Suchá zpráva z mokré cesty

Na Divokém západě

Tak jsem poseděl v jednom baru ve městě Cody ve státě Wyoming. Nebyl to ledajaký bar. Postavil ho kdysi sám veliký Buffalo Bill, podle jehož skutečného příjmení se město jmenuje. Tenhle hrdina příběhu z Divokého západu na stará kolena dost upadl a s náčelníkem Sedícím Býkem zkoušeli přežit už v novém moderním světě jako pouťová atrakce, jako parodie na sebe sama. Se svým kočovným představením se dostali až do Evropy, kde padli do oka i anglické královně. Ta prý věnovala Billovi červené třešňové dřevo, aby si mohl splnit svůj sen: postavit si bar. Bar stoji, ale po americkém zvyku je v něm dnes klimatizaci vytvořen umělý mráz a vichr. Přitom je krásný letní večer jako někde na Sicílii. Tak jsme si to pivo vypili venku na terase, kde jsme nejprve museli nenápadně vytáhnout konektor od bedny hulákající to skutečné místní country. Ale nějak jsme se sem museli dostat:

V městečku Valentine v Nebrasce jsme vstávali v neděli před východem slunce a vyrazili na další cestu. Jezdíme denně asi 1000 km a na to potřebujete nějakých hodin. Severní Nebraska, to jsou samé prérie. Žlutá tráva, zvlněný terén, sucho, žádné osídlení a občas nějaká kráva. A dálky a dálky. Zajímavé to je až na samém severozápadě státu. Toadstool Geologic Park je přesně takový terén, pro který mě kdysi napadl termín nahatá krajina. Nic tu neroste, prší párkrát do roka, eroze je hlavně větrná. A všechny dávné vrstvy máte před očima. Jako když mnohokrát zvětšíte dětské pískoviště. Bizarní útvary, pískovcové převisy, viklany. Blízko je železnice. Napočítali jsme 135 vagonů, které zvládaly tři lokomotivy. A to je tu jediná stopa civilizace. Přejeli jsme do Jižní Dakoty a tam se ráz krajiny prudce změnil. Hory se zvedly, zachytí i nějaké vlhko, takže tu rostou i stromy a dokonce lesy. Městečko Hot Springs už podle názvu láká na teplé léčivé prameny a bylo tomu tak už v dobách, kdy byly zdejší Black Hills rájem zlatokopů. Z těch dob tu stojí široko daleko jediné kamenné domy, skoro paláce, banky, hotýlky, radnice, to vše z černých bloků. Nedaleko městečka Custer jsme si obuli boty a vylezli na nejvyšší horu Jižní Dakoty: Harney Peak. 2207 m. Nahoře je dokonce rozhledna a na ni ne moc pravdivý nápis, že to je nejvyšší bod na západ od Pyrenejí. Zato vzhled byl ohromný. Sebou jsme měli bazuku. Dal mi ji kdysi jeden fanda na koncertě. Je to takový válec s popruhem, na zip, dobře izolovaný. Naládujete do něj plechovky piva a ta vám několik hodin vydrží studená. Pak jsme přejeli do Keystone. Tady to žije turistikou. Hned vedle je slavný monument čtyř amerických prezidentů vytesaných do skaly - Rushmore. Nemám rád český a vůbec evropský cynismus a nedostatek pathosu i tam, kde by byl třeba. Ale tady kolem vytesaných prezidentů vznikl v posledních letech ohromný památník, patrové parkoviště, slavobrány, terasy. No, to se asi může někomu zdát moc. Taky někam budeme tesat naše prezidenty? No, asi to necháme Dakotě. Tady ostatně mají kousek dal vytesaného i slavného indiánského náčelníka Šíleného Koně. Tak ať tesají dál. Jejich úcta k tradici je dojemná. Tak jsme si k odjezdu zpět do motelu stylově pustili In Rock od Deep Purple. Dole u baru obsluhovaly Rusky, milé a společenské, pivo teda ale nic moc.

V pondělí ráno jsme přejeli do Wyomingu a vybíráme si ty nejodlehlejší cesty. Silnice jsou skvělé, ale jinak tu chcíplo stádo psů. Nehostinná krajina, rozpálené kanóny, skaliska, poušť. A najednou z ničeho nic díra do země jako hrom, kolem náklaďáky jako dům, železniční koleje, vagóny plné uhlí. A nikde žádné osídlení. Doly uprostřed pustiny. A o něco později v naprosté poušti po několika dnech signál GSM. A nikde žádný stožár. To musí být nějaká čertovina. Kdoví, co je pod zemí. A mimochodem, podél cesty vždy po pár mílích ležela zdechlina srnce bez hlavy. Někdo se asi bavil... Projeli jsme naprosté zapadákovy Wright a Kaycee a na chvíli jsme se svezli po státní silnici až do Buffala. Odtamtud vede krásná cesta do Big Horn Mountains. To jsou velmi slušné čtyřtisícovky. Jednu jsme zkusili zdolat, ale jí se to moc nelíbilo. Vedro nás vrátilo hezky dolů k jezeru už z výšky asi tří tisíc metrů. Nahoře jsme ale postavilo kamenný pomník Prazdroji a umístili do jeho sarkofágu plechovku z Plzně. Ať si archeologové příštích věků lámou hlavu.

Pak se jede jedním z nejmalebnějších míst v celé Americe. Je to kaňon kolem řeky Ten Sleep. To je geologické divadlo, které bere dech. Načež jsme si zase zvolili vedlejší cestu pustinou a někde západně od Worlandu nás překvapilo místo, které ani na mapě nebylo, i kdyby si zasloužilo být federálním národním parkem. Ohromné kamenné terasy, kaňony, skalnaté útvary. A pekelné vedro, rozpálené kamení a písek. Pak se šoférovi podařilo přejet zcepenělého mývala a auto získalo oder tisíce chcíplých skunků. S tím jsme dojeli až sem do Cody.

Jak se zničit a nic nevidět. A naopak.

V úterý jsme vyrazili z městečka Buffalo Billa – Cody ve Wyomingu – před sedmou a namířili jsme si to na sever do Montany. K Powellu to bylo ještě skoro zelené údolí, ale pak se rozpoutalo nemilosrdné pouštní peklo. Hlavně na těch prašných cestách v pustinách bez signálu nemít defekt. Někde před Red Lodge v tom nejzoufalejším vyprahlém údolí se najednou vyvrbila naftařská osada. Lámali jsme si hlavu, který čert tam hnal kdysi nějakého prospektora.

Někdy není nad klimatizované auto plné studených piv. Stejně jsme raději zamířili zpět na jih do hor Absaroka. Čím výš, tím vlhčeji a více vegetace. Kolem nejvyšší hory Montany Granit Peak (3901m) už byl regulérní les. Nevím, koho to napadlo, ale obuli jsme si boty a podél divoké říčky jsme šli nahoru údolím asi 12 km s převýšením 600 m v třicetistupňovém vedru až někam k indiánskému kultovnímu Ztracenému jezeru. Stejně nám nikdo za nalezení toho ztraceného jezera nepoděkoval, cestou pro samé stromy nebylo nic vidět. No snad až na ty tuny hub všude kolem, ale co z toho, když je nemáte kam dát a co s nima pak udělat. Zkrátka lekce z neefektivity: hodně námahy a malý výsledek. Cesta dolů byla nekonečná. Sundali jsme si boty z oteklých nohou, sedli do auta a zkusili to jinak. Silnice pohořím Absaroky je prý tou nejvyhlídkovější v USA. Vede už zase Wyomingem a je fakt úchvatná. Serpentiny nás vynesly až na Průsmyk Medvědího zubu do výšky 3337 m. Tam jsme v sandálech po pěti minutách vyšlapali na blízký vrcholek s ohromnými výhledy. Tak se to má dělat! Ne pět hodin dřiny a nic za to!

Divokým kaňonem jsme přejeli do sousedního pohoří, známého po celém světě. Yellowstone. Méďu Béďu jsme sice nezahlédli, ale stovky nehorázně krotkých bizonů, jelenů a srnců. Už v Black Mountains v Jižní Dakotě strkali divocí oslí hlavy do okýnek a loudili pivo z našich lahváčů, ale na ohromného paroháče válejícího se u kostela, laně nudící se uprostřed kruhového objezdu nebo bizonní rodinku loudající se (mimo přechod!) po silnici to nemá. Dojeli jsme za hranice parku do Gardineru a tam jsme si to s neomalenou zvířenou vyřídili zkonzumováním čtyř bizonních steaků. Druhý den jsme se do Yellowstonu neplánovaně vrátili. Místo snídaně jsme si v krásném počasí střihli výšlap na Mt. Washburn (3122m), odkud jsou vidět snad všechny krásy světa. Během dne jsme park objeli. Nebudu popisovat nepopsatelné, tak jen výčet: hory, lesy, skály, zvěř, kaňony, vodopády, jezera, gejzíry, údolí, bahenní sopky, slatiny...Na večer jsme vyrazili ještě pár set kilometrů až do Roundupu v Montaně. Ukázkový zapadákov a v něm ukázkový zapadákovský bar. Dřevorubci, kovbojové, barové holky. Chasník odvedle zaútočil rundou místního šnapsu. Returnovali jsme salvou bourbonu a místních piv. Tak to zkusil jinak. Že si dáme páku. Nasadil jsem svou silnější levou ruku a on si se mnou jen pohrál. A s kluky taky. Kontrovali jsme tedy další dávkou bourbonu, on ale zas přešel do útoku: přinesl kytaru i s aparaturou a vrazil mi ji do ruky. Měla jen pět strun a byla strašlivě rozladěná. Nemělo ale cenu se upejpat. Bylo to blues „Co slina na jazyk přinese“. Přinesla příběh o tom, jak jsme před třema lety povečeřeli v 50 mil dalekém Ingomaru fazole, díky nimž pak v bývalé škole, kde jsme nocovali, vypadla okna. Jenže domácí měli poslední slovo. Nejsou prý žádní burani, silákova manželka má hned naproti galerii. Celé osazenstvo baru se tam přesunulo. Musel to být bizarní pohled. Krámek s dekoracemi, suvenýry a majitelkou vlastnoručně malovanými obrázky. Nešlo si nekoupit. Kulturní duel jsme ukončili domácí slivovicí, před kterou prchali i ošlehaní kovbojové.

Druhý den jsme po třech letech opět zavítali do slavného baru v Ingomaru. V takovém New Yorku bychom za podobnou snídani šli asi rovnou do vězení pro stonásobné porušení zákona o zdravé výživě. Vločky? Džus? Cereálie? Ne! Dočerna spálená slanina, vajíčka, steak, mleté maso, Jack Daniels. To je v USA možné jen v Igomaru. Následující cesta nejneobydlenější částí jihovýchodní Montanou byla asi nejmalebnější z celého amerického výletu. Ohromné pusté pláně, pouště, skalní útvary, kaňony. Odtamtud jsme zas sjeli do Jižní Dakoty do Black Mountains do bývalého slavného zlatokopeckého městečka Deadwood. Dnes vám tu zlato spíš vezmou. V každém domě jak z kulis westernu je herna, kasino. Dokonce i v tom, kde v roce 1874 zastřelili nejslavnějšího pistolníka Divokého západu – Wild Billa Hicocka. Po usilovném pátrání jsme našli normální hospodu bez těch blikajících pípajících blbostí a v ní dokonce živou kapelu, a skvělou. Když jsem po produkci vysekával šaramantní zpěvačce pochvalu, dostal jsem pohlednici s adresou. Hm.