se otázka, jaký je rozdíl mezi restaurací, hostincem, jídelnou a občerstvením. Pokud přesné vymezení existovalo v minulosti, tak v dnešní době je již zcela zapomenuto. Mám na mysli nápis restaurace, který dnes už neznamená, že jsou zde podávána jídla. Proto jsem jednotlivá zařízení neškatulkoval a hlavní kritérium, které jsem si zvolil před začátkem práce bylo poměrně jednoduché – půllitr čepovaného piva s obsluhou. Přestože jde o jasné pravidlo, není v důsledku kolikrát logické. Například: stará budova s bufetem sloužícím dříve jako restaurace, s obsluhou, ale pouze lahvovým pivem nebo s pivem na čepu, ale bez obsluhy a naproti tomu dřevěná letní boudička se dvěma stolky přilepená na budovu nádraží, kde si však můžu sednout a čepované pivo mi přinesou. Učinil jsem i několik výjimek v obou případech, ale většinou jsem se řídil svými pravidly.

Předtím jsem ještě uvažoval o rozlišení jednotlivých restaurací podle teplé, studené či žádné kuchyně, ale to už bych se zamotával. Zvlášť, když někde jeden den (týden) vaří, pak zase ne, atd.

Rovněž jsem se nesnažil dělit restaurace dle kvality. Ne, že bych neměl chuť, ale jde o velmi tenký led subjektivity; nicméně k určitému rozlišení se přeci jen trochu dostanu. Bylo by nečestné a nesportovní kritizovat například nájemce restaurace s kuchyní za to, že v ní nevaří, když mu přes den vystoupí z vlaku pár cestujících apod. V úvodu jsem se zmínil o neštěstí v souvislosti se stavem a celkovou atmosférou našich „nádražek“. Mám na mysli hlavně jejich společenské postavení. Udělejte si obrázek sami:

     …píše se rok 1901 a vy jste se ocitli na nádraží menšího nejmenovaného města. Vstupními dveřmi s leptaným sklem vstoupíte do restaurace a vyhlédnete si volný stůl. Odložíte si svršky a usednete ke stolu s bílými ubrusy. Za chvilku je u vás obsluha s jídelním lístkem. Dáte si dobře vychlazenou místní desítku, ale je zde nabízen i vzorně ošetřený plzeňský Prazdroj. Čekáte na jídlo a rozhlížíte se. Vedle výčepu je stůl, u kterého den co den zasedají místní štamgasti. Patří mezi ně i starosta, poštmistr, ředitel místní školy a rovněž přednosta stanice. K vedlejšímu stolu si sedla svátečně oděná rodinka, která nedělní oběd absolvuje právě zde.

Mezi tím se restaurace téměř zaplnila, protože před chvílí dorazil vlak a je čas na přípoj. Ve službě je několik číšníků, takže nikdo dlouho nečeká. Je chladný podzimní den a to znamená, že jste kromě vůně linoucí se z kuchyně i svědky příjemného tepla vycházejícího z masivních kachlových kamen. Přestože se topí uhlím, nikde není vidět mour, a přestože je zde vysoký strop, nevidíte pod ním ani jednu pavučinu. Po dobrém jídle a zaplacení odcházíte s dobrým pocitem.

Je rok 2001 a já vstupuji do nádražní restaurace nejmenovaného středně velkého města. Lokál od chodby oddělují dveře, jejichž skleněná výplň byla před nějakým časem nahrazena umně vsazeným papundeklem. Sedám si ke stolu a rozhlížím se. Vedle výčepu je štamgastský stůl u kterého sedí  -dle mluvy- místní galerka. Asi polovina stolů v restauraci má firemní ubrusy Pilsner Urquell, ostatní Staropramen. Na mém stole je ještě kromě špinavého ubrusu nevysypaný popelník s nápisem Velkopopovický kozel. Rovněž pivní tácky jsou jiného druhu – Budějovický Budvar a mozaiku českých a moravských pivovarů doplňuje Starobrno v podobě držátek na tácky. Sedím, sedím a číšník stále nepřichází. Na stěnách visí několik plakátů a mezi nimi všudypřítomné umělohmotné napodobeniny přední části sudů. Přestože zde nejsou kamna na uhlí, stěny jsou podivně načernalé a pod stropy několik zaprášených pavučin. V místech, kde stávala kamna jsou nyní hrací automaty s vesele blikajícími barevnými světly do zašlého sálu. Číšník nepřichází, tak vstávám, odcházím k pípě a ptám se:

„Máte něco k jídlu?“
„Nemáme.“
„Ale před vchodem je cedule SNÍDANĚ, OBĚDY, VEČEŘE.“
„To je stará cedule.“
Firemní pípa s nápisem Starobrno dle mých předchozích postřehů ještě nezaručuje, že se pivo tohoto jména z ní opravdu čepuje, zvlášť, když v mém zorném úhlu není žádný štítek či cedule s názvem a cenou piva. Proto se opět ptám:
„Co máte za pivo?“
„Vidíte, ne?“
„Tak jedno – kolik stojí?“
„Třináct padesát.“
„To je desítka?“
Ty dotazy jsou mi už trapné, ale moje chyba to není.
„Jedenáctka.“
Jsem tak  znechucen, že nemám sílu a ani chuť se hospodského ještě ptát, zda si to tu můžu vyfotit. Při dopíjení sklenice jsem si navíc uvědomil, že pivovar Starobrno jedenáctku nevaří.

Stále jsem se ovšem nedostal k tomu, jak by dle mého soudu měla ideální nádražní restaurace vypadat, ale začnu z opačného konce. Pro jistotu bych chtěl ještě jednou připomenout, že do mé aktivity nespadají mimo jiných i takové bufety a jídelny, které ve svém štítu nesou matoucí název „restaurace“ a které byly před časem na stránkách časopisu Železničář mezi nádražní restaurace počítány. Za další chci poznamenat, že oproti jiným kritikám není pro mě kladem ve zlepšení úrovně nádražních restaurací to, když dojde k náhradě klasických kamen ústředním topením, žárovek za zářivky či k omotání stříšky nad pípou umělými květinami. Často, vlastně všude, se setkávám v restauracích s nadměrným počtem hracích automatů, na kterých nájemce vydělá bohužel více než na hostech. Mnohde jsou také vidět plakáty například na skotskou whisky nebo vodku Smirnoff, ačkoliv se jedná o „nádražku“ IV.cenové skupiny. Rovněž nemám rád okázalé vybavení interiéru, kde vám napomádovaný číšník nabízí speciality v podobě „stejků“ a katových šlehů, ačkoliv se jedná o obyčejné nádraží, kde by většina návštěvníků uvítala guláš nebo španělský ptáček.

Nemám rád ani některé restaurace v pohraničních stanicích, které se specializují na cizince. Mám konkrétně na mysli nádraží Železná Ruda. Již jídelní lístek, kde figuruje čeština vedle němčiny jen jakoby z povinnosti, dává tušit, že není něco v pořádku. Chápu, že takto položené nádraží (přímo na hranici) nebude mít ani s astronomickými cenami problémy s návštěvností, ale přeci jen. Těmito vysokými cenami totiž odrazujeme nemálo našich turistů a potencionálních strávníků a tím ve svém důsledku zmenšujeme území České republiky nebo lépe řečeno, necháváme ho v těch hranicích, které nám byly vnuceny v roce 1938, případně neměníme stav „zapovězených pásem“ z let 1948 – 1989. To, že v těchto restauracích není slyšet čeština, není a nebude dle mého soudu normální stav. Navíc jsem zastáncem toho, aby případní zahraniční návštěvníci byli v našich restauracích svědky typické české kuchyně a nevycházelo se jim “vstříc“ v přizpůsobování a napodobování jejich stylu. Rovněž si myslím, že svíčky na stolech a proutěná křesílka do žádné nádražní restaurace nepatří. Koneckonců mnoho cizinců už naše „lepší“ stravovací podniky prokouklo a sami vyhledávají obyčejné české hospody.

 „…Ve všech pražských nádražních restauracích, jak nastane soumrak, rozvíjí se kus rušné a originální noční Prahy, do níž zapadá nejen železniční personál, ale i mnoho bludných duší z pražského publika na nočních toulkách pro vyražení a zábavu, ježto tam najdou vždy rušný život až do odjezdu posledního vlaku v každou večerní a noční hodinu…!“

Nebuďte v omylu, v žádném případě nejde o současný stav. Tyto věty napsal spisovatel K. L. Kukla, ve své době (před a po 1.světové válce) velmi oblíbený lidový spisovatel popisující život ve staré Praze. V současné době se nám o rušném nočním životě v pražských nádražních restauracích může tak akorát zdát a vlastně i o nádražních restauracích jako takových.

Jak  pravil klasik, nejhorší pivo je žádné pivo a já jen dodávám, že nejhorší „nádražka“ je zrušená „nádražka“. Dejme tomu Praha Masarykovo nádraží. Ve starobylé klasicistní budově z poloviny 19. století se na místě bývalé restaurace I. třídy a později jídelny, hraje forbes, šipky a kulečník. Místo druhé restaurace je dnes předražená nepovedená prodejna potravin a hraček (medvídci, žabičky – sádroví trpaslíci tam zatím nejsou). Není kde důstojně čekat na vlak, není kde si dát teplé jídlo.

A co třeba Praha hlavní nádraží. Bez restaurace, bez jídelny, bez výčepu, bez čekárny. Dvě překrásné secesní restaurace už ale nezejí prázdnotou. Nastěhovaly se sem tisíce použitých košil, svetříků a spodních prádel. Avšak v hale nechybí kasino a desítky hracích automatů.

Argumenty přednostů stanic, kteří rozhodují o pronájmu restaurací jsou mnohokrát opravdu zarážející. Jeden z argumentů pro jejich neobnovování je například ten, že pokud na nádraží není restaurace, nezdržují se v okolí tolik bezdomovci jako na nádražích s restaurací nebo bufetem. Tak nevím. Takže zrušíme například noční tramvaje, protože v nich čím dál tím víc jezdí bezdomovci? Kdo se bude za pár let komu přizpůsobovat? Drtivá většina normálních cestujících pak nemá možnost restaurace využívat. Další z argumentů je ten, že klasická nádražní restaurace je přežitek, a že cestující veřejnost v současné době preferuje spíše styl rychlého občerstvení. Ve společnosti se pak nezřídka uplatňuje názor, že nádražní restaurace znamená něco nedůstojného, podřadného atd. Je dnes neuvěřitelné, že nádražní restaurace byly v době Rakousko-Uherska gastronomickou chloubou příslušného města a patřily ke špičce mezi ostatními restauracemi. Důstojná náhrada však v prostorech restaurací nevzniká. Ve skutečnosti jsme zde svědky heren, barů a většina z nich zůstává opuštěná a nevyužitá nebo slouží jako skladiště. Jako odstrašující příklad je možné uvést železniční stanici České Budějovice. Původní restaurace zde byla kompletně přestavěna. Byl vybudován nový nižší strop, který původní prostor rozdělil do dvou podlaží a navíc, jak přízemí, tak první patro bylo rozděleno několika příčkami na více menších či větších místností. Naskýtá se otázka, kam zmizeli památkáři. V nových prostorech vznikla mimo jiné pizzerie, herna a discoklub. Každý, kdo prochází nádražím a chce si dát obyčejné jídlo nemá možnost. Nejsem nijak vysazen proti pizze, ale myslím si, že jde do jisté míry o specialitu, která by neměla tvořit základní stupeň stravování na nádražích a vlastně kdekoliv jinde. Pizzerie by měly být spíše doplňkem a jen v té míře, která odpovídá procentu jejich milovníků. Navíc všeobecně nejde o skutečné pizzerie, ale o jakýsi paskvil, kde vám třeba i ohřejí čínskou polévku a kde by místo piva bylo rozhodně přijatelnější si vybrat z kvalitních italských vín.

Bohužel se nemůžu zbavit dojmu, že pod rouškou přežitku nádražních restaurací se skrývá nechuť k práci a s tím ruku v ruce nám tolik typické zlatokopectví v podobě rychlého a co nejjednoduššího vydělání peněz za minimální úsilí. Každý jistě ví, že provoz i té nejjednodušší kuchyně není snadnou záležitostí oproti triviálnímu upečení pizzy či ohřátí McDonaldu v mikrovlnné troubě.

Ještě, že je možné si alespoň někde dát u stánku v hale opečenou klobásu s chlebem. Ani takovou možnost nemají cestující v České Třebové, jednom z největších železničních uzlů ČD. Kam zmizely staré dobré českotřebovské časy, kdy zde byla nádražní restaurace v provozu dokonce nepřetržitě?

Na nádraží v Jeseníku si jeden kamarád objednal v restauraci párek s hořčicí (nic jiného neměli) a ke stolu s ubrusem mu jej přinesli na papírovém tácku a bez příboru…V Liberci jsem byl tak zhnusený  z „nádražního hostince“, který sice teoreticky splňoval moje kritéria pro focení, ale nenašel jsem odvahu dělat snímky mezi galerkou. Můj smutek byl o to větší, protože liberecké nádraží má nevyužité nádherné prostory, ne nepodobné těm secesním na pražském hlavním nádraží.

Po výše uvedených příkladech by se tedy dalo říci, že úpadek nádražních restaurací je „bohužel“ nevyhnutelný a zákonitý. Tento dojem o jejich přežitku je však falešný a uměle vyvolaný.  Dobrým a zároveň výmluvným příkladem, že to u nás jde, je restaurace na hlavním nádraží v Brně a třeba i v Praze na Smíchově, přestože i ony mají své neduhy. Nerad argumentuji cizími zeměmi, ale například restaurace na Lyonském nádraží v Paříži patří mezi nejluxusnější pařížské podniky a přitom dobře prosperující. Když tak o tom všem přemýšlím, tak musím přiznat, že nemám rád ani zaplivané „pajzly“, ale ani kýčovitý luxus, za kterým se většinou skrývá jen navoněná bída. Je pochopitelné, že není možné se vracet do doby před sto lety. Změnil se nejenom styl stravování, ale především jinou roli hraje i samotná železnice. Prakticky až do 1. světové války měla monopol na přepravu cestujících a s tím souviselo i její odlišné společenské postavení. Vždyť pro nás i tzv. nádražní hostince (bez kuchyně) nebo jídelny, mnohokrát mylně považované za původní (klasické), začaly vznikat převážně až za první republiky. Zajímavou kapitolou pak byla bezesporu totalitní éra, která věhlasu nádražních restaurací nasadila trnovou korunu.

Přesto si ale myslím, že dobrá nádražní restaurace, jak na velkém, tak na menším nádraží, může přežít i v tomto století. V první řadě si ale nesmí na nic hrát. Měla by být solidní restaurací třeba se starými, ale čistými ubrusy, která má otevřeno od rána do večera. Ráno by měla být připravená dršťková polévka a křupavé rohlíky. Hotová jídla by měla být stále od dopoledne až do zavírací doby. Mělo by se čepovat dobře vychlazené pivo z místního nebo nejbližšího pivovaru. Výzdoba by neměla být přeplácaná, květiny by nemusely být vůbec. Veškeré pivovarské náležitosti (sklenice, tácky, popelníky atd.) musejí být od pivovaru, jehož pivo se v restauraci čepuje. Stoly i židle mohou být zašlé, ale musejí mít po čtyřech nohách. Záchody by měly být čisté, ale nemusejí vonět (nejsme ve francouzské parfumerii). Na každém stole by měla být solnička a pepřenka, aniž by si je host k jídlu vyžadoval. Když některé jídlo dojde, musí být jeho název včas přeškrtnut v jídelním lístku či smazán z tabule. U pípy musí být cedule nebo štítek s druhem a cenou piva. V lokále by neměly být hrací automaty. To je asi tak všechno, už mě nic dalšího nenapadá. I když moje subjektivní hodnocení vypadá na první pohled dost přísně, myslím si, že by uvedené věci měly být samozřejmostí. Ačkoliv je velká většina nádražních restaurací nesplňuje, myslel jsem při psaní těchto řádků na dvě restaurace – v Bakově nad Jizerou a v Ústí nad Labem západním nádraží. Ne, že by byly dokonalé, ale považuji je za jedny z nejlepších.

Na závěr ještě bez nároku na úplnost vyjmenovávám nádraží, na nichž se nacházely reprezentační nádražní restaurace, které bohužel svému účelu již neslouží. Reprezentací myslím určitou dekorativnost a jedinečnost interiéru v podobě ozdobných štuků, fresek, mozaik atd. (stav druhé poloviny roku 2001):
Praha hlavní nádraží (jiný účel)
Praha Masarykovo nádraží (jiný účel)
Praha-Těšnov (zbořeno)
Liberec (jiný účel, nevyužito)
Česká Třebová (jiný účel)
České Velenice (nevyužito)
České Budějovice (jiný účel)
Plzeň hlavní nádraží (nevyužito)
Plzeň Jižní předměstí (nevyužito)
Chomutov (nevyužito)
Teplice v Čechách (nevyužito).