Chtěl se věnovat přírodním vědám, naštěstí zasvětil celý život českému pivu…

„Já a do Síně slávy českého pivovarství a sladařství?“ divil se Ing. Jiří Šrogl. „To vám mohu jmenovat možná tucet jiných, kteří by si to zasloužili víc než já,“ říká s nehranou skromností a v rozpacích čerstvý držitel respektovaného a uznávaného ocenění. Nechtěl být pivovarníkem, lákala ho však přírodní vědy. Jako typický moravsko-český venkovan uvažoval i o dráze zemědělského odborníka. Ale osud tomu chtěl jinak a dnes Jiří Šrogl ví, že se rozhodl dobře. Pivovarství mu natolik učarovalo, že v něm vynikl a stalo se jeho celoživotní láskou, které se věnuje dodnes. „Koníčky vlastně nemám žádné. Nejvíce mě baví stále něco zkoumat kolem piva. A přece jednu libůstku mám – velmi rád si čtu v historických pramenech o pivu. A snad nejzajímavější články nacházím v odborných časopisech z přelomu 19. a 20. století,“ říká Jiří Šrogl. „Co mě nejvíce překvapuje, je, kolik moudrosti v nich je a kolik se toho zapomnělo. A že to teprve dnes znovu objevujeme.“

Ale začněme popořádku. Narodil se 9. 12. 1937 v Trnavě u Třebíče v učitelské rodině, kde i začal školní docházku v roce 1942. V roce 1945 se jeho rodiče přestěhovali do Lupenice u Vamberka, kde byla jeho matka ředitelkou jednotřídky. Ve škole se učilo najednou pět tříd. Učení v jednotřídce mělo své výhody, protože umožňovalo soustředění na určitou učební látku, i když se ostatní „třídy“ učily něco jiného, často i nahlas. Bylo tedy možné pochytit znalosti z vyšších tříd. Potom začal studovat gymnázium v Rychnově nad Kněžnou. Byl výborným žákem a náklonnost k přírodním vědám se u něho projevovala čím dál více. Vedle matematiky a biologie se začal zajímat i o chemii. Není proto překvapivé, že pro studium na vysoké škole zvolil kombinaci, kterou poskytovala kvasná chemie na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Ani studium na specializaci kvasná chemie jej zprvu nevedlo k pivovarství. Nejvíce ho zaujaly biochemické procesy, protože „v mikrobiologii se stále něco děje a někdy ani nevíme, jak procesy dopadnou“, jak dnes sám říká.

Šedesátá a sedmdesátá léta měla jedno, dnes stěží pochopitelné specifikum. Absolvent školy nešel, kam chtěl, ale dostal umístěnku. Tak se stalo, že po promoci na VŠCHT dostal Jiří umístěnku do Severomoravských pivovarů v Přerově, což se mu stalo osudným ve dvou směrech. Dodnes rád vzpomíná na řadu odborníků, se kterými se v Přerově setkal a kteří ho nejen zasvětili do pivovarského a sladařského řemesla, ale kteří mu lidsky i odborně velmi pomohli. „Moje první zařazení v pivovarské sladovně? Diplom nediplom, byl jsem natolik zdatný, a tak jsem začal vysypávat pytle s ječmenem z vozů při sklizni. A druhou činností bylo například skládání sena pro pivovarské koně, kteří v té době ještě v přerovském pivovaru sloužili při rozvozu piva,“ vzpomíná na své začátky Jiří Šrogl.

Ale brzy začalo „kolečko“, kterým v té době prošli snad všichni nováčci v pivovaru. Jiří měl však velké štěstí na lidi, kteří mu hodně dali. Také proto, že se o jejich práci zajímal. Vzpomíná např. na Františka Hauzara, člověka, který absolvoval „jen“ Pivovarskou školu, díky získané praxi ale odborník na slovo vzatý, který okolí udivoval teoretickými znalostmi i praktickými vědomostmi. Nebo Ing. Ivan Machát, hlavní technolog firmy, která v té době vznikla spojením Hanáckých a Ostravských pivovarů. Setkal se s osobnostmi, které jsou dodnes respektovány pro své znalosti i to, čeho v pivovarství a sladařství dosáhli – Ing. Richard Paulů st. a Jaromír Franzl, shodou okolností oba laureáti Síně slávy českého pivovarství a sladařství. A samozřejmě jeho první trpělivý šéf a spolužák, Ing. Václav Drešer.

Biochemické a kvasné procesy mu učarovaly natolik, že se jimi začal soustavněji zabývat. A práce v laboratoři mu přinesla vedle možnosti rozvíjet svou odbornost i jinou příležitost – seznámil se s laborantkou, která se později stala jeho celoživotní družkou.
Šroglovo působení v pivovarské laboratoři, kam nastoupil po absolvování základní vojenské služby, mělo jedno specifikum, na které si ještě dnes někteří pamětníci vzpomenou. Jiří Šrogl rád zpívá a hudební sluch zdědil po svých rodičích. A tak se z laboratoře ozýval zpěv. A proč zpíval a zpívá, je-li příležitost, dodnes? „Zpěv je dar, který lid obdržel, aby si usnadňoval práci, aby mu šla lépe od ruky…“

Když se v roce 1964 oženil, odchází do Prahy, kde začíná působit na VŠCHT. Možná by z něj byl pivovarský a sladařský teoretik, ale inzerát v Kvasném průmyslu na volné místo ve výzkumné laboratoři Západočeských pivovarů s bytem se stal velkým lákadlem. A když místo získal, bylo o jeho působení v Plzni a jeho pivovaru rozhodnuto.

A jak Jiří Šrogl připomíná, měl opět štěstí na lidi. Velmi rád vzpomíná na člověka, od kterého se hodně naučil a kterého si váží pro velké teoretické vědomosti i praktické znalosti, ale také proto, že ho považuje za slušného člověka. Je jím Ing. Ivo Hlaváček, CSc., pivovarský expert i manažer, který je dodnes neodmyslitelně i rodově spjatý s historií Plzeňského Prazdroje.

Jiří Šrogl působil jako vedoucí výzkumné laboratoře a jeho odborná činnost byla velmi oceňována. Přesto však nikdy v podnikové hierarchii dál nepostoupil, protože svou roli hrály politické postoje, které tehdy zastával. Ale „politický hendikap“ neznamenal, že by jeho jazykové znalosti nebyly využívány především při provádění exkurzí významných osobností po pivovaru. Jak sám říká: „Vodil jsem po pivovaru ledaskoho, od sestřenice anglické královny po ministra atomové energie SSSR.“

Šrogl nikdy svou hlavní parketu, zkoumání metabolických procesů při výrobě pivě, neopustil. Patřil k těm, kteří dlouhodobě zkoumali stabilitu piva, a vymýšlel způsoby, jak jí dosáhnout a udržet ji. Své znalosti předával i studentům na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, obsáhle publikoval, především v odborném tisku, kde mu bylo zveřejněno na 30 odborných pojednání. Přednášel také na četných odborných konferencích a seminářích.

Připomeňme si, že je spolu s renomovanými pivovarskými odborníky, jako je prof. Gabriela Basařová, DrSC., a již zmíněný Ivo Hlaváček, držitelem několika patentů nebo autorských osvědčení. S trochou nadsázky o kvasinkách a přírodních látkách a procesech říká: „Přírodní látky jsou potvory, nikdo neví, jak se zachovají.“

Své odborné znalosti a vědomosti nerozdával jen u nás. V letech 1983 a 1984 byl vyslán na expertní pobyt do tehdejší Barmy, kde pomáhal rozšířit jediný místní pivovar v zemi na dvojnásobnou kapacitu. „Byla to pro mne užitečná zkušenost a jednoznačné posílení smyslu pro zodpovědnost,“ vzpomíná na toto období Jiří Šrogl.

Jiří Šrogl pracoval v Plzeňském Prazdroji až do odchodu do penze na konci roku 1997. Ale již od začátku roku 1998 se stal odborným konzultantem a s jeho osobou je neodmyslitelně spojeno zajišťování populárních Aktualit, které až do nedávného zrušení znamenaly pro mnoho plzeňských pivovarníků jedinečnou možnost seznámit se s novinkami ve světě piva a sladu ze zahraničních pramenů.

Jiří Šrogl ani dnes nezahálí. Přednáší na Západočeské univerzitě v Plzni problematiku kvasné chemie a na částečný úvazek působí i ve Výzkumném ústavu pivovarském a sladařském v Praze. I v letech, kdy jiní odpočívají, se snaží bojovat proti jediné věci, které se trochu obává: „Bojím se piv, která se vaří levně – levné pivo už z principu nemůže být dobré.“

Jeho život by nebyl plný pohody, kdyby nebylo porozumění jeho ženy. Mají spolu dva syny. Jiří se po promoci na VŠCHT získal PhD. na universitě v Leicestru v Anglii a potom působil 11 let jako vědecký pracovník Emory University v Atlantě. V současné době je vedoucím výzkumné skupiny na Ústavu organické chemie a biochemie ČAV v Praze. Syn Jakub pracuje na neurochirurgickém oddělení ve Fakultní nemocnice Univerzity Karlovy v Plzni.

Věčně optimistický, dobře naladěný, ochotný podělit se o své znalosti a vědomosti Jiří Šrogl tvrdí jedno: „Nikdy jsem nepotkal nikoho zlého – to spíš lidi o sobě nevědí, že jsou hodní.“ Věřme, že mu tento názor ještě dlouho vydrží.