Suchá zpráva z mokré cesty

Ti, kdo se pivem zabývají aspoň trochu blíže, dávno vědí, že americké pivo, to není jen Bud light a podobné žluté vodičky. Amerika je ohromná a ohromná je i nabídka zdejších piv. Od hrůz chuti a vůně šťávy z uleželého hadru na nádobí po naprosté a jedinečné skvosty.

Ve letech 2002 a 2004 jsem se svými přáteli absolvoval dvě velké výpravy napříč celými Spojenými státy. Desítky a desítky piv ochutnaných po cestách, pár navštívených mikropivovarů, mraky barů v největších zapadákovech, v pouštích, horách a prériích. To dalo základní představu o paletě americké pivní produkce. Zjednodušeně lze říci, že Ameriky jsou dvě: od východu po zhruba stý poledník je to Amerika rovin, kukuřice, prasat, velkých měst, černochů a slaboučkých stolních piv z obřích pivovarů. Na západ od stého poledníku to je Amerika hor, pouští, kamení, skal, farem, krav a stovek druhů výborných piv z mnoha zapadlých mikropivovarů.

Ale jako každé zjednodušení i tohle má hromadu děr. Skvělá piva lze najít i na Východě, třeba v Delaware, v Bostonu nebo dokonce samotném New Yorku. A na Západě někdy chuť k experimentu přebije všechnu soudnost a výsledkem je pivo i z malého pivovaru, přesto však chutnající jedinému znalci: panu majiteli.

Abychom si v tom udělali větší pořádek, vyrazili jsme i letos na pivní americkou výpravu. Sice kratší než ty předchozí (jen 10 dnů), o to ale intenzívnější. Projeli jsme 11 států, najeli skoro 8 tisíc kilometrů a ochutnali asi 70 druhů piv. Jak to lze stihnout? Sice se to v Americe nesmí, ale prostě se konzumuje hlavně cestou v autě. Vybaveni velkou přenosnou lednicí – collerem – jsme mohli zastavit u kterékoli prodejny či pumpy, nabrat vzorky, zasypat ledem a během osmi až dvanácti hodin cestování se kochat nejen úžasnou krajinou, ale tím, co jsme si na sebe uchystali tekutého. A v místě přespání pak zkusit ještě nějaký ten bar.

Je to náročné, ale vědecké výsledky stojí za to. Zde jsou:

Letíme

Na cestě z Prahy do Londýna se nic mimořádného nestalo. Jen nad Londýnem jsme si střihli tři kolečka a pak konečně dosedli a ... dalších 40 minut tvrdli na ranveji. Plány ochutnat nějaké anglické speciály se rozplynuly. Sotva jsme s Vachonem proběhli chaosem letiště Heathrow, abychom se stihli nalodit na cvalíka Jumba. Letadlo velké jako Václavák se nakonec zvedlo a vyrazilo přes Oceán. Na palubě jsme vyloudili dánský Calrsberg a skvělý ale London Pride. I opakovaně od pohoršených letušek. Heineken fakt nemůžeme, s díky a v hrůze odmítáme.

Ve Washingtonu je jak v prádelně, 35ºC, sluníčko, vlhko. To asi od zpocených těl turistů lustrovaných snaživými imigračními úředníky.

V Bethesdě konečně první degustace. Lager pivovaru Smuttynose fakt, paráda! Chmelu dost! Díky časovému posunu je to fakt dlouhý čtvrtek. Mezi rezidencemi v Bethesde konečně po letech otevřeli hospodu. Dříve nevídaná věc. Je irská. Doporučili nám Smithwick`s. Hořké, osvěžující. Přešli jsme na Harper a taky jsme ho nakonec jakžtakž vypili. Pak přišel Tetley`s: konečně pěna! Vůbec bylo dobré. Cestou na základnu velký nákup. Otestujeme z něj hned Sama Adamse cherry weat.

V srdci Ameriky.

V pátek ve čtvrt na šest ráno vyrážíme z Washingtonu, vlastně z Bethesdy na dalekou cestu na Západ, už s Georgem z Washintonu za volantem. Přejeli jsme kusem Marylandu, vjeli do Pensylvanie a zrovna když se rozednilo, překonávali jsme Apalačské pohoří. Něco jako naše Vysočina, jen ten porost je většinou původní divočina.

Pak jsme projeli státem Ohio, kde asi odkoukali našeho Kryštofa, protože policajt hlídkoval na rohu. Američani ale jezdí velmi ukázněně, ono to také nemá cenu myškovat a krkolomně předjíždět, když jedete třeba tisíc kilometrů. Jako i my. Po Ohiu přišla Indiana, už skoro samá rovina. Krásné počasí, modrá obloha, vítr a asi tak 28 stupňů. Jenže v klimatizovaném autě zrovna zima a vichr, až jsem z toho nastydl. Ale řidič byl neoblomný.

U Chestertonu je Národní park Indiánské duny. Kdyby vás sem teleportovali se zavázanýma očima, mysleli byste, že jste na Baltu. Ohromná vodní plocha, vlny, rackové, krásné písčité pláže. Ale kdybyste ochutnali vodu, nebude slaná. Michiganské jezero je opravdu jako moře, vodní plocha do nedohledna. Jen v dálce za zálivem taková zvláštní silueta. Chicagské mrakodrapy.

Cestou jsme během ochutnali mnoho vynikajících speciálů z amerických mikropivovarů. Za zmínku určitě stojí Old Brown Dog od Smuttynose, Sierra Nevada Anniversary Ale a Dogfish Head Raison D´ Etre.

Je to aglomerace jako hrom, Nejdřív samé dálnice, nadjezdy, vlaky, fabriky. Pak nekonečné zácpy. A pak už to hlavni: centrum jakému může konkurovat jen Manhattan. Projeli jsme mezi tím mumrajem až k místu, kde čekal poslední člen výpravy - Bob z Chicaga. ´ Zaparkovali jsme, ubytovali jsme se a vyrazili do večerního města.

Terasa v 94. patře Hancockova mrakodrapu poskytuje výhled fakt úchvatný. Jezero, architektura, život metropole. Během okukování se setmělo, tak jsme terasu obešli ještě jednou a na celou tu parádu zírali ještě v nočním provedení. Pak jsme prošli centrum města, výstavní avenue, všude život, jen trochu bolelo za krkem od koukaní nahoru, nahoru, výš a výš. Na chodníku bubeník, který by se chytil v každé české profi kapele. Novy Millenium Park, ozdoba města, kde je třeba divotvorná kovová zrcadlová fazole, ve které se odráží ve zvláštní perspektivě celé město.

Skončili jsme v Miller' s hospodě, kam prý chodil i Sinatra, Kennedy a další celebrity. Na kvalitě piva to znát nebylo. Místní Glose Island pšeničné, to ještě šlo. Sam Adams Ale také slušné, ale třeba Blue Moon podávané s pomerančem, to bylo jako za trest. Ve finále se u našeho stolu srazili dva barmani, podnos s pitím vylétl a soused u vedlejšího stolu byl pěkně osprchován. Moje rameno to naštěstí odneslo jen málo. Tak raději na pokoj k Bobovi do bytu, kam se zrovna ten den přistěhoval. Z okna koukáme na celé to velkolepé panorama, přímo před náma je Sears Towe, až do roku 96 nejvyšší budova světa.

Ráno opět vyrážíme už po páté hodině. Už s Bobem. Mrakodrapy spí, je tma, ale na městských magistrálách je i v sobotu ráno provoz jako hrom. Pak vyšlo slunce nad Michiganským jezerem a kolem nás se planinami státu Illinous válely pásy mlhy.

Přes velký most jsme přejeli mohutnou Mississippi a ocitli se ve státe Iowa. Prý se tu pěstuje polovina amerických prasat. To byla záminka pro další mrznutí s klimatizací. Zvlněná krajina Iowy moc vzrušení neposkytuje, pokud někdo přímo na zastávce neztratí telefon a nemusí se pro něj pár mil vracet. Zato tu mají smysl pro legraci: polní pěšina byla označená jako třistadvacátá Avenue. Někde v těchto místech na několik dnů končí signál GSM. Některé vesnice tu mají třeba šest kostelů, ale žádnou hospodu. Jsme ale dobře zásobeni, v chladícím boxu cinkají další speciály. Ale takové pivo Black Steel Reserve navzdory bombastické chvále na obalu koluje, aniž by z něj ubývalo. Naštěstí máme i skvosty jako Sam Adams Hefeweizen, Sam Adams Golden Ale, Summer Ale, Flying Dog Old Scratch, Goose Island Honkers Ale...

Přejeli jsme další Americký veletok - Missouri - a jsme v Nebrasce, ve státě samých prérií. V jedné vesnici stál rozpadlý kostelík, jedna farma a sešlá bouda, ze které se vyklubala klimatizovaná hospoda. Milá barmanka nabídla pivo: asi sedmi druhů těch nejvodovějších amerických patoků. Ale co, do takového podniku to patří. Vypili jsme ty žluté limonády a jedeme dál. Z auta začíná po tisíci mílích za jeden a půl dne odpadávat nějaké těsnění, ale zatím jede dobře. Je pořád vedro, tak jsme zastavili u Smithových vodopádů. Krásně chladivý proud vody úplně mění teplotu celého údolíčka.

A jsme v městečku Valentine. Má asi tři tisíce kilometrů a nejbližší město je víc než 150 mil daleko. Pěkný zapadákov. Ale mají třeba tři banky, lékárnu, letiště, čtyři benzínky a tři motely. V jednom z nich jsme se ubytovali a vyrazili po barech. Bary to byly stylově zapadákovské, ale výběr piv hrozný. Nakonec jsme objevili jeden bar, kde hrála i správná zapadákovská kapela. A u dalších stolů úplný babinec. Nejlépe vypadající velmi odvázaná a vyzývavá dívka byl sice asi nejspíš chirurgicky upravený chlap, ale i tak byla na ostatní radost pohledět. To jsme na takovém místě nečekali. Samé urostlé ženy, co před návštěvou baru asi zabíjejí dobytčata holou pěstí. Bizarní podívanou ale stejně bylo nutno ukončit, některá piva byla takové kvality, že se málem po požití podívala ještě jednou ven. Až cestou na pokoj nám došlo, že Valentine je obec, která si staví image města lásky. Aha. Proto ten babinec, proto srdíčka na chodnících.

Ráno ale stejně musíme cestovat dál.