Po stopách identity Victora Cibicha

Od školních časů jsem v dětské naivitě zbožňoval tvář císaře Františka Josefa a dobu jeho monarchie. Ve svých devíti letech jsem se dokonce dopustil krádeže drobnějšího obnosu v holičství, abych si mohl dopřát nákup série známek Bosny a Hercegoviny s císařovým portrétem v prodejně ústecké Poštovní a filatelistické služby. Po provalení zločinu jsem byl přísně potrestán sníženou známkou z chování. Aby mi nebyly císařské poštovní známky zabaveny, lstivě jsem při výsleších tvrdil, že ukradených 16 Kč jsem promlsal ve sladkostech.

Éra „c. a k.“ mi tehdy připomínala litografickou snovou krajinu, plnou solidnosti, občanských ctností, dobrých mravů, politických a uměleckých svobod jakož i obrovské láce v níž jsem chtěl prožít svůj život; těžce jsem jako dítě nesl, že doba do níž jsem se narodil byla jiná. Z té doby pochází i má náklonnost k velkobřezenskému „pivnímu dědkovi“, který se sice tehdy jako logo neužíval, zato poměrně často jsem na jeho tvář narazil na starých reklamních cedulích i novinových inzerátech. „Pivní dědek“ měl pro můj dětský svět podobné hodnoty jako mocnář František Josef.

Jsem proto velice rád, že se dnes, v již zralém věku, mohu na této konferenci k idolu svého dětství vrátit.

Jako archivář jsem mohl samozřejmě rozhodit svá tenata při pátrání po identitě Victora Cibicha mnohem dříve, byl jsem však v této věci lenivý a celkem mi vyhovoval Cibich jako mytická osoba. Navíc, když asi před pěti lety, začal po Cibichovi pátrat s velkou vervou významný historik českého pivovarnictví, Petr Žižkovský, nechtěl jsem mu brát radost z objevitelské práce a těšil jsem se na jeho nová zjištění. „Státoprávně“ zde proto prohlašuji, že objev Cibichovy identity plně náleží Petru Žižkovskému, který již dříve vypátral Cibichův původ a povolání.

Problematické bylo zjišťování konce Cibichovy životní dráhy. Předpokládali jsme, že mohl být penzionován a dožít v péči svého syna Paula, který nějaký čas měl být poštovním zaměstnancem v Krkonoších, což objasnění Cibichova konce značně znesnadňovalo.

Počátkem prosince 2005 mi pan Žižkovský sdělil, že nalezl záznam o Cibichově úmrtí ve velkobřezenské úmrtní matrice. Po zjištění, že smrt nastala ve Velkém Březně, jsem již své cibichologické vášně nedokázal udržet na uzdě, jako osoba pověřená městem Ústí nad Labem dokumentací německých a dále evidencí válečných hrobů v okrese jsem dobře věděl, že velkobřezenští nebožtíci byli od počátku 20. století pochováváni na hřbitově ve Valtířově a že zdejší německé hroby na rozdíl od jiných hřbitovů nebyly zničeny. 16. prosince 2005 jsem díky laskavosti Obecního úřadu ve Velkém Březně, mohl projít evidenci valtířovských hrobů z 50. let 20. stol. a kolem půl desáté dopoledne jsem objevil kartu s číslem hrobu 236 a jeho situaci. Kolem poledního, za strašné vichřice, která brala v Ústí nad Labem střechy, jsme společně s řidičem velkobřezenského pivovaru na místě hrobu nalezli plechovou ceduli se zbytky písmen bohužel nepatřících Victoru Cibichovi. Za touto tabulí však ve sněhové závěji u hřbitovní zdi se skrýval zbytek náhrobní desky s nápisem „…ste Cibich“, což je jméno Cibichovy manželky Augusty. Ještě téhož dne byla o nálezu Cibichova hrobu informována v hostinci „U šťastného vlka“ v Ústí nad Labem část české historické obce.

Victor Cibich – Wahrheit und Dichtung

Victor Cibich se narodil 11. prosince 1856 v Hustopečích u Brna v domě čp. 92 v rodině finančního inspektora Johanna Cibicha z Hustopečí a Kláry, rozené Galinové z Lipníku nad Bečvou. Zda měl Victor Cibich ještě nějaké sourozence není zatím známo ani okolnosti jeho školního vzdělání. Je pravděpodobné, že prodělal kariéru drážního úředníka, který se v jejích počátcích podle potřeb svého zaměstnavatele, jak bylo u „eráru“ dobrým zvykem, stěhoval z místa na místo. Nasvědčují tomu další rodinná data.

26. června 1884 se Victor Cibich oženil v Praze s Auguste Bunzelovou. Jeho choť pocházela z Prahy a byla o několik měsíců starší, narodila se 8. srpna 1856.

Manželům Cibichovým se narodil 26. října 1886 v Hošťce syn Bruno. Další syn Paul přišel na svět na Štědrý den roku 1889 v další Cibichově železniční štaci v Lukách nad Jihlavou.

12. března 1891 Cibichova rodina trvale zakotvila ve Velkém Březně, kam se přistěhovala ze zmíněných Luk. Cibichovi byl přidělen prostorný byt v budově zdejšího nádraží. O průběhu Cibichovy železničářské kariéry máme jen kusé zmínky. V roce 1901 byl drážním kontrolorem C. a k. soukromé rakouské severozápadní dráhy. Mimoto provozoval v pronajatých nádražních objektech drobný obchod s uhlím.

V roce 1907 zažádal Victor Cibich obec Velké Březno o udělení domovského práva, on sám a jeho synové byli domovsky příslušní do Brna, manželka Auguste měla domovskou příslušnost pražskou. 12. března 1907 projednal Cibichovu žádost na veřejném zasedání obecní výbor vedený představeným obce Wilhelmem Nitschem a udělil Cibichům domovské právo v obci Velké Březno. V protokolu jednání obecního výboru je poprvé poznamenána i Cibichova funkce – přednosta stanice ve Velkém Březně, Cibich jako přednosta stanice je uváděn i na sčítacím operátu ze sčítání lidu v roce 1910.

Po roce 1910 Cibich ještě jednou povýšil a stal se drážním inspektorem, asi nedlouho před smrtí byl penzionován, rodina však směla i po odchodu Cibicha do penze bydlet v drážním bytě. Victor Cibich ve Velkém Březně ani jinde nevlastnil žádné nemovitosti.

Úterý 25. ledna roku 1916 bylo pro Victora Cibicha kritické, navečer dvacet minut před sedmou podlehl ve svém bytě náhlému srdečnímu záchvatu ve svých 59 letech. V pátek 28. ledna pozdě odpoledne Cibicha pochoval na valtířovském hřbitově farář Adolf Bělík, pozdější děkan ve Svádově. Victor Cibich patřil mezi oblíbené postavy velkobřezenské společnosti, na poslední cestě ho vyprovodili členové hraběcí rodiny Chotků, úředníci a zřízenci státních drah, představitelé a členové místních spolků a korporací. Nad rakví se rozloučil se zesnulým rodinný přítel velkobřezenský vrchní poštmistr Bruno Richter. Cibichův hrob ozdobily četné věnce, účastníci pohřbu přispěli i na sbírku ve prospěch obětí války. Při Cibichově pohřbu panovalo na leden nezvykle teplé počasí, beze srážek s teplotou kolem 6°C.

Po smrti Victora Cibicha se musela jeho rodina vystěhovat z nádražního služebního bytu, bydleli dále ve Velkém Březně v čp. 117 a později 104. Cibichova manželka Auguste zemřela 9. března 1938 a byla pohřbena do rodinného hrobu.

Starší syn Bruno vystudoval techniku a stal se inženýrem, ve volebních seznamech Velkého Března bývá uváděn též jako obchodník a obchodní zástupce Československé pojišťovací akciové společnosti Praha, Mannheimské pojišťovací akciové společnosti se sídlem v Brně a velkobřezenské firmy TERPIA, Weidmann & Co., společnosti pro chemickou a technologickou produkci.

Mladšího syna Paula zaměstnal rodinný přítel vrchní poštmistr Bruno Richter jako poštovního zřízence ve Velkém Březně. Na poště však pracoval s přestávkami, ve volebních seznamech první republiky je někdy uváděn jako obchodník a soukromník. V roce 1925 byl krajským soudem v Litoměřicích odsouzen na 3 měsíce těžkého žaláře zostřeného 3 posty s podmínkou na tři roky za dokonanou a nedokonanou krádež dřeva. Koncem 30. let 20. stol. pracoval Paul Cibich znovu jako poštovní úředník u přepážky, z místa u říšských pošt byl však propuštěn z rasových důvodů a vykonával pomocné práce.

Z dochovaných dokladů se nepodařilo zjistit, zda Victor Cibich nebo jeho manželka byli židovského původu, ve sčítacích operátech celá rodina uvádí náboženství římsko-katolické.

Bratři Cibichové byli 13. dubna 1944 nuceně povoláni na práce ve Francii Todtovou pracovní organizací. Bruno Cibich se po válce již do Velkého Března nevrátil, Paul byl z rasových důvodů vězněn gestapem v internačním táboře Derenburg v Sasku-Anhaltsku, odkud byl 13. května 1945 propuštěn americkou armádou. Vrátil se do Velkého Března do domu čp. 104, odkud však odsunut byl 14. června 1946.

Oba Cibichovi synové zůstali svobodní. Jako staří mládenci žili společně v Norimberku v Preislerstrasse 3. Naposledy bydleli ve Wirthstrasse 36, kde krátce po sobě v roce 1967 zemřeli, starší Bruno 16. května, Paul 4. června.

O popularitě Victora Cibicha svědčí mimo jiné i tvorba novodobých mýtů spojených s jeho osobností. Protože jsem se na vytváření jednoho mýtu přímo nechtěně podílel uvedu jeho vznik, aby byl zaznamenám pro budoucnost.

První poválečné použití Cibichova portrétu jako loga nastalo koncem 60. let 20. stol. Tehdy však nikdo neznal jeho jméno a říkalo se mu jednoduše „velkobřezenský pivní dědek“. V roce 1990 velkobřezenský pivovar Cibichovo logo úspěšně obnovil, tehdy navštívil ředitele pivovaru pana Jaroslava Rottenborna jeden z německých rodáků z Velkého Března a sdělil, že muž na logu se jmenoval Cibich, což napsal na lístek papíru. Jaroslav Rottenborn lístek s napsaným jménem omylem založil do spisu o požární kontrole pivovaru a pamatoval si jeho fonetickou podobu. Protože vedení pivovaru chtělo využít jméno pro marketing, požádal ještě v roce 1990 pan Rottenborn svého náměstka pana ing. Horáka, který ovládal perfektně „druhý zemský jazyk“, aby jméno správně německy napsal, tak vznikl „pan Zippich“ (jeho křestní jméno si německý rodák nepamatoval). V říjnu 1990 pobýval v Ústí nad Labem na studijním cestě šest týdnů vídeňský historik Dr. Hans-Peter Hye, oblíbil si výlety o víkendech do okolí Ústí a zvlášť mu učaroval hostinec Tivoli a pan Cibich a „jeho“ pivo vůbec. Hans-Peter Hye ovšem nikdy neviděl grafickou podobu českého marketingu „Zippich“ a jméno si zapamatoval podobně jako pan Rottenborn rovněž foneticky. Asi rok po návštěvě Ústí mi telefonoval z Vídně, že ve zdejší Národní knihovně objevil jakýsi schematismus poštovních zaměstnanců a že u poštovního úřadu Velké Březno se uvádí Paul Cibich. Obsah telefonátu jsem radostně sdělil „pivovarským“ a takto se zrodil mýtus velkobřezenského poštmistra pana Zippicha. Fonetická nedorozumění okolo Cibichova jména však nikterak nedegradují skutečný příběh muže, který dal pivu svoji tvář.

Dobu smrti Victora Cibicha provázejí dvě symptomatické lokální události, které dobře ilustrují konec „dobrých časů“, které provázely Cibicha po skoro celý běh jeho života.

V den smrti 25. ledna 1916 si ještě mohl Victor Cibich přečíst v novinách Aussiger Tagblatt podrobnosti o strašlivém požáru ústecké rafinerie cukru, třetí největší v Čechách. Požár začal v sobotu 22. ledna, ústečtí hasiči však oheň nezvládali pro slabý početní stav mužstva a koní odvedených na frontu a nemožnosti zapojit výkonné hasicí zařízení přímo napájené z elektrorozvodny zasažené proudem. Davy ústeckých obyvatel s hrnci a kastroly chamtivě nabíraly přepálený cukr kanoucí na břeh Labe z továrních kanálů a rour. Spálený cukr byl však hořký a k nepotřebě.

V noci z 25. na 26. ledna došlo přímo ve Velkém Březně v jednom z hostinců k rozsáhlé krádeži textilií. Zloději se zmocnili 3 peřin, 2 polštářů, 30 prostěradel, 20 ubrusů, 16 přehozů na postel, 48 povlaků na polštáře, 24 ručníků, 18 utěrek, 46 kapesníků, 24 košilí, 6 nočních košilí, 6 látkových ubrousků, dvou tuctů vidliček a nerezových nožů a dále 980 korun na hotovosti. Celková škoda činila 1800 korun. Všechny textilní předměty byly opatřeny vyšitým monogramem H.M. Obyvatelstvo bylo důrazně varováno před pokoutním nákupem odcizených předmětů.

PhDr. Vladimír Kaiser, Archiv města Ústí nad Labem