Malé historické putování po českém pivovarnictví díl 3.

Měšťané královských měst samozřejmě viděli ve šlechtě a jejím pivovarnickém podnikání nechtěnou konkurenci. Vyrojilo se množství sporů. Měšťané zakazovali šlechtě dovážet do měst své pivo. Šlechta naopak zakazovala poddaným prodávat obilí do městských pivovarů a přinutila nabídnout je nejdříve panstvu.Tím bránila měšťanským právovárečníkům kupovat kvalitní suroviny pro výrobu sladu a piva, nedovolila také poddaným kupovat pivo z městských pivovarů a nutila je odebírat pivo panské. Šlechtictvo rovněž začalo porušovat mílové právo královských měst. Tato výsada ochraňovala řemesla a živnosti v okruhu jedné míle (7,48 km) kolem hradeb města od konkurence.

Měšťané si stěžovali na šlechtu u krále. Bohužel na královském dvoře nenašli zastání a tak se obrátili k soudu. Spor se rozrostl do velkých rozměrů a byl nevyhnutelný zasáh krále. Spory, přetrvávající od roku 1484, skončily až tzv. Smlouvou svatováclavskou v roce 1517. V této listině král Ludvík Jagellonský stanovil, že šlechtici sice mohli vařit pivo pro vlastní potřebu, nicméně nemohli ho dovážet do měst při výročních trzích.

Tato smlouva znamenala zásah do městských práv a podpořila rozvoj panských pivovarů. V roce 1712 bylo v Čechách 1294 pivovarů, z toho 991 panských, 138 v poddanských městech a jen 135 v královských a horních městech.

V 16.století se poprvé dozvídáme i o právu propinačním. Šlo o povolení zřizovat v určitém okruhu pivovary či vinopalny, vyrábět v nich pivo a lihoviny a poté prodávat ve výčepech. Propinační právo nejprve obdržela královská města, až později šlechta a další obce. Právo umožňovalo měšťanům vybírat poplatky za dovoz cizího piva do obce. Propinační právo v českých zemích existovalo až do roku 1848. Tehdy bylo rozhodnuto, že za úplatu (r. 1848: 5 000 zlatých) si může pivovar založit kdokoliv. Peníze byly rozděleny mezi vlastníky propinačního práva. Výsada byla definitivně zrušena až v roce 1869.