Dostaveníčko u rybiček

Uplynulý rok se na české pivní scéně tak trochu podobal tomu předchozímu. Zatímco mezi průmyslovými pivovary pivaři oplakávali těžko pochopitelné uzavření Braníku, smutnili nad velmi nejasnou budoucností (snad) dočasně zavřené Podkováně a s obavami registrovali, jak „chodí Heineken okolo, nedívej se na něho“, nových restauračních pivovarů se opět urodilo. Je rozhodně dobře, že ochutnavači dychtiví netuctové produkce mají po čem pást téměř v každém koutě republiky. Výjimkou nejsou ani západní Čechy, kde hned dva nové mini se chlubí vročením 2007: Purkmistr v Plzni-Černicích a pivovar U Rybiček ve Stříbře. A právě tam jsem se na začátku prosince vypravil na výzvědy. Záměrně jsem návštěvu trochu odkládal, aby se pivovar po slavnostním otevření mohl tak nějak adaptovat na běžný provoz. Přiznávám, že mě taky velmi lákal pivní speciál, který se měl objevit právě zkraje prosince. Zkrátka a dobře, chtěl jsem mít celé pivní menu pěkně pohromadě. Jak se ukázalo,v tomhle bodě jsem se trefil. Pivovárek se nachází v Plzeňské ulici, kousek od hlavního náměstí a jeho sídlem je rekonstruovaný dům ze 14.století. Trochu jsem litoval, že po našem příjezdu bylo celé okolí pod sněhem. To bylo vzhledem k ročnímu období pochopitelné, ale závidím místním tu možnost letního posezení na zahrádce, s malebným výhledem na sousední minoritský klášter a jeho zahrady, svažující se k říčce Mži. My ovšem venku příliš neokouněli, radši rychle vešli a začali se rozhlížet po lokále. Dlouhé místnosti vévodí na jednom konci dvounádobová varna v mědi, nezbytná to dominanta interiéru většiny restauračních pivovárků, jeho protiváhu pak na druhém konci tvoří výčep a coby bonus hned naproti dveřím krb s krásným měděným obložením. Rozhlížení se nám trochu protáhlo, protože restaurace byla téměř plná. Bylo vidět, že nový pivovar táhne návštěvníky přespolní i místní a relativně malá kapacita by se do budoucna mohla stát problémem při hledání místa. Naštěstí jsme nakonec našli dvě místečka hned u výčepu a měli tak všechno takříkajíc z první ruky. Přítelkyně, postižená povinností řízení, se hned zaradovala nad pípou s nápisem nealko. K jejímu překvapení z ní ale neteklo nealkoholické pivo, nýbrž černohorská točená Kombajnérka. Já se během jejího brblání o nejobskurnější limonádě, jakou kdy pila začal poctivě propracovávat kompletní nabídkou piv, jejichž jména vzešla z veřejné soutěže, konané mezi místními ještě před otevřením pivovaru. Desítka Stříbrňák mě doslova nadchla. Krásně voňavá, samozřejmě bez filtrace a pasterace, plná a řízná, doslova materializace toho, proč vlastně restaurační pivovary tak rád objíždím. Na chviličku jsem zakolísal a uvažoval, zda nevzdat ochutnávku dalších piv a „neuloupnout“ ještě tři. Ale zvědavost zvítězila, a tak jsem postupně ochutnal ještě dvanáctku Argent, tmavou třináctku Horník, pšeničnou čtrnáctku Duchmaus a nakonec i višňový speciál Ostrostřelec. Zatímco dvanáctka mě zaskočila snad až přílišnou hořkostí a u pšeničné čtrnáctky (pojmenované podle legendárního místního strašidla) jsem postrádal víc charakteru a voňavosti, pro tuto kategorii tak typických, tmavá třináctka mě doslova uchvátila. Ačkoliv nejsem primárně fanouškem zrovna tmavých piv, musel jsem ocenit opravdu vyváženou chuť bez zbytečné sladkosti a vpravdě nosulibou vůni. Stejně tak i višňový speciál, ač ovocem ochucená piva nepatří mezi má nejoblíbenější, mě oslovil. Nemusel bych, pravda, tu kompotovou višeň, kterou výčepní občas do piva přihodil z připravené sklenice, ale jinak jsem si pochutnal. Našly by se i u českých minipivovarů případy, kdy snaha o ovocné pivo skončila přinejmenším rozpačitě. O to víc musím višňového Ostrostřelce pochválit, že hned na první pokus vyšel tak hezky. Zajímal jsem se u obsluhy o podrobnosti technologie výroby, ale odpovědi se mi nedostalo. Tím se dostávám k drobné vadě na kráse celého jinak velmi příjemného odpoledne. Musím konstatovat, že obsluha nebyla v době naší návštěvy příliš na výši. Přítelkyně, vyladěná Kombajnérkou do kousavé nálady, komentovala dost jízlivě výkony nebohé servírky, zatímco já, usazen přímo u píp, musel jsem chtě nechtě sledovat prazvláštní techniku práce výčepního. Piva dotáčená na několik pokusů a pak postávající smutně na baru dalších pár minut nebyla bohužel výjimkou. Měl jsem štěstí, že díky své pozici jsem si mohl sklenice pro sebe vždycky včas uzmout a tak si aspoň trochu užít pěny. Naše rozpaky ovšem dostoupily vrcholu, když z kuchyně přišel do výčepu kuchař, aby si tu v klidu mezi hosty zakouřil. Abych nekončil kriticky, musím naopak Rybičky pochválit za velmi dobře dotažené služby pro sběratele. V prodeji byla na místě jak kompletní sada pěti tácků, tak i početná kolekce pivního skla od třetinek až po tuplák, včetně speciálních sklenic na pšeničné pivo. To je stav, kterého se některé české minipivovary nedobraly ani po letech provozu. Nezbývá než doufat, že se brzy začnou nabízet i lahve s patentním uzávěrem nebo aspoň prodej piva v PET lahvích, protože já měl velkou chuť vzít si s sebou aspoň kousek toho dobrého, co jsem v pivovárku U Rybiček ochutnal.