Pivní povídání u Kremelské zdi

V březnu jsem se přestěhoval do Moskvy coby dopisovatel Hospodářských novin. Nedá se říct, že bych šel do neznáma. Kdysi jsem pár let v tehdy ještě SSSR prožil pár let coby dítě, posledních 10 let jsem se státy bývalého Sovětského svazu profesně zabýval. Mám základní dovednosti přežití v těchto státech včetně kterak vydržet pohostinnost, která dovede být až smrtelnou. Nicméně jedna základní otázka zůstávala? Co tu budu pít za pivo?

Čtenář si může položit logickou otázku. Jak to, že když jsem jezdil do Ruska alespoň jednou ročně, nevybral jsem si nějakou značku? Ruský pivní trh má totiž svá specifika. Boom piva nastal zhruba před 10 lety, kdy pivovary začaly investovat do nových technologií, přišli i první zahraniční investoři. Současně se objevila i masivní reklama, která mířila především na mládež a ženy, úspěšně představující zlatavý mok coby „západní“ alternativu vodky. Kvůli vysokým cenám v restauracích a barech se konzumace přesunula na ulici. Takže nebylo vzácné vidět manažerky v lodičkách a kostýmech, kterak se procházejí po parku s lahváčem v ruce.

Bohužel kapitalismus v ruském střihu je zaměřen na okamžitý a maximální zisk, což v případě pivovarů znamenalo, že majitelé nejdříve koupili technologie, uvařili kvalitní pivo a investovali značnou částku do reklamy. Jakmile byla značka známá a oblíbená, postupně začali kvůli úsporám kvalitu snižovat. Klasickým případem je petrohradský pivovar Baltika. V první polovině 90. let to nebylo špatné pivo, dnes ztratilo většinu svých pozic i v prodejní síti. Kromě obávané Baltiky devítky, která je oblíbená především mezi pijáky vodky, kteří jsou zvyklí do sebe dostat rychle značné množství alkoholu. Je ho v ní úctyhodných 8%. To je další trend, že piva mají často nečekaně vysoký obsah lihu. Takže letos jsem prakticky začínal od nuly. Ale je z čeho vybírat. I v zaplivaném stánku na autobusové zastávce si můžete vybrat přinejmenším z 20 druhů piva. O supermarketu přes ulici nemluvě.

Svůj průzkum jsem zahájil značkou Tinkoff. Pamatoval jsem si, že jejich prémium v třetinkách nebylo marné, leč cena okolo 35 korun mi přišla přehnaná. Jejich konzumní pivo, označené jen písmenem T není úplně špatné. Leč konzistence řídké a chuti nakyslé. Pitelné je pouze v případě silného vychlazení a ještě při vysokých venkovních teplotách.
Celková známka podle Světa piva – 4-.

Petrohradská značka Arsenalnoe měla svého času slušné reference. Bohužel tuto éru jsem již nezastihl. Dnes je to prostě silné pivo s obsahem 5,7% alkoholu s výraznou kouřovou chutí, až pachutí. Reklama o ní tvrdí, že je to „mužská chuť“.
Celková známka: 6-

Poprvé jsem pil omskou značku Sibirskaja korona ještě v roce 1996 na Sibiři, kdy se značka teprve objevila na trhu a do evropské části Ruska se ještě nedostala. Tehdy to byl příjemný ležák, který se při příslušném vychlazení dal příjemně konzumovat. Tentokrát jsem vyzkoušel kromě ležáku i zlaté pivo a na závěr i pivo pšeničné. Nejlepší z nich je tradiční značka, byť je řídká a chuťově nevyvážená. Zlaté pivo působí dojmem, jakoby sládek nevěděl přesně co chce uvařit a z celého vějíře chutí nakonec převažuje kyselost. A pšeničné pivo se snad jako takové ani nedá označit. Zcela nepitelné.
Celková známka: Ležák - 5-
Zlaté - 6
Pšeničné – 8

Nápoj jaroslavského pivovaru Jarpivo jsem dlouho sbíral odvahu ochutnat. Archaický design vypadá levně a vyvolává vzpomínky na neblaze proslulé pivo Žigulovskoje, které bylo v Sovětském svazu prakticky jedinou celoruskou značkou. Nicméně byl jsem příjemně překvapen. Jejich Amber sice není bez chyby, zejména chuťovému ocásku lze leccos vytknout, ale jinak to není špatné. Větší konzumace se ale kvůli sladkosti přeci jen nedoporučuje.
Celková známka – 4

Nicméně nakonec jsem zjistil, že na jednom z moskevských tržišť se prodává moje oblíbené ukrajinské Černihovské bílé. Experimenty pokračují, ale s menší intenzitou. O tom ale až někdy příště.