Prusko-rakouská válka a pivo

Válka roku 1866 je dnes neprávem zapomenuta, ač byla největším vojenským střetnutím druhé poloviny 19. století. Dnešní školní dítky tuší nanejvýš, že kdesi u Královýho Hradce lítaly nějaké koule prudce. A jen ty nejpilnější z nich vědí z mimoškolní četby, že na rakouské straně se vyznamenal jakýsi kanonýr Jabůrek. O tom, že rakouský vrchní velitel, polní zbrojíř Ludwig von Benedek, dozvěděv se o Jabůrkově hrdinství, zvolal: „Dejte mi sto Jabůrků a vítězství je naše!“, neví vskutku nikdo. (Pozor, v německy psaných análech je nutné vyhledávat Jabůrka v německé transkripci – Freiherr von Jabuhreck!) Ludvig von Benedek na počátku války očekával Prusy v okolí Olomouce; čekal, že půjdou z Horního Slezska podél severní dráhy císaře Ferdinanda nejpohodlnější cestou na Vídeň, tj. od Bohumína přes Přerov, Hodonín a Břeclav. Teprve když Prusové obsadili Sasko, vytušil rakouský nejvyšší, že nepřítel zaútočí přes Čechy a hnul se s vojskem od Olomouce k Hradci Králové a k pevnosti Josefovu. Trvalo mu to asi deset dní, takže pruská Labská armáda mezitím 22. června vstoupila do Čech u Šlukova a Hřenska a pokračovala k České Lípě. Den na to 1. armáda prince Fridricha Karla vstoupila do Čech od Žitavy a obsadila Liberec, konečně 2. armáda korunního prince Fridricha Viléma prošla 26. června průsmyky u Trutnova a Náchoda. Téhož dne první dvě armády, které přišly dříve, zvítězily ve srážkách u Kuřívod, Svijan a Sychrova a dostaly se tak k řece Jizeře hluboko v nitru Čech. Dne 27. června obsadila 2. armáda Náchod a získala volný přístup do Polabí. Téhož památného dne došli Prusové také k Trutnovu a tam byli poraženi – byla to jediná bitva této války, v níž zvítězili Rakušané. Z vítězství se však neradovali dlouho, protože hned nazítří se Prusové vrátili a rakouské vojsko už Trutnov neudrželo. Téhož dne zvítězili Prusové ještě u Mnichova Hradiště a u České Skalice, dalšího dne u Jičína a u Dvora Králové. Jejich tři armády se mohly spojit a vyhrát rozhodující bitvu u Hradce Králové 3. července. Budeme-li se ptát na smysl celé této války, řeknou nám vzdělanci, že šlo o vůdčí postavení v Německém spolku. Moderní badatelé ovšem namítnou, že toto je pouhá propaganda, protože války se nedějí pro tak abstraktní příčiny jako je nějaký Německý spolek, že skutečné příčiny jsou tržní a že v každém konfliktu jde o nějakou rozhodující komoditu. V americké tak zvané „válce za nezávislost“ šlo přece o čaj (viz Boston Tea Party 1773). O co šlo ve válce roku 1866? Soustřeďme se na bitvu u Trutnova, snad tam najdeme vysvětlení. Ráno 27. června 1866 se přes nehájené hranice dostal do Čech pruský armádní sbor pod velením generála Bonina. Táhl směrem k Trutnovu. Tam ho měl zastavit rakouský 10. armádní sbor pod velením podmaršálka Gablenze. Rakušané dorazili k městu jako první – alespoň jejich předsunutá brigáda – a obsadili strategické výšiny nad městem – Šibeník, Janský vrch a zejména Chmelnici. O tu totiž šlo: „Kdo je pánem chmelnice, je pánem i pivovaru!“, vydal heslo dne plukovník Mondel, velitel brigády. A vojáci, rozplameněni tímto heslem, bojovali vskutku jako lvi! Překvapili přicházející Prusy a donutili je k boji dřív, než mohli obsadit trutnovský pivovar. Kolem poledního se však pruské přesile přece jen podařilo dobýt Chmelnice a rakouské vojsko bylo nuceno ustoupit z trutnovských výšin. Neznamenalo to však konečné pruské vítězství. Během odpoledne přišly Rakušanům posily a po tuhých bojích, znamenajících těžké ztráty na obou stranách, Rakušané před večerem znovu stanuli na Chmelnici. Zbývalo vyčistit město od Prusů, kteří ustoupili až za zemské hranice, aby se doma mohli v klidu znovu zformovat. Příchod vítězných vojáků do města Trutnova popisuje soudobé svědectví: „To bylo vítání, pozdravování a jásotu! Vojsko objímalo se mezi sebou a s lidem občanským, a kdekdo byl, spěchal, aby ruku stiskl statečným českým jezdcům a vítězné pěchotě… Jezdci potom napájeli svoje koňstvo z kašny uprostřed náměstí, sami pak, jakož i utrmácení pěšáci, chápali se dychtivě džbánů, sklenic a konví, jež obyvatelstvo v největším chvatu jim přinášelo.“ O obsahu těch džbánů, sklenic a konví se pamětník nezmiňuje, zřejmě považoval za samozřejmé, že to nebyla voda. Zapsal přece, že vodou se napájelo pouze koňstvo! Toto svědectví můžeme považovat za doklad, že Prusové toho dne nestačili trutnovský pivovar vydrancovat a že účelu bitvy o Trutnov bylo dosaženo. Prokázala se pravdivost hesla jasnozřivého plukovníka Mondela; rakouské vojsko, dobyvši Chmelnici, zůstalo pánem pivovaru. Vypráví se, že ustupující Prusové, kteří svou žízeň mohli hasit pouze vodou z Úpy, slyšeli z jásajícího města cinkot sklenic a konví, který jim dokládal jejich potupný neúspěch boje o pivovar, a zatvrdili se proti Trutnovu velmi. Hned druhého dne se pruská armáda k Trutnovu vrátila a Rakušané, kterým se na rozdíl od Prusů nedostalo čerstvých posil, jí už nedokázali čelit. Snažili se sice svůj pivovar hájit, ale nakonec jim nezbylo než ustoupit, jak od pivovaru, tak z Chmelnice. Pro město i pro pivovar to mělo osudné následky; Prusové v Trutnově zabrali piva za 16 512 zlatých! Aby svou porážku dne 27. června 1866 – konec konců jedinou v celé válce – vysvětlili, zdvihli Prusové proti Trutnovu hanlivou mediální kampaň, plnou pomluv, že Trutnovští na Prusy z oken stříleli a lili ně vařící vodu či olej. Zvláště pomluvili hostinského Antona Starka od Bílého koně; jejich zvědové jim totiž donesli, že on to byl, kdo první vyvalil sudy a nejaktivněji se účastnil onoho napájení vítězných vojáků na náměstí. Obvinili ho, že on sám zastřelil šestnáct muzikantů pruské vojenské kapely. Je to absurdní – představte si, že uprostřed bitvy stojí na trutnovském náměstí vojenská hudba a hraje. To ovšem vyloučeno není, protože pruští vojenští hudebníci jsou schopni hrát až do roztrhání těla, když dostanou rozkaz. Ale je téměř vyloučeno představit si lstivého Antona Starka, jak za oknem svého hostince, kryt vývěsním štítem s bílým koněm, cílí a střílí. Má rakouskou pušku předovku, po každé ráně ji opře pažbou o zem, protáhne hlaveň, nasype prachu, vsune kouli, přitlačí, znova zacílí. A tak pomalu a cílevědomě likviduje pruské muzikanty, kteří stojí a nerušeně pokračují ve hře. Stark je systematik - začne pikolou a skončí bombardónem. Pak vyčistí pušku, uloží ji do almary a jme se obsluhovat hosty, které už neruší randál vojenské kapely. Ač představa tohoto střílení muzikantů je nepředstavitelná, lid pruský tomu uvěřil, protože to bylo v novinách. Když pak byl trutnovský starosta spolu s osmnácti významnými měšťany (mezi nimiž ovšem nechyběl hostinský Stark) veden pěšky přes hranice do vězení v Pruském Slezsku, lid je cestou týral, způsoboval jim všelijaké ústrky – a vůbec jim nedal napít! Proč poražení Prusové šli dalšího dne do Trutnova znovu? Takticky to nemělo smysl, když už jiné jejich části byly za Jizerou a u Labe a volně pochodovaly k Hradci. Proč za zády těchto vítězných vojsk dobývat ještě jakýsi Trutnov kdesi v pohraničních horách? Jedině proto, že opanování Trutnova bylo vysoce prestižní záležitostí. Pivo z trutnovského měšťanského pivovaru (založeného už roku 1582) dosáhlo totiž již dříve značné obliby v blízkém zahraničí. Prusové o něm věděli už ve válce sedmileté, proto roku 1756 táhli do Čech přes Trutnov a zabavili tam všechno pivo, které ve městě bylo. Protože jsou Prusové národ důkladný a vše řádně evidují, zůstala tato trutnovská zkušenost v análech pruské armády a byla využita za sto deset let roku 1866. Trutnovské bitvy se prokazatelně děly kvůli trutnovskému pivovaru. Pivo je zřejmě ona komodita, o niž v této válce šlo! Připomeňme si, že Prusko mělo v této válce spojence na severu, Rakousko převážně na jihu a v Porýní. Jsou to dvě kulturní oblasti, výrazně se lišící dodnes. Na jihu je oblast převážně katolická, avšak navzdory tomu podobojí – je tam domovem dobré pivo i dobré víno. Luteránský sever nemá víno, jenom pivo, kterému příliš nerozumí; jak by jinak Berlíňáci mohli pít své Berliner Weiße se sirupem? Je evidentní, že válka roku 1866 byla konkurenčním bojem mezi pivy českého typu a mezi Berlínským Bílým. Vojíni v této válce sice bez ostychu stříleli koule do ubohých lidiček, ale majetek šetřili. Pivovary neničili, snažili se je pouze vypít a tak nepříteli způsobit co největší škodu. Benedekovi to mělo dojít, viděl přece, že se pruský útok prvních dní soustřeďuje na pivovary Klášter a Svijany a že po dobytí těchto pivovarů se postup Prusů opožďuje. Na tom měl vybudovat novou nadějnější taktiku. Benedek však pohříchu do poslední chvíle nepochopil, o co jde! Benedek v tom konečně nebyl sám, rakouští letopisci dodnes vynášejí vítěznou bitvu u Trutnova 27. června a rakouskou porážku dalšího dne u téhož Trutnova přecházejí a zamlčují. Přitom tato tak zvaná „porážka“ 28. června byla skutečným rakouským vítězstvím. O výsledku války bylo totiž už tehdy rozhodnuto! Bitvy u Jičína, u Dvora Králové ani u Hradce už nemusely být svedeny, tisíce vojáků tam padly zbytečně. Už u Trutnova bylo možno podepsat příměří. Jakýsi Německý spolek byl sice ztracen, ale co je to proti tomu, že české (rakouské, jihoněmecké) pivo jednoznačně zvítězilo. Pruské vojsko, vypíjející české pivovary, si natolik zvyklo na českou kvalitu, že jiné pivo pít nechtělo a při Berliner Weiße zůstali jen skalní staromilci. Od té doby kdejaký severoněmecký pivovar vaří pivo na český způsob a dokonce se tím ani netají; proč by se jinak ta piva jmenovala Pils? Ale ještě se vraťme do Trutnova: Po válce roku 1866 začali Trutnovští s válečnými ztrátami počítat a modernizovali pivovar, aby zvýšili výstav piva i mírové zisky jako rezervu pro válečné ztráty. A když je neochránila rakouská armáda, už roku 1895 se svěřili do ochrany horského ducha Krakonoše. A ten je uchránil ve všech dalších válkách až dodnes. Vejdi a neuškoď! O autorovi: Doc. MUDr. Zdeněk Susa, CSc., (1942) vystudoval medicínu na pražské fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, absolvoval v roce 1966. Pracoval v různých lékařských oborech, dosáhl specializace I. i II. stupně ve vnitřním lékařství a má licenci jako odborný lékař pneumolog. Vědecký titul kandidát věd (CSc.) obhájil v roce 1991, docentem pro vnitřní lékařství se stal v roce 1993. V současné době pracuje jako učitel vnitřního lékařství na 1. lékařské fakultě UK v Praze. V domácích i v zahraničních odborných časopisech publikoval více než 100 prací. Přednáší a publikuje nejen ve svém oboru, ale zabývá se také bioetikou, vztahy duše a těla, vztahy oficiální a alternativní medicíny; obecně je možno říci, že má rád „medicínu v souvislostech“. Z těchto okrajových a nelékařských oblastí publikoval další nejméně stovku článků. Jeho největším dílem je dvoudílná kniha Ultreia, která je svědectvím o jeho více než třítisícikilometrové pěší pouti Evropou, již vykonal z Prahy do Santiaga de Compostela a na mys Finisterre – Konec světa.