Zemřel Freddy Heineken

Jeho rodinná firma dala vzniknout „nejmezinárodnějšímu“ pivu.Freddy Heineken, pod jehož vedením vešel v mezinárodní známost jeho rodinný pivovar, minulý týden zemřel ve věku 78 let v Holandsku.

Fenoménem minulého desetiletí je mezinárodní expanze piva Budweiser, stále podporovaná zakládající rodinou Buschů. Do té doby byly světově známé jen dva pivovary ležáků : Carlsberg a Heineken, oba z přístavních měst malých národů se srovnatelně malými trhy na okraji severní Evropy.

Mezi světovými největšími pivovary pouze Busch, diskutabilně i jeho současný expanzivní americký rival Coors a Heineken byly řízeny s cílevědomostí jaká je vlastní nejen rodinné firmě ale především jednotlivci.

Dánský Carlsberg už dávno svou zakládající rodinu ztratil. Teď, se smrtí 78 letého Freddy Heinekena ztratil i holandský pivovar svého vůdce. Busch, Carlsberg i Heineken mají svůj původ už od poloviny 19 století a jsou nejznámější svými zlatými ležáky, vzdáleně odvozenými od těch prvních českých, vyrobených v Plzni v roce 1842.

Z těch tří, Carlsberg a Heineken vyrobili jemnější verzi Plzeňského ležáku, který je dnes mezinárodním, denním pivem. Carlsberg mu dal pevný charakter tím, že oddělil typické tóny kvasnic, zatímco Heinekenovi bukanýřstí prodejci mu je přidali, aby tento druh zpopularizovali.

Americký trh se Carlsbergu vždycky vyhýbal, ale byl předmostím úspěchu Heinekenu jako nejúspěšnějšího mezinárodního druhu piva. Když Američané debatovali o ukončení prohibice, zásilka s pivem Heineken již byla na cestě. Holanďan Leo van Munching, který šéfoval baru na holandsko-americké lince byl jeho prvním dovozcem.

Když německá okupace Holandska přerušila dodávky, byl Heineken vyráběn na Jávě. Poválečný nedostatek však znamenal, že vývoz musí být na několik let přerušen. Rodina Heinekenů, které firmu založila a řídila jí více než třičtvrtě století, prodala svůj vedoucí podíl. K této abdikaci došlo v roce, kdy Freddy, ještě jako teenager, přišel k firmě pracovat. Na začátku své kariéry trávil dny přenášením pytlů ječmene.

O dvanáct let později, tehdy pouze jako třicetiletý, koupil tajně za vypůjčené peníze zpátky rodinný podíl. Freddy Heineken stál za úspěchem podniku od poválečného období. V tomto období koupil Amstel a přibral podíly ve více než 100 dalších pivovarech po celém světě. Při spolupráci se svým americkým vývozcem potkal svou ženu, američanku Lucille Cummins.

V době kdy Amerika pila Bud nebo Schlitz, jedla televizní večeře, sledovala pořad „Otec to ví nejlíp“ a řídila Detroitské požírače plynu, bylo jen málo dovážených výrobků a zahraniční pivo jako Heineken bylo podezřelé.

Jeho viditelnost byla zvyšoval jeho zeleným obalem. V té době se nevědělo, že zelené sklo je méně efektivní než častěji používané hnědé sklo, co se týče ochrany piva před zkažením, především supermarketovým osvětlením. „Osvětlené“ pivo může zapáchat po zelí - tak jak říkají američané „páchnout skunkem“. Kartonová krabice na šest lahví poskytuje jakous takous ochranu a v poslední době Heineken experimentuje s neviditelnou plastikovou fólií. Nikdo by si netroufl změnit barvu, ta je symbolem dováženého piva a byla mnohokrát opakovaně použita.

Po mnoho let fungovalo v americkém pivovarnictví pravidlo, že lidé pijí Bud nebo Schlitz, a teď nově Miller or Coors během týdne a import, t.j. Heineken, o víkendu. Mladík, který zval dívku na rande musel mít na stole zelenou lahev. Slovo „import“ na etiketě na hrdle mělo prestiž. Žádný jiný import neohrozil prodeje Heinekenu dokud mladší generace nezačala pít sladší, lehčí a mdlou mexickou Coronu. V té době se představa o kvalitě přesouvala směrem k mikro-pivovarům.

V Británii s tradicí anglického piva se od roku 1800 také vyráběly ležáky ve Walesu a Skotsku, ale angličané se zdáli ctít pravidlo, že tento styl je hodnotný pouze pokud je „kontinentální“. Angličtí pivovarníci začali proto vařit kontinentální ležáky pod licencí. Whitbread, v té době také rodinný podnik, udělal takový obchod s Heinekenem.

Firma Whitbread byla v 18. století slavná pro svůj Porter a v 19. století pro Pale Ale, ale druhá polovina minulého století znamenala ztažení vlastní produkce ve prospěch podpory jako finanční tak i celkového úsilí na výrobu Heinekenu - značky, kterou firma nemohla nikdy vlastnit.

Proti svému nejlepšímu svědomí firma Heineken nechala v Anglii vařit své pivo s nižším obsahem alkoholu, což ještě zlepšilo jeho reputaci. Série tvrzení, že Heineken „osvěžuje ty části, ke kterým se jiná piva nedostanou“ byla všude jako ústřední pravda. Všechno, co se dá říct k ležákům mezinárodního stylu je, že hasí žízeň. Upřímnost reklamy pravděpodobě fungovala stejně jako její vtipná ilustrace.

Whitbread zatím opustil své vlastní tradiční výrobky do té míry, že je musel koupit jiný pivovar s větší reputací, pivovar Boddington’s, ještě předtím než ho převzal belgický Interbrew.

Freddy Heineken měl svůj vlastní druh víry: správný ležák nemůže vyroben dříve než za 60 dní, zatímco většina jeho světových soupeřů by ho vyrobila za 21 nebo i za 14 dní. Trval na tom, že na americký trh bude pivo vždycky dováženo a nikdy na něm vařeno pod licencí. Byl vášnivě hrdý na kvasnice Heineken.

Vedou se diskuse o tom, že manažeři jsou vzájemně vyměnitelní z jednoho odvětví průmyslu do jiného. V pivovarnickém průmyslu je taková praxe neméně destruktivní než kdekoliv jinde. Existují mezi nimi bosové, kteří zřejmě ani nepijí pivo. Některé pivní značky nesou jejich jméno. Freddy Heineken takové pivo také pil, především ve studentské „hnědé kavárně“ Hoppe nedaleko od sídla pivovaru „Haystack“ v srdci Amsterodamu.

Teprve vloni odešel definitivně do důchodu a vzdal se podniku ve prospěch své dcery Charlene, poté co prodělal infarkt. Byl statečný muž, což zjistili jeho únosci v roce 1983.

Teď se Heineken nachází v obklíčení šelem. V několika posledních měsících si Interbrew zajistil kontrolu nad Beck’s a Bass a Coors převzali Carling. Vzájemně zaměnitelní manažeři vzájemně nezaměnitelných piv.

Originál článku si můžete přečíst na stránkách Michaela Jacksona.